Zadání soutěže

Zůstal ještě dlouho poté, co odešla. Oči modré jak vodní hlubina stále upřeně sledovaly průchod, kterým zmizela. Nic už nebude jako předtím...

 

Napište povídku, do které zasadíte výše zmíněný text. Povídka bude mít nejméně 7 palců.

Vypracování

Dobrý den :)

 

Kamenný průchod

 

Vytahuju svůj notebook a začínám psát. Zatlačuju slzy, které se mi derou do očí, když si představím, na co zase budu muset vzpomínat. K čemu mě to ti lidé donutili…

Jmenuju se Jesse. Kdysi jsem býval jedním z legendárních lovců, ale to už je dávno pryč. Nyní je ze mě spisovatel. Nenávidím tento způsob života, ale co nadělám.
Mí nadřízení, jako jedni z mála vědí, čemu jsem se v mládí věnoval, a rozhodli za mě. Ať se mi to líbí nebo ne, dostal jsem „rozkaz“ napsat o svých dobrodružstvích pár příběhů. A věřte mi, nelíbí se mi to. Ani trošičku. Hrabat se v bolestných vzpomínkách, to je to poslední, co potřebuji. Ale rozkaz je rozkaz a správní vojáci poslouchají na slovo. Jako pejsci.
Vážení, buďte na mě dnes mírní, je to můj první příběh.

 

Napnout. Zamířit. Zkontrolovat směr větru. Plně se soustředím na to, abych ten zatracený terč konečně trefil, že zase zapomenu na to nejdůležitější. Přestanu si všímat okolí. Takže ihned, co se za mnou objeví můj bratříček s otázkou, jak mi to jde, jde všechna příprava k šípku. Šíp, který se měl vítězně zabodnout do černého středu, letí o několik metrů mimo.
„No, tak tohle byla ukázková střela.“ Směje se mi Alek. „Jsi si jistý, Jesse, že nás všechny nechceš naučit svou skvělou metodu boje?“
Sleduju, jak se Alek směje a přitom mává rukama ve vzduchu, když si představuje moji "výuku".
„Něco jako… Naučte se bojovat jako Jesse, smrt do deseti sekund jistá.“ S nadšením se nadechuje k pokračování a dalšímu posmívání.
Rozhodnu se to utnout dřív, než to skončí tak, že někdo někoho přetáhne lukem po hlavě. Rád bych řekl, že ten někdo budu já, ale zase tak naivní nejsem. Znám své bojové schopnosti. Žádné nejsou. Tak se to pokusím zastavit hezky po dobrém.
„Díky, Aleku, za tvé potřebné, důležité a hlavně pomocné připomínky.“ Zašklebím se na něj. „Nevím, co bych si bez tebe počal.“
„Nemáš vůbec zač.“ smekne svůj neviditelný klobouk a s úsměvem se odebere pryč.
„Počkej!“ zavolám za ním rychle. „Nemohl bys mi, prosím, ukázat, jak se mám do toho zatraceného středu trefit?“
Pomalu, až moc pomalu, se otočí. Vidím na něm, že má chuť si ze mě dál utahovat, ale nakonec v něm vyhraje ta tak zvaná bratrská láska a vydá se ke mně.
„Dobře, ukážu ti, jak střílím já.“ začne trpělivě. „Nejsem si ale moc jistý, jestli ti to k něčemu bude. Will i Tessa mají na střílení jinou techniku, a jak se můžeš při každém jejich tréninku přesvědčit, jde jim to famózně. Ale podle mě je nejdůležitější věcí ze všeho instinkt. Podívej, když střílíš, tak zbytečně čekáš s napnutou tětivou. Netuším, proč to děláš. Je to jedině ke škodě. Za malou chvilku ti začne ochabovat paže, napnutí vyžaduje velkou sílu. Hlavně ty naše luky je vyžadují.“
Nachystá si jeden šíp, aby mi demonstroval všechno, co zatím říkal.
„Vidíš, jak se pomalu, ale jistě vrací zpátky?“ podívá se na mě, jestli ho vnímám.
Nechci ho přerušovat a tak jen lehce přikývnu. Alek nasadí přemýšlivý výraz. Snaží se přijít na to, jak mi tuhle zapeklitou věc vysvětlit.
„Chmm, Jesse, opravdu nevím, jak ti tohle vysvětlit. Všechny základy umíš, jenom ti ještě něco chybí. U střílení jsou jenom dvě důležité věci, kterých se musíš držet. Nikdy moc dlouho neváhej než vystřelíš a jednej podle svého instinktu. On ti napoví, kdy je nutné střelu vypustit.“ Zvědavě se na mě podívá.
„Pomohlo ti to aspoň trošičku.“ Nejistě se usměje. „Víc ti opravdu nemůžu pomoct.“
„No, pochopil jsem, že půlhodinové držení tětivy a zdlouhavé zaměřování nevedou absolutně k ničemu. Díky.“ Vděčně se na něj usměju.
„Dobře.“ Spokojeně kývne. Na tváři se mu zase pomalu začíná usazovat jeho slavný posměšný výraz. To se mi nelíbí.
„Ale stejně si myslím, že tobě už nic nepomůže. Ztracený případ. Všechny bojové schopnosti totiž zdědil tvůj okouzlující bratr.“ Vyplázne na mě jazyk.
„Buď zticha a radši jdi.“ Zamračím se na něj, otočím se a začnu se pomalu připravovat na další trénink lukostřelby. Slyším, jak se smíchem odchází.
Tak a mám klid. Teď už se určitě trefím!

