Zadání soutěže

Stala se velmi nemilá věc! Ztratily se mi pro vás puzzle do další soutěže a já nevím, kde je mám hledat!

Naposledy jsem je viděla v mrazáku, kam chodím spát a ráno, když jsme s eprobudila, už tam nebyly.

 

Prosím vás o pomoc, zjistěte mi, kam se ony puzzle poděly! JInak nevím, co budeme dělat, puzzle nebudou!

 

Na cca 9 palců mi sepište hlášení z vašeho hledání a dovětek, zda se vám je podařilo najít či nikoliv.

 

Ale rychle, je to urgentní!

Vypracování

Krásný den, slečno, :)

 

"Soutěže už ne!" zahulákala Therka na celou kolejku, když se její spolužáci rozplývali nad tím, jak budou přes prázdniny bohatí. Ona už toho měla za celý rok dost, navíc peníze si obstarávala jinými způsoby a mnohem méně náročnými jak fyzicky (kdo má pořád posilovat ty svaly v ruce?) tak i psychicky. 

Jenže zvědavost byla nakonec stejně silnější, a když se všichni rozutekli, přišla se na tu slávu podívat hezky zblízka. 

"Hrůza, hrůza, ještě větší hrůza..." Jenže potom. "Najít puzzle? Pro slečnu Sobí? Ta její paměť se musela nějak rychle zhoršit, nedávno si ještě docela věci pamatovala... Ale, že bych jí pomáhala? Hehéé." rozchechtala se Therka až z toho začala chrochat. "Sledovat ji budu, stejně si toho nevšimne." ještě si slečnu nezapomněla dopsat na poslední místo na svém seznamu nebezpečnosti, který si vytvořila na hodinách bonzologie a pro ten den to nechala být. 

 

Dalšího rána však vstala nezvykle brzy. Celou noc kula plány, jak slečnu špehovat co nejúčinněji a jak hlavně eliminovat riziko odhalení. Na nic stejně nepřišla, takže jako vždy - vrhla se do toho po hlavě a improvizovala. 

Najít slečnu nebyl takový problém. Na kost promrzlá vylezla z mrazáku a aniž by zaregistrovala, že ji Therka pozdravila, odploužila se do Velké síně. Tam čapla hrnek s kávou a postupně rozmrzala. 

Therka stála opodál a bedlivě slečnu sledovala. Pochopitelně ji napadlo, že ten její mrazák prozkoumá, ale nebyla na tu kosu zvyklá a kdo ví, co by se stalo, kdyby tam přimrzla a slečna ji tam našla... nebo naopak nenašla.

"Slečno Em, co na mě tak vejráte?" zeptala se slečna, sotva se maličko probrala k životu. 

"Em?" užasla Therka.

"Nebo snad Luci?"

"Therka."

"Ach, jistě, promiňte, ještě na vás pořádně nevidím." usmála se slečna a napodobila číňana, snad aby to vypadalo věrohodněji.

"Jasně...." přikývla Therka. To byla první známka toho, že se slečnou není něco v pořádku. 

"Slečno, můžu se na něco zeptat?"

"No?"

"Kdy bude další soutěž s puzzlíky?"

"Tady někdo dělal takovou skvělou soutěž?"

Therka se zatvářila nejistě. Nevěděla, jestli je to jen žert nebo jestli to slečna myslela vážně. Tak špatné to ale přece být nemohlo.

"No, ano... vy!" zdůraznila to poslední slovo.

"Já? Ale jděte, já mám pro vás připravené mnohem lepší soutěže! Jen co si vzpomenu jaké."

Therka jenom fascinovaně přikyvovala a pak pro jistotu zmizela. Pořád nevěděla, jestli to byl jen vtip nebo slečna opravdu zapomněla tak podstatnou věc. 

 

Celý den proto chodila za slečnou jako stín, ať se vrtla kamkoliv. Její špehování ji zavedlo dokonce i do knihovny, kam by během prázdnin jinak nikdy nešla. 

"Ach, Ang, co pro tebe mohu udělat?" pan Oliver se usmíval od ucha k uchu... no, jako vždycky. 

"Báječné století a přece jiné", prosím."

"Co to kruci je?" žasla Therka, která nakukovala z vedlejšího regálu. 

"Jéé, slečno Therko, jak se máte?" vyděsila slečna Therku tak, že chudák nadskočila."

"Skvěle slečno, báječně." usmála se. 

Chvíli se nic nedělo, slečna seděla, spokojeně si četla až pak: "Slečno Therko! Ráda vás vidím, jak se máte?"

"Dobře..." odpověděla vychovaně Therka, ale nedůvěřivě si slečnu prohlížela. "Slečno Ang, cítíte se dobře?" zeptala se po chvíli.

"No jistě, proč bych neměla? A jak se vlastně máte?"

"Slečno! Už jste se mě ptala... dvakrát! Co je vám? A co ta boule, co máte na čele?" až teprve teď si jí Therka všimla.

"Ptala jsem se vás? Ale jděte, já mám paměť dobrou! Kam jsem to jenom dala ty klíče?" zeptala se slečna spíš sama sebe.

"Máte je v ruce." poradila Therka se starostlivým výrazem.

"A, no jistě, jen vás zkouším." začala se smát slečna a vystřelila z knihovny. 

Therka ještě nějakou chvíli nechápala, ale už jí bylo jasné, že tohle slečna nehraje, že opravdu minimálně praštěná. Jenže jak? A jak to souvisí s tím puzzle?

 

I nadále slečnu nespouštěla z očí. K večeru, kdy už se hrad pomalu uklidňoval a na školní pozemky padala tma, se slečna odebrala do svého mrazáku. Na ten byla Therka natěšená celý den, protože věřila, že to puzzle musí být tam a jedině tam.

Slečna došla k velikým, železy pobitým dveřím, odemkla několik zámku a na chvíli ji zahalil hustý oblak chladného vzduchu z mrazáku. Slečna udělala první krok po schodech dolů a pak BING! "Jáu! U Soba! Už zase!" zaúpěla slečna a chytila se za hlavu přesně v tom místě, kde si Therka všimla boule. Už věděla, od čeho ji slečna má. Očividně den co den nedávala pozor, neskrčila se a každodenní otloukání vedlo až k takovéhle ztrátě paměti. Přesto však stále nevěděla, kde ty puzzle jsou, ale čím dál více si byla jistá, že je má slečna někdo ve svém doupěti.

 

I přes to, jak moc fialové rty měla a jak jí drkotaly zuby a jak se třásla, šla za slečnou. Samozřejmě se nezapomněla skrčit.

Dole, kde bylo snad mínus sto stupňů, to vypadalo celkem útulně. Ledové sochy, rampouchy a na zdi vycpaná hlava losa, snad nějakého dávného nepřítele. 

A pak, na stolečku hned vedle dveří, je uviděla. Několik obrázků rozházených nebo částečně poskládaných a u toho papírek, který oznamoval, že právě to má být další část soutěže.

"Slečno! Co tu děláte?!" zamračila se slečna na Therku.

"Já-já-já t-t-t-tu p-p-pros-s-sím p-pomáhám." vykoktala Therka. Pomalu už necítila své prsty na rukou ani na nohou.

"A s čím?" houkla slečna.

"S t-t-tím." ukázala Therka na puzzle na stolku." Chtěl-l-l-a jst-t-te t-t-to vyps-s-sat jako s-s-soutěž." pokusila se o úsměv, ale měla příliš ztuhlé rty.

"Ach, jistě, nebojte, budou, budou, vím o nich."

"Toho se právě bojím..." pomyslela si Therka, ale nahlas už to říct nedokázala.

"A teď šup pryč, než mi tu zmrznete! Tohle je jen pro soby, veverky tohle nevydrží." 

Obyčejně by Therka odporovala, ale teď už to prostě nešlo. Nechala se poslušně dovést až na ošetřovnu a hned poté, co konečně rozmrzla a byla schopna slova, pověděla slečně Oříšce, jak na tom slečna Ang je a že potřebuje s tou pamětí něco udělat.

 

Takže ano, slečno. Dostala jsem zápal plic a měla jsem omrzliny druhého stupně na rukou, ale našla jsem je! Už si vzpomínáte, že jo? Prosím!

 

 

S pozdravem,

Theresa Brendi