Zadání domácího úkolu

Vypracování

Zvěromagie za deset let

„Slečno? Slečno?“ mladá žena se vrhla ke mně.

 „Ano?“ zastavila jsem se  a netrpělivě přešlapovala z nohy na nohu.

Dnes jsem spěchala a netěšila jsem se na nic jiného než, že se proběhnu po střechách domů. Nervózně jsem stála dokud mi mladá slečna nesdělila, že je mi přiřazená další akce. Pracovala jsem na ministerstvu a víceméně jsem byla zaměstnanec všech oborů. Občas jsem pracovala na volné noze jako profesorka.

Zrovna dnes jsem se však na akci netěšila. Měla jsem naplánovanou schůzku a poté nějaké to lenošení na sluníčku. Vše bohužel muselo jít stranou. Akce, na kterou jsem byla povolána byla příliš důležitá než, abych se z ní vymluvila. Nelíbilo se mi to, protože tuhle akci měl mít na starost někdo jiný, ale rozhodně ne já. Ano, byl potřeba zvěromág, to jsem chápala, ale spíše nějaký létající tvor. Díky mé poměrně obyčejné přeměně jsem byla lákavým zaměstnancem pro všechny mise. Mohla jsem se přeměňovat v podstatě všude aniž bych budila pozornost. Jediné co, tak nebylo příliš pozitivní, že jsem měla zářivě bílou srst a úžasně modré oči. Tak modré oči nemám ani v lidské formě. Přiznám se, že na sebe často koukám do zrcadla a prohlížím se. Ty oči jsou něco dokonalého. Mí zaměstnavatelé by spíše ocenili mourka nejlépe v co nejtmavší verzi. Čím méně nápadná tím lépe. Přesto jsem se mohla v městech plížit poměrně nepozorovaně. Sem tam si mě sice chtěl někdo odnést sebou domů, ale dokázala jsem vždy utéct.

Dnešní akce měla být výzvědná. Zjistit, zda se nechystá převrat v jedné bystrozorské skupině. Některé zvěsti tvrdili, že by měla být dokonce ve skutečnosti skupinka smrtijedů, kteří mají nového vůdce po pádu Vy-víte-koho.

Přemístila jsem se na určené místo a přeměnila se do kočičí formy. Svižným krokem jsem mířila na míto určení. Náhle jsem před sebou spatřila zeď. Počkat? Tady by zeď být rozhodně neměla! Packou jsem prozkoumala zeď. Měla strukturu zdi, ale byla na omak měkčí. Jakoby existovala a neexistovala zároveň. Jedna z kočičích vlastností je prohlédnout kouzlo.

Prohlédnout kouzlo je umění díky kterému jsou kočky tolik ceněny jako kouzelnický mazlíček. Když jsem soustředila svou mysl a podívala se na zeď svým kočičím zrakem, tak jsem spatřila malé oslabení zdi. Akorát pro mě, pomyslela jsem si a vrhla jsem se k díře dříve než si některý z čarodějů všimne oslabení.

Po prosoukání se mezírkou jsem spatřila úzkou cestu mezi domy. Vydala jsem se po ní a došla až na palouček. Chvíli mi trvalo než mi došlo, že se jedná jen o kouzlo. Znervózněla jsem, protože se mi ani trošku nelíbilo, co se tu vytvořilo. Tohle by se stávat nemělo. Měnit krajinu kolem mudlů. Pro Merlina, kdo tohle může udělat? Ať už to smrtijedi jsou nebo nejsou, tak tohle trošku přehnali. Cesta byla dlážděná kameny, kolem byly stromy a keře. Vše v plném květu. Sice byl podzim a to dosti sychravý. Však už byl listopad!

Nemohla jsem se ale nepokochat krásou, protože jaro jsem vždy milovala. K jedné jsem si i čuchnula. Má kočičí duše zaplesala, když uviděla poletující ptáčky všude kolem mě.

Nakonec jsem se ale vzpamatovala a pokračovala ve své chůzi. Došla jsem až na mýtinu, kde stáli opuštěné stoly s bílým ubrusem a ozdobené židle. Nikde však nikdo nebyl. Zvláštní, protože to vypadalo, že zde probíhala nějaká oslava. Že by přišli na to, že jsem za nimi došla? Nebo snad se jedná o další kouzlo?

Nervozita stoupala, protože mi došlo jak jsem na mýtině odkrytá. Zastírací kouzlo se ve zvířecí podobě dost dobře nedá a jedinou šancí je, že mě budou považovat za obyčejnou kočku. Jednalo se o skupinu, která neměla tušit do jaké proměny se měním. Díky mé bezpečnosti se má přeměna skrývala a vždy jsem pracovala v utajení jako nezávislý pracovník mnisterstva.

Náhle se těsně za mnou ozval výkřik. Otočila jsem se a uviděla svou rodinu a své kolegy.

„Překvapení!“ vykřikli všichni a vrhli se ke mně.

Chvíli trvalo než jsem si uvědomila, že stojím v podobě kočky s naježenou srstí. Přeměnila jsem se do lidské podoby a nechápala, co se děje.

Ostatní mi museli ještě dlouho vysvětlovat, co se děje. Dnes jsem měla narozeniny. Pracovníci ministerstva se rozhodli mi společně s rodinou udělat překvapení. Bohužel díky své povaze, vždy na každé překvapení ryhle přijdu. Nápad s akcí byl jediná varianta, jak mě na oslavu dostat aniž bych cokoliv tušila.

Sice jsem měla pocit, že jsem dostala infarkt, ale po chvíli mé tělo zaplavilo nadšení. Oslava byla nádherná a mohla jsem si ji užít. Nejen ve své lidské, ale i ve své kočičí podobě. Vždy jsem si přála slavi narozeniny na jaře a tohle byl neuvěřitelný kompromis. Nechápu, jak se mým kolegům povedlo přesvědčit  ministra, aby jim tohle povolil. No nechápala jsem, dokud jsem neuviděla, jak se pan ministr cpe mým dortem a baví se se všemi. Narozeniny se mu velmi líbily.

Oslava se táhla až do pozdních ranních hodin a neskutečně se povedla.

S pozravem,

Saphira Crystal