Zadání soutěže
Nedávno jsem se při návštěvě umývárny dozvěděla, že jsem prý Lochnesska.
Jelikož mi dost vynechává pa... ehm... Jelikož to nemohu potvrdit ani vyvrátit, ráda bych, abyste se ujali pátrání vy.
Co je na tom pravdy? Mohla bych opravdu být Lochnesska? Proč mne nikdo nikdy neviděl vlézat a vylézat z jezera? A jak asi může vypadat můj příbytek pod vodou? A proč mne záznamy zobrazují jako obrovskou obludu? Kolik už jsem sežrala lidí? A neměla bych si někde stěžovat? A jak jsem asi z jezera zakládala hrad?
Pátrání, prosím, sepište jako prózu jakékoliv podoby.
Plus můžete nakreslit mne jako Lochnessku. Kreslete, prosím, pouze v ruce.
Vypracování
Krásný den, madam,
posílám své vypracování. Ačkoli to není špička, pokusila jsem se dát něco dohromady. :)
Narcisse C.
***
Zavřela jsem oči, předklonila se a nechala se pohltit tekutinou, spletencem času, živoucí vzpomínkou.
Obraz přede mnou se teprve zostřoval. Stála jsem ve Velké síni, byla prázdná. Obloha nade mnou byla zamračená, slunce už zapadalo, ač bylo skryto za mraky. Nepršelo však, ani nebouřilo, dokonce ani mlha se nad bradavickými pozemky nechumlila.
Potichu jsem prošla otevřenými dveřmi do vstupní síně. Nebyla o nic plnější než Velká síň. Přešla jsem k nástěnkám, podívala se na data. Psal se rok 2006, zaradovala jsem se, mám šanci se podívat na to, jaký byl kdysi Nekro, bývalý zmijozelský ředitel? Otočila jsem se směrem ke sklepení, vykročila. Vzpomínka mi však nedovolovala sejít schody - nazasahovala do nich.
Tudy zjevně ne, pokrčila jsem rameny. Rozhlédla jsem se, kam bych se mohla vydat. Zřejmě jsem sem nebyla poslána proto, abych si četla staré nástěnky a potkala starého kolejního. Dveře na hradní pozemky byly pootevřené. Vydala jsem se tedy k nim, pomalu. Když jsem k nim došla, prošla jsem skrz ně a naskytl se mi pohled na neskutečnou nádheru.
Vše bylo téměř stejné, jako z doby, ze které jsem do minulosti cestovala; přesto bylo vše jiné, dýchalo to stářím, bylo to fascinující. Obdivovat doby minulé jsem ale jistě také nepřišla zkoumat ve vzpomínce, a tak jsem se sice kochala, ale též rozhlížela, abych zjistila, co dalšího by mě mohlo navést na to, co bych vlastně měla vidět.
Kousek od Zakázaného lesa jsem postřehla pohyb - byl však tam matný, že jsem z něj nedokázala určit, kdo nebo co se tam vlastně vyskytuje. Měla jsem však jednu obrovskou výhodu - byla jsem v cizí vzpomínce, a tak má přítomnost neměla na odehrávající se děj jakoukoli váhu. Vyrazila jsem tedy k lesu, cestou se rozhlížela. Tiše jsem šla jen proto, abych slyšela zvuky, které by mi mohly něco napovědět.
Nic mě však nepotkalo. Studenti byli zjevně zalezlí v kolejních místnostech, kromě večera byl nejspíš také víkend, a zatažená obloha příliš nelákala k návštěvě pozemků. Právě naopak. Takže to byl ideální čas pro cokoli, co by neměli studenti vidět. Dovtípila jsem se, že by mohlo jít o něco... ne úplně běžného. Jistá jsem si však být nemohla.
Došla jsem až k jezeru, odkud jsem se ztratila mezi stromy v Zakázaném lese. Prvních pár minut jsem neslyšela nic, pak však křupání větviček. Vydala jsem se za hlukem a šokem téměř zkameněla. Hleděla jsem na madam Anseiolu, kterak chodí dokola a něco si mumlá. V první chvíli jsem si myslela, že se snad zbláznila, ovšem ne, vypadalo to, že je jen pekelně soustředěná.
Zírala jsem na ni. Tohle byl cíl mé cesty do minulosti. Přimhouřila jsem oči, naklonila hlavu do strany - a pak mi to došlo! No jistě, pochopitelně! Přeci jen mi hodiny ve škole k něčemu byly - madam se snažila o zvěromágskou proměnu. Byla sotva někde v polovině odříkávání formule, která se musí při první přeměna předříkat celá.
Posadila jsem se na zem a počkala, než ji dopoví, přitom se kochala nádherou kolem sebe. Byl to však okamžik, než se ozvaly zvláštní zvuky. Koukala jsem na lidskou postavu s hlavou lochnesské příšery. Zvláštní, velmi zvláštní. Přeměna se nepovedla... madam nejspíš chyběla koncentrace v celém těle, nebo bylo jen příliš brzo.
Co však čert nechtěl, zaslechla jsem za sebou kroky. Z křoví zapovězeného lesa se vynořila studentka, podle žluté kravaty mrzimorská, a zděšeně se zarazila v půli kroku. S křikem se otočila a utíkala ke škole. Nejspíš večerní počasí nezabránilo všem ve vstupu na školní pozemky.
Obličej lochnesské příšery na ni tuze nešťastně hleděl, hlava mostra zavyla. Madam potřebovala na ošetřovnu - s magií není radno si zahrávat, kor když jde o složité přeměny. Jestli se na ni však dostala jsem nezjistila - vír mě vytrhl zpátky, scéna přede mnou se rozplynula a já se o pár vteřin později sbírala z podlahy v jedné z nepoužívaných učeben.
Jaká jsou tedy fakta?
- madam není lochnesska, jen se pokoušela o zvěromágskou přeměnu
- nikdy nebyla spatřena v jezeře, protože v něm nebydlí
- je tedy logické, že pod vodou nemá ani příbytek
- záznamy ji zobrazují jako obrovskou příšeru ze svědectví mrzimorské studentky, která ji onen večer potkala
- lidi v podobě lochnesské příšery nesežrala žádné; v podobách jiných počty nejsou známy
- madam si stěžovat klidně může, otázka je, proč by chtěla
- hrad byl založen ještě před pokusem o přeměnu
