Zadání soutěže

Sny se nám zdají pořád a kdo by neměl i ošklivé sny.

Představte si, že se vám zdal sen, že jste se nechtěně stal fialovým příslušníkem školního sboru. Co se vám v tom snu zdálo a co jste dělali?

 

Fialovým se zase zdálo, že jsou opět studentmi. Jak jste se s touhle výzvou vypořádali?

 

Můžete jak psát, tak kreslit. Pro text máte k dispozici cca 9 palců. Obrázky můžete poslat 2.

 

Vypracování

Dobrý den,

tak tady jsou mé výtvory.

(omlouvám se za špatnou kvalitu obrázku, ale musela jsem ho tolikrát zmenšit, aby se sem vešel, že je z něho spíš fialovo-černý flek)

 

„U Merlina,“ zabědovala jsem dívaje se do velikého zlatě orámovaného zrcadla ve sborovně. Ano, opravdu ve sborovně, nevěřícně jsem si v duchu opakovala a stále si prohlížela svůj odraz. Namísto obvyklého studentského úboru jsem na sobě měla dlouhý černý plášť lemovaný fialovými pruhy a má kouzelnická čapka byla ovázaná namísto modré stuhy, která značila, že patřím do Havraspáru, fialovou. Nejhorší na tom všem bylo, že mi to profesorské oblečení bylo velké – klobouk mi padal přes oči, takže jsem si ho stále musela vyhrnovat nahoru, z rukávů mého nového hábitu mi sotva čouhaly konečky prstů a u nohou se látka krabatila a vinula se po podlaze jako svatební šaty.

„U Merlina a tří košťat!“ zabědovala jsem znovu a tentokrát hlasitěji. V tom oblečení jsem nemohla vyjít na chodbu, všichni by se mi smáli. Navíc by mě tu každou chvílí mohl najít nějaký opravdový profesor, protože jen za několik málo minut končila hodina a taková madam Rawenclav, slečna Windy či slečna Resea rády zajdou poklábosit do sborovny s šálkem velké kávy v ruce.

A to, čeho jsem se bála, se skutečně stalo. Od dveří se ozvaly kroky a tlumený smích dvou profesorek. V zámku zarachotil klíč, a když jeho majitelka zjistila, že je odemčeno, otevřela a i se svou kolegyní vešly dovnitř.

„Slečno Lucy, zdravím,“ pozdravila mě slečna Olivie a i se svou kávou se usadila na své místo u profesorského stolu. Následovala ji slečna Resea, která taktéž držela svou dopolední dávku kávy v rukou. Nepřišlo jim ani trochu divné, že jsem stála v profesorské soukromé místnosti s hábitem o tři čísla větším.

„Zdravím,“ zakoktala jsem spěšně a nevěřícně jsem sledovala, jak se dál baví o svých záležitostech a nevěnují mi sebemenší pozornost.

Po chvíli se na mne obě podívaly a pohledem zkoumaly můj oděv, jako by si hrály na módní policii. Cítila jsem se nanejvýš nepříjemně, skoro jsem viděla, jak rudnu v obličeji.

„Slečno Rogersová,“ oslovila mě slečna Resea s posměšným úšklebkem ve tváři, „neměla byste se vydat na hodinu? Jsem si téměř jistá, že šestý ročník přeměňování by už rád začal s přípravou na závěrečné zkoušky.“

Čelo se mi orosilo ledovým potem. Šestý ročník přeměňování? Na sucho jsem polkla a směrem k oběma profesorkám jsem přidušeně zašeptala: „Já učím přeměňování?“

Obě dvě se začaly znovu tlumeně chichotat, až jim div netekly slzy z očí. Spěšně jsem opustila sborovnu a málem zakopla o plášť, když jsem vycházela dveřmi. Naštěstí jsem věděla, kde leží učebna přeměňování, atak jsem se rychle vydala tím směrem. Mé kroky se ozývaly celou chodbou, celým patrem a možná i celým hradem, jak byly hlasité. Chodba se zdála nekonečně dlouhá, jak to ve snech občas bývá, až jsem konečně zabočila a vstoupila do třídy.

Kdybych za lavicemi našla sedící studenty šestého ročníku, bylo by to zlé. To, co jsem tam ale spatřila, bylo mnohem horší. Přejela jsem třídu pohledem a napočítala třináct přísně vyhlížejících slečen Jacksonových (inspektorek výuky) s poznámkovými bloky v rukou. Pot ze mě teď přímo kapal na podlahu.

„D-dobrý den, třído,“ odkašlala jsem si. Slečny se na mě posměšně koukly s pozvednutým obočím a okamžitě začaly něco škrábat do svých poznámek. Snažila jsem se to nevnímat a soustředit se na svůj úkol. Byla to noční můra. Doslova.

„Dnes se podíváme na přeměňování lidí v prasata,“ vyjelo ze mě náhle, ani jsem si neuvědomila, že to říkám. Dvě slečny Jacksonové sedící v první lavici se začaly výsměšně smát, ostatní se ušklíbaly a horečně zapisovaly poznámky do bloků. Vytáhla jsem hůlku z kapsy hábitu, kterou jsem měla u kolen, a znovu na sucho polkla. Před očima se mi zamlžovalo, viděla jsem pouze ty posměšné obličeje třinácti inspektorek výuky. Stála jsem tam s hůlkou v ruce a nedokázala nic vymyslet.

Tu se zvedla jedna slečna inspektorka a zamířila na mě svou elegantní borovicovou hůlku, pronesla slova, kterým jsem nerozuměla, a najednou už jsem nebyla Lucy Candis Rogers, nýbrž růžové chrochtající prase.

Naštěstí jsem se po krátkém trápení probudila. Celý den mě ovšem ještě pronásledovaly představy vysmívající se slečny Jacksonové s hůlkou namířenou na můj obličej.