Po několika hodinách usilovného, zato ne moc úspěšného trénování jsem se vydal domů. No, zase tak neúspěšné nebylo. Podařilo se mi několikrát zasáhnout plochu blízko středu a dvakrát dokonce i černý střed. To se mi zatím mockrát nepovedlo.
Vejdu do jídelny, kde se zrovna Alek nacpává a hned si zamířím pro svůj díl večeře.
„Tak co?“ zeptá se Alek s plnou pusou. „Jak ti to po mé skvělé přednášce šlo?“
„Hmm, trefil jsem se dvakrát do středu.“ Raději rychle zajdu do další místnosti a čekám, až si ze mě začne zase utahovat. Nemýlím se. Za zády slyším, jak se snaží nesmát z plných plic.
„No, Jesse, překonal ses.“ Chechtá se. „Dvakrát trefit střed za… kolik to může být… pět hodin? Skvělá práce!“
Vezmu si talíř s večeří a s nenávistným pohledem se posadím ke stolu naproti Alekovi. Nemusím nic říkat, ihned mu dojde, jak mě tahle moje neschopnost trápí. Během chviličky je z něj zase vážný kluk.
„Neboj, Jesse, naučíš se to. Stačí jenom trénovat. Uvidíš.“ Řekne smířlivě a povzbudivě se usměje.
Neříkám nic, jenom se dál přehrabuju v jídle. No jo, starší bráchové. Dokážou vždycky říct něco hodně povzbudivého. I když je to někdy naprostá blbost….

Zanedlouho po večeři uslyším tiché odemykání dveří a tlumené hlasy. Tessa s Willem přišli. Slyším, jak se dole vítají s Alekem. To, co ale neslyším, je hlasitý smích, takže předpokládám, že se Alek o mém skvělém tréninku nezmínil. Tak přeci jenom to bude ohleduplný bratříček.
Sejdu pomalu po schodem, abych také přivítal naše hosty.
„Ahoj, Jesse!“ vrhne se ke mně Tessa a rychle mě obejme. Když mě pustí, jsem celý rudý. Pořád jsem si na tohle nové vítání nezvykl. Ale je to celkem pochopitelné, že se chce obejmout. Skoro každý den je tady nová bitva a nikdy nevíme, kdo přežije a kdo ne. Je celkem překvapivé, že já jsem tady ještě taky. Myslím, že jsou z toho zmatení všichni.
„Ahoj, Tesso.“ Podravím ji. „Tak co? Jak jste to u řeky zvládli?“ upřu na ni zvědavý pohled.
„No,…“ začne Tessa s vyprávěním.
„Čáu, Jesse, jak se vede?“ zavolá na mě vesele Will. „Jé, vy už jste začali s vyprávěním? Ještě ne? Dobře, takže když jsme se dostali k řece, tak…“
Nepřítomně na Willa mávnu a sleduju Tessu. Pozoruju její reakci, když ji ukecaný Will přerušil a sám začal vyprávět. S obdivem sleduju, jak s naprosto klidnou diplomacií přenechala vyprávění na Willovi a s lehkým úsměvem na tváři se zaposlouchala do jeho živého příběhu. S krásným úsměvem… Zatřepu hlavou a radši svou pozornost upřu na Willa. Cestou zachytím vědoucí úšklebek Aleka. Nevšímám si ho, jenom zrudnu jako rajče a radši se ponořím do vyprávění.
„No a potom se tam objevilo několik Temů!“ Will dramaticky vyhazuje rukama do vzduchu. „Mysleli jsme si, že je po nás. Jsou opravdu silní, vždyť víte kluci. Ale ne, vrhnul jsem se na toho prvního, co vyskočil a koutkem oka jsem viděl, jak většina padá pod salvou šípů. Řeknu vám, všechny byly přesné. To Tessa. Byla naprosto skvělá! Kdyby tam nebyla, byl bych mrtvý stoprocentně. Já se mezitím vypořádal s prvním Temem a poté s několika dalšíma. Taakže… Jsme živí a zdraví.“ Ukončil svůj napínavý příběh s úsměvem od ucha k uchu.
„A máte to?“ zeptat se nedočkavě Alek. To. Samozřejmě myslel tu vtipnou hračičku, která je pro Temy nesmírně důležitá. Jejich kámen, díky kterému mohou otevírat brány v Kamenném průchodu a dostávat se tím na tento svět. Zvědavě jsem se podíval na ty dva a v duchu se modlil, aby ho získali.
„No jistě, co si o nás myslíš?“ odvětila Tessa. Vytáhla z tašky malý předmět, který svým tvarem i velikostí připomínal klíč od obyčejných dveří. Kéž by jen klíč. V těch správných rukou se ale dokázal rozpálit a zvětšit do nadlidské velikosti. Poté s přehledem vytvářet smrtící brány. Ale teď. Teď je v našem držení. A to znamená, žádné další brány.
„Paráda!“ obdivně jsem ty dva sledoval. „Jste nejlepší!“
Myslel jsem na to, jak budou Temové rozlícení, až zjistí, že nemají daný nástroj, aby se dostali k nám na svět. Budou rozlícení do běla. Nejspíš už jsou. Byla tu ale jedna věc, na kterou jsem nechtěl myