Zadání domácího úkolu
Se svými tvory jste strávili celý rok, jistě pro vás tedy nebude těžké vcítit se do jednoho z nich a splnit následující úkol:
Představte si, že jste jedním ze svých svěřenců, který žije v divočině, ve svém přirozeném prostředí. Popište mi průběh jednoho všedního dne, který v jeho kůži prožijete. Snažte se přemýšlet jako on, vidět svět jeho očima, vnímat věci z jeho perspektivy, s jeho emocemi. Zajímají mě detaily, myšlenky, nemusíte prožít žádné obrovské dobrodružství, jen každodenní radosti a starosti... Minimální rozsah je 10 palců před uložením!
Vypracování
Tělo a mysl ďasovce
Pro svou esej jsem si zvolila mladého a zatím nezkušeného ďasovce, který žije se svým hejnem v našem Jezeře v Godrikově dole.
08:26
Drc drc, šťouch šťouch. Jendo oko, druhé oko. Probouzím se ještě za tmy. Zamrkám, kalná voda jako vždy. Kolem mě nikdo, ani ten bělejší než já a ani ten bez jednoho chapadla. Jsem mezi šlahouny sám. Zavrtím hlavou a vší námahou rozpohybuji chapadla a tělo. Fungujou, nikdo mi je ve spánku neukousl.
Mířím rovně, tam kde vždycky najdu ty malé chutné věci s velkýma očima a malými ploutvičkami. Vždycky papkám jen ty s malými ploutvičkami a velkýma očima. Nejdřív jim ale ukousnu hlavu, aby na mě nezírali.
Už jsem tam. Už je vidím, už je cítím. Ale jako obvykle nic neslyším. Jedna je přede mnou!
Chramst!
A hlava už je někde uvnitř mě (potom vyjde druhou stranou a vypadá úplně jinak, což nechápu, ale to většinou až když se to rozmazané světlo nahoře, kde je svět s obrysy, posune o kousek doprava). Chutná stejně jako vždycky. Slaně a opravdu úžasně voní. Dívám se, jak mi před obličejem utváří ta červená tekutina z mé snídaně zvláštní čáry. Strčím k jedné čáře jazyk a ochutnám. Mňam! Zhltnu i zbytek těla té malé bytosti. Vedle mě je další!
09:49
Po několika tělíčkách, která utišila mého kamaráda co bydlí tam uvnitř mě a pokaždé když chce jíst, tak mručí, se vydám zpátky hledat ty ostatní co mi jsou podobní. Ne že bych je měl nějak rád, ale i Ta co mě přivedla do téhle neprůhledné louže se u nich neustále drží, asi se to tak má.
Ale to nejde když se probudím a oni tam pokaždé nejsou!
Mrskám chapadly co mi síly stačí.
10:32
A pak do něčeho narazím.
Je to ten bez jednoho chapadla. Že bych je už našel? To se mi nezdálo tak dlouhé to hledání.
Kousnu ho do chapadla a on mi oplatí stejnou mincí. Když mu ale zajedu zuby do břicha, mrskne chapadly a je v tahu. Rychle za ním! Pronásleduji ho až k těm ostatním. Všichni jsou schovaní tam dole kde je písek a vyčkávají mezi zelenými šlahouny, co se nebrání když do nich kousnete (ale už vím, že do nich kousat nemám, jsou hnusné!).
Nasměruji své tělo k Té, co mě přivedla do téhle neprůhledné louže a doufám, že na mě nezaútočí, ale v polovině cesty k ní, nahoře u toho rozmazaného světla vidím obrys něčeho, co neznám. Zaclání to tomu světlu a vrhá na mě opak světla. I ostatní kolem mě to zaregistrovali a ženou se na to s odhalenými porcováky na oběd.
11:03
Přidávám se k nim a otevřu tlamu. Jeden z těch ostatních do té věci narazí a bez pohybu se od toho odrazí. Další se do toho zakousne a když trhne, zůstanou v té věci jeho tři porcováky na oběd. Ta věc se začne hýbat, všichni ostatní od toho ucuknou a jen nečinně přihlíží. Najednou hranici mezi mým světem a světem s okraji protne nějaká plochá věc a zvedá se a zase klesá, zvedá, klesá, zvedá, klesá.
Vystartoval jsem po tom a zavrtal se porcováky na oběd do tvrdého dřeva. Když ta věc šla nahoru, uviděl jsem na chvilku svět s okraji. V té větší věci byla potvora podobná mně. Ale zmutovaná. Mělo to něco dlouhého na hlavě, mezi špalíčky na rukou to nemělo spojovací kůži, díky které jsem tak rychlý. A chapadla už vůbec ne!
V duchu jsem se tomu smál, přišlo mi to tak vtipné, že jsem se rozchechtal doopravdy a pustil se té menší věci, do které jsem byl zaháknutý porcováky. Žbluňkl jsem zpátky do svého světa a oklepal se. Tak hnusného tvora jsem jaktěživ neviděl.
Fuj!
11:56
O chapadla se mi otřela Ta, co mě přivedla do téhle neprůhledná louže, otočil jsem se na ni. Za ní byli ti ostatní co přivedla do téhle neprůhledné louže. Všichni ostatní z těch ostatních co vypadají jako já už byli pryč. Viděl jsem jejich mrskající chapadla, jak mizí zpátky dolů k zeleným šlahounům.
Už dávno jsem pochopil, že všichni z naší skupiny se drží u své Té, co je přivedla do téhle neprůhledné louže. Tak se u té své držím taky, i když nemám rád ty ostatní co je přivedla do téhle neprůhledné louže. Tenhle svět pro nás pro všechny není dost velký! Už aby ti ostatní zmizeli a já tu mohl být sám, lovit ty malé potvůrky s velkýma očima a malými ploutvičkami.
Ty zelené šlahouny budou jednou moje! Ta hranice mezi světy bude moje! To rozmazané světlo nahoře bude patřit mně!
Odstrkal jsem se s Tou, co mě přivedla do téhle neprůhledné louže ke šlahounům a obtočil si jeden kolem těla. Všude byl klid. Žádný vetřelec, žádný nepřítel. Jen nekončící kalná voda a ticho...
14:10
Nikdy jsem nepoznal nic jiného než ticho, žádný zvuk, ani nevím co to je, ale líbí se mi ten výraz. Tady bylo až moc velké ticho i na tichý život. Spal jsem tak dlouho, že se ta rozmazaná skvrna stihla posunout o pěkný kus doprava. Cítím, že moje snídaně chce ven a můj kamarád tam uvnitř už zase mručí.
Čas oběda!
Vymotal jsem se ze zeleného šlahounu a plavu směrem ke skále, pod kterou je naše skupina usídlená. V téhle chvíli lituji, že místo sluchu nemám čich. Tam to tak páchne! A to tam musím chvíli pobýt aspoň jednou za dva dny.
Jednou jsem tam plaval každou půlhodinu, nějaká malá potvůrka moc dobře nechutnala a i to co ze mě vycházelo bylo jiné... řidší.
Chvíli u skály pobudu a pak rychle mávnu chapadly a tryskem mířím k lovišti těch malých okatých potvůrek.
16:40
To si můj kamarád tam uvnitř mě pochutnal! Nalovil jsem těch potvor s malými ploutvičkami a velkýma očkama opravdu hodně! Neumím počítat, ale vím, že to bylo hodně!
No, a co teď?
Není tu co dělat, ještě pěkný kus cesty to rozmazané světlo nahoře musí zdolat, abych se odebral zase mezi šlahouny a vychutnal si klidný spánek. Ráno se sice probudím a všichni ti ostatní budou v tahu, ale to je jedno, zase si je najdu. Tak co takhle šlofík po obědě? Ne.
A co chytaná s těmi ostatními co je přivedla na svět Ta, co mě přivedla na svět? Ne. Nebo... Možná...
Vydám se zpět k našim šlahounům a za pár minut skrz kalnou vodu spatřím Tu, co mě přivedla na svět a ty, co je přivedla na svět.
Svět...
Tak krásný pojem.
Kousnu nejmladšího do ruky, ale ten mi můj útok neoplatí, zkouším to i s dalšími ostatními, ale nikdo mě nekousne ani nedrápne ani nevycení porcováky a ani se na mě vztekle nepodívá!
Marná snaha.
Sklopím hlavu a vydám se k hranice mezi světy. Na krajích kde končí neprůhledná louže, se vždycky do vody ponořují takové divné ruce, jako měla ta potvora v té dřevěné věci...
Tak počkat!
18:55
Měl jsem pravdu! Jsou ze stejného hejna! Mají divné dlouhé věci na hlavě, nespojené špalíčky na rukou, chapadla jakbysmet. Koukalo to na mě jiskřivýma očima a rudá tlama se roztahovala skoro po celém předku hlavy. A po stranách to mělo nějaké dvě zvláštní mušle! Jeden z těch tvorů měl i perly!
To byl tak zvláštní tvor!
Natahovalo to ke mně ruku já ji chytil a pokusil se ji stáhnout k sobě do mého světa. Třeba ten tvor uvízl v tom druhém světě a nějak onemocněl, že se nemůže dostat zpátky a takhle se znetvořil!
Ta potvora měla ale takovou sílu, že se mi vysmekla a vytáhla ruku z neprůhledné louže. Tlama se jí rozevřela ještě víc a celá bytost se mi ztrácela z dohledu. Už tam nebyli ani ti ostatní co kolem ní stáli. Ta potvora zmizela stejně rychle, jako se objevila.
19:33
Otočil jsem se a plaval zpátky. Někteří z mých už spali. Vzhlédl jsem k rozmazanému světlu a zjistil, že už taky svítí z posledního. Zamotal jsem se do jednoho ze zelených šlahounů a pokusil se usnout, ale pomyšlení, že jsem právě objevil další potvory, mě tak těšilo, že usnout nešlo.
20:36
Musel jsem jít ke skále, ty očkaté potvůrky co jsem snědl k obědu, chtěly ven. Cestou zpátky ke šlahounům jsem zakousl ještě nějaké a když jsem se zamotal do toho svého, s klidem jsem usnul.
08:23
Ti ostatní už jsou zase pryč!
S pozdravem krásného dne
Temilee von Brain
