Zadání domácího úkolu

Domácí úkol protentokrát nebude složitý. Budu po vás chtít popsat motivaci pro přihlášení na tento předmět a váš vztah k bodohrocení obecně – včetně jeho vývoje. Tato část by vám měla zabrat minimálně tři palce před vložením do adminu.

Kromě toho po vás budu chtít ještě nenáročnou sondu do povědomí hradu. Vyberte si tu pět osob a zeptejte se jich na jejich vztah k bodohrocení a na jejich „brýle, s jakými na bodohrotiče nahlížejí“. Odpovědi mi zkopírujte do domácího úkolu včetně jmen dotazovaných, můžete přidat i vlastní komentář.

A úplně na závěr vás požádám o sdělení informace ohledně vašeho aktuálního věku. Pokud s tím ale má někdo velký problém, psát to pochopitelně nemusí...

Vypracování

Neděste se předem a nedívejte se na palce, nějak mi to ujelo. o:)

Tenhle předmět mi učaroval už svým názvem. Bodohrotičství... zní to krásně vznešeně. Žádné bodožroutství, jak to nazývají jiní.
Když jsem o tomhle předmětu slyšela ve Velké síni, nějak jsem nechápala, o co vlastně jde. Co že všichni mají s tím hrocením, a proč už tak brzy? Skoro jsem se začala obávat o průběh následujícího roku a bodaření, když mi napsala Esperanza. Prý jestli jsem viděla ten předmět. Bodohrotičství, naprosto bomba, že? A určitě bude narváno, když lidé projevovali takový zájem.
Tak jsem tedy zahodila seznam s předepsanými předměty na zápis - stejně už z něj dávno sešlo, jak mi někteří profesoři udělali čáru přes klidový rozpočet - a zapsala jsem si na čistý pergamen novou položku. Bodohrotičství, kterým jsem se rozhodla začít svůj pátý rok na této škole.

Nepochybovala jsem, že půjde o dobrou volbu předmětu. Přeci jen, hrocení je můj soutěžní koníček, na který každým rokem stále více a více pokládám svoji červenou duši a snažím se vyvarovat následků. Na zdejší hrocení by se totiž mělo napsat varování. Pozor, nevratné. Jak si jednou vezmete jen kousíček, okusíte, co to hrocení vlastně znamená, propadnete tomu. Najednou zjistíte, že to nejde zastavit. Dělat všechny soutěže? Žádný problém, chcete-li být nejlepší. Přibrat si předměty, na které nemáte čas, peníze a ani nervy, které se už dávno schovaly s plastovém kýblu pod schody? Žádný problém.
Hrocení je tmel, který vás přilepí ke hradním zdem takovou silou, že se sami neodlepíte. Jako by body byly jeden magnet a vy druhý, ať chcete, nebo ne.
Někdo hrocení odsuzuje, protože prý krade čas a duši. Ten někdo nemá pravdu. Hrocení čas a duši nekrade, dostává je darem, odměnou za to, co poskytuje. Radost ze sebe sama, potěšení z odvedené práce, život v neustálém běhu. Zaručí vám, že ať uděláte cokoliv, stále bude před i za vámi ležet spousta práce, která k vám budu prostě nepustí, i kdybyste po ní toužili sebevíc.

Štvou mě lidé, kteří hrocení berou jako chvilkovou záležitost. Vždycky jsem viděla hrotiče jako lidi, kteří se k tomu propracovali postupně. Každý rok větší měrou, až se dostanou na svoji hranici, kterou se snaží pokořit. Jenže tady jsou lidé, kteří nedělají nic a najednou si řeknou, že se do toho prostě dají. Rozhodnou se spáchat téměř sebevraždu, nabrat si spousty předmětů, které sotva zvládnou, dělat všechny soutěže a ve vražedném tempu to všechno dát dohromady. Jeden jediný rok, vzestup a pád. Někdy si říkám, jestli jim to vůbec stojí za to. Tenhle způsob hrocení je totiž ten, který nejvíc bolí a nejvíc zmůže. Připomíná mi to princip posilovny. Jste-li nováček, začínáte s malou zátěží, pokud byste si totiž nabrali velkou, strhli byste se. A až po dlouhé době trénování můžete na zátěž největší. Jistě, možná by i nováček zvládl tu největší, ale pravděpodobně by si ublížil. Stejné je to i s hrocením. Pokud nejste zvyklí, zničí vás to. Případně to bude pěkně bolet, v rámci psychických možností. Pravděpodobně.

Jak se vyvíjel můj vztah k bodohrocení? To bylo tak... Byla jsem malý nováček. Určitě to znáte, oči na vrch hlavy, člověk plný nových dojmů. Bylo přesně před dvěma lety. Jen s tím rozdílem, že jsme myslím ještě měli prázdniny. Chtěla jsem být líný nováček. Takový ten, co si vezme pět předmětů a pěkně je zvládne. Jenže jsem se podívala na seznam těch vypsaných a byl to konec.
První cifra, třináct předmětů. Z krásného čísla pět nějak sešlo. Ale stíhala jsem. Krásné jedenácté až dvanácté místo, občas nějakou soutěž. Pak přišly narozeniny jistého tehdejšího primuse. Nevím už, kdo to organizoval, ale dávali jsme mu jako dárek zapsané předměty. Tak jsem přidala další dva, ať se taky zúčastním.
A pak nastal první ze zlomů. Napsala mi Aki, v té době myslím famfrpálová kapitánka. Trávily jsme krásnou hodinku dohadováním ohledně toho, které z nás bude náležet to pěkné desáté místo v bodování. Mě, nebo jí?
Tam se zrodila touha být lepší. Ne, že by mi snad špetka ctižádosti chyběla. Jsem ráda dobrá, ráda jedna z prvních a miluji pocit, když někoho porazím. Ano, jsou to ošklivé pocity, ale co s tím naděláte? Nejde tomu zabránit, tak proč se nepoddat.
Tohle skončilo dalším problémem. Konec roku a vyhlášení nejlepšího nováčka. Byla to Janička? Ne, projela to u dvacet bodů. Mám ten pocit, že jsem jich měla asi 3949. Předehnala mě Dors.
Tak jsem se naštvala. Bylo mi to hrozně líto, že mě někdo předběhl, po té veškeré snaze. Rozhodla jsem se, že další rok bude lepší.
Byl. I s prefektskou funkcí jsem to vytáhla na přibližně 7200 bodů. Překonala jsem se téměř dvakrát, což mě těšilo. Koleji to nepomohlo, i když to bylo celých devatenáct předmětů a probdělé sobotní i nedělní noci.
Když tak dnes vzpomínám, přemýšlím o tom, jestli třeba nebylo možné vyhrát pohár, kdybych v tom roce hrotila více. Kdybych měla těch deset už v druháku, vyhráli bychom. Bohužel, i hrocení má svůj čas.
Třetí rok se hrocení muselo trochu smrsknout. Vrátila jsem se ke klasice z prváku a patnácti předmětům. Konec druhého ročníku byl totiž vražedný a úkolů na dodělání bylo tolik, že jsem opravdu nestíhala ani hnout prstem navíc. Ve třeťáku se do toho navíc zamíchal Sedmiboj, který žral víkendový čas na úkoly. Přesto jsem svůj rekord navýšila o dalších tisíc sto bodů přibližně. S krásným pocitem a dokonce i slušným stíháním jsem dokončila rok a připravila se na čtvrtý. Bylo to jiné od samého počátku. Věděla jsem, že to bude ten rok H, rok hrotící. A těšila jsem se, to ano.
Prvním soupeřem byla Larrie, která mě pěkně vyštvala k několika tisícům a pak odpadla, jak jí došel čas. Nebo ji to snad přestalo bavit... Nevím. Každopádně jsem se pak hřála na výsluní prvního místa a těšila se z každého bodu. Než přišla ONA, zbořila mé sny, pokořila hranice, zničila radostné vize a vytáhla starou dobrou soutěživost. A hrocení se rozeběhlo naplno. Noci u úkolů, odpoledne u soutěží, dopoledne alespoň myšlenkami u hradu. Děs, že mě předběhne. A předběhla, takže následovaly zoufalé plány s předměty, které se nedaly zvládnout, se zklamáním a získáváním ztracené sebedůvěry, dny, ve kterých se střídala důvěra ve vítězství s nedůvěrou a vzdáváním se.
A pak konec, neočekávané výsledky a děkování Godrikovi. Za horké chvilky? Ale kdeže, přeci za Snaživce, vrchol hrotičské kariéry. I když jen polovičního a daleko "menšího", než jakého měly holky z let minulých.
Teď stojím ve vztahu ke hrocení na rozcestí. Jít směrem ke koleji a obětování se pro ni, prostředkem a nebo jen k tomu, co chci já? K bodům? Nevím. Uvidím, kam to povede.
Hrocení vděčím za spoustu krásných věcí, které ze mě dostalo, ke kterým mě vyhecovalo. Mám ho ráda a zároveň mi strašně leze na nervy. Přesto, nevzdala bych se ho.
Hrocení je vlastně taková hvězda. Neustále k ní šplháte a chcete se jí dotknout. Mnohokrát spadnete a zazlíváte jí to. Přesto se vám při každém novém startu zdá krásná. Možná proto, že pokaždé věříte, že se jí konečně jednou dotknete, že to dokážete.
Hrotit můžete, dokud věříte.

A teď otázky:
1. Jaký je tvůj/váš vztah k bodohrocení?

Aki san Marino: Veskrze kladný, samozřejmě. Poslední léta studia jsem se vždy snažila držet na první stránce školního bodování, obvykle v TOP10 koleje, ideálně v TOP10 školy.

Elbereth Gilthoniel: Pokud mě někdo nekope pod tlakem, tak body nehrotím, ale pokud je nabízí soutěže prakticky zadarmo, tak na ně samozřejmě skočím. A pokud mám pocit, že body podhrocuju, tak si vyhlídnu nějakou osobu a tu bodově honím.

Janel Weil: Překvapivě kladný ;)) Myslím, že to může být skvělá zábava, ať už se člověk bodohrotičem stane z jakéhokoli důvodu - chce vidět své jméno v Síni slávy, chce pomoci své koleji vyhrát Pohár, prostě ho jen baví psaní úkolů. Není pravda, že se nedá zvládnout "žít normální život" a zároveň sbírat body po tisících. Je to jen otázka toho, jak si kdo čas uspořádá. Když člověk chce, prostě to zvládne a dobře se baví.

Larrie Larstonová: Můj vztah k bodohrocení je vlažný. Za svůj pobyt na Hogwarts jsem si pravé bodohrocení vyzkoušela dvakrát. Poprvé jsem hrotila celý rok, nijak mě to nevzrušovalo, neuspokojovalo, nic moc. Podruhé jsem hrotila asi měsíc, pak jsem přestala, protože jsem se v něm necítila. Nicméně tím nechci bodohrocení v žádném případě zavrhnout, vůbec ne. Jen říkám, že pro mě osobně tolik nedělá. :)

Mintaka Orionis: Jaký byl můj vztah... asi nijak vyhraněný, brala jsem to jako samozřejmost mít hodně předmětů a tím pádem hodně bodů. Musím říct, že bodohrocení mi vadí daleko méně, než flákání (rozuměj - mám jeden předmět a strašně "nestíhám"). Na druhou stranu... na bodohrocení se musí mít a ne každému je dáno.

Melánie Hale: Bodování moc neřeším, ale pokud jde do tuhého, jsem schopná za svoji milovanou kolej bojovat, hrocením bych to ale nenazývala.

Narcissa Teacherová: Jednoduše takový, že to nechápu. Nevím, jestli bych to měla obdivovat nebo si ťukat na čelo. Já osobně bych to dělat nemohla, asi by mi z toho hráblo. Obzvlášť když se to vezme s mudlovským životem - prostě nechápu, jak se dá stíhat 30 předmětů na vynikající, mudlovský život... Já bych to prostě neskloubila. Vždycky jsem si myslela, že se pro něco takovýho musí mudl život naprosto vypnout... Ale jedna Moorenová mi ukázala, že se v pohodě stíhá každej večer chodit dívat s rodinou na televizi... Takže je to asi o naplánování, což bych ale zase nezvládla... Takže můj vztah - dál od toho.

John Werewolf: No. Respektuji ho. Bylo tu vždy, pouze soutěží a předmětů bylo méně a proto je vidět stoupající tendence v počtech bodů, které získává Snaživec roku. Ale je potřeba říct, že si nemyslím, že je to až tak velký problém, protože většinou se z ročníku vyprofilují dva, maximálně tři, takhle "dočasně postižení" studenti. (nemyslím to zle :))
Asi to prostě k Hogwarts patří. :)

2. Co si myslíš/myslíte o bodohrotičích?

Aki san Marino: Pokud bodohrotiči opravdu dělají a nezískávají body způsobem Wenai, potom nemám proti ani ťuk... Každého věc, jeho rozhodnutí, jeho práce, jeho čas.

Elbereth Gilthoniel: Že bych chtěla mít tolik času jako oni. :D

Janel Weil: Že jsou to lidi stejní jako ostatní, jen se rozhodli, že nějaký svůj čas věnují tvorbě úkolů a soutěží a ne jinému koníčku. Každopádně mám pro sebe ještě takové dělení na bodohrotiče "pravé" a "nepravé". Ti praví si na úkolech dávají záležet a i když je odevzdávají minutu před půlnocí, mají nějakou úroveň. Jak je to s těmi nepravými si myslím dokážete domyslet ;)

Larrie Larstonová: Bodohrotiči.. Tak, oni jsou bodohrotiči a "bodohrotiči". Asi víme, o kom mluvím, ehm. :D :) Pravé bodohrotiče svým způsobem obdivuji, ale jelikož je znám do určité míry i na osobnější bázi a vidím do zákulisí, vidím taky, že jsou prostě psychicky labilní, nemyšleno nijak urážlivě. :D ;) Fascinuje mě jejich vášeň, nevěřícně zírám na to, jak v půlce prázdnin brečí, že chtějí úkolovat, jak jsou nenasytní, skrbličtí, neúnavní... Jak jedou jako fretky za každým bodem. Nechtěla bych být jako oni, ale obdivuju jejich vášeň a vervu, se kterou se pouští do toho, co je baví. A to se cení. Ať už je záminkou ego, kolej či obojí. Moudro na závěr. ;D

Mintaka Orionis: Nic výjimečného. I přesto, že hrotí, věřím, že vedou plnohodnotný mudlovský život. A prostě pro mě nejsou nijak výjimeční, nepovažuju to za nic extra, spíš za normu. :-DD

Melánie Hale: Bododrtiče hodnotím tak nějak neutrálně, chápu je a jsem s nimi schopna spolupracovat, ale vidím ve spojení s jejich činností spoustu mínusů.

Narcissa Teacherová: Proč je házet do jednoho pytle? (Co si tak myslet třeba o Wenai, že) Neberu jim to, určitě to dělají, jen pokud chtějí a baví je to.

John Werewolf: Vlastně jsem o nich ani nijak moc nepřemýšlel, abych pravdu řekl. Je to jejich styl, kterým se chtějí zapsat do historie Hogwarts nebo si dokázat, že mají na to, aby byli v ten rok nejlepší. Neodsuzuju je, nesoudím. Každý si na Hog hledáme to svoje a pro některé to holt je to konečné číslo v bodech.
-

Ještě bych dodala takovou vtipnou část ze zjišťování:
Jane Mooren ‎(16:09):
Elbíčku?
mohla bych ti položit dvě otázky?
Elbereth Gilthoniel ‎(16:21):
seminář mám jeden
a ta druhá?
-

A je mi 15. :) Což pro vás tuhle bylo takovou novinkou, že to radši zmiňuji ještě jednou. :D