Zadání soutěže

Konec roku už je zde a přináší s sebou ročníkové eseje. Ze všech stran teď slyším, co s nimi, aby se nemuseli dělat a přitom byli odevzdány na výbornou.

 

Merlinužel eseje jsou nezbedné a sami se udělat nechtějí, takže co teď s nimi?

 

Už vím. Popište mi věrohodnou výmluvu, kterou by Vám profesor sežral i s navijákem a odpustil by vám psaní dlouhé eseje, na kterou jste se vykašlali.

 

Že mám doubrou náladu, výmluvy to mohou být dvě!

Jedna výmluva by měla mít alespoň 3 palce, musíte přeci popsat, co se s tou esejí stalo, že ji nemáte..

 

Esejím udělejte pápá, flákání zdar!

Vypracování

Omluva, č. 1 : Pardon, nemám tu esej napsanou, ztratila jsem se totiž na cestě životem... 

K psaní esejí je nutné mít inspiraci, bez té nelze napsat smysluplných 9 palců povinné délky eseje, protože bez inspirace stále jen zíráte na prázdný bílý pergamen a ne a ne se vám dostavit nápad, čím ten zatracený pergamen zaplnit. A tak téma eseje, ať už je jakékoliv, musí studenta oslovit, inspirace osvítit a ruka výsledek mentálního snažení zachytit. Jenže ouha, mně se stala nemilá věc, šla jsem inspiraci hledat a na této cestě jsem se ztratila, ano, přesně tak. Chtěla jsem vzít nějakou tu trošku jiskřivého jsoucna ze svých vlastních zdrojů, čili jsem zašla na koupalko se opalovat, na zmrzlinový pohár a kávu, do kouzelnického lunaparku, do čajovny, do přírody na výlet, na nákupy, na jídlo do pizzerky, na máslový ležák ke Třem, a tak dále – a než jsem se nadála, dočista jsem psaní esejí pustila z hlavy, takže termín utekl, aniž bych na té eseji udělala jedinou čárku. Ale jistě chápete, že zapomenout žít a nechodit ven kvůli zrodu jedné eseje je daleko závažnější než neodevzdaná esej, která může být odevzdána někdy příště. Ale příští život už nedostaneme :-)

A proto tedy nemohla být esej odevzdána, protože život je mi dražší než studijní kariéra věčného studenta, kterou zcela v duchu flákologie provozuji.

 

Omluva č. 2 Ten úkol mi sežral hipogryf...

Psala jsem ten úkol na zadní hradní terase, která sousedí s loukou a lesem. čas od času se tam chodí slunit diví zvěř ze Zapovězeného lesa, a bývá tam i skupinka hipogryfů, hlavně k večeru. Rozložila jsem si věštící kůstky a rozhodila je na speciální podložku, abych z nich mohla vyčíst pravěkánskou věštbu z kostí, když v tom cítím, jak se nade mnou zvětšuje stín. Jeden z hipogryfů přelétl svah pod terasou a přistál přímo u mne přilákán vůní sušených kostí. Skulila jsem se tedy na stranu, abych mu nezacláněla a on se pustil do svačinky z mého domácího úkolu. Zobanem si otevřel mou školní aktovku a sežral mi i svačinu a nevynechal ani termosku s čajem, kde se louhovaly čajové lístky pro věštění na druhou polovinu mé eseje, protože jsme měli komparací dvou předepsaných metod vyhodnotit výsledky věštby zvlášť a ve vzájemné souvislosti. Moje věštecké pokusy však skončily v žaludku hladového hipogryfa, čemuž jsem s ohledem  na okolnosti nemohla zabránit, aniž bych se vystavila střetu s nebezpečným kouzelným tvorem. Jak známo, tito tvorové jsou velmi agresivní a ochranitelští vůči všemu, co považují za jedlé a vhodné k sežrání, tedy si potenciální zdroje stravy velmi střeží a člověk snažící se bránit své potraviny se téměř jistě střetne s jejich zlobou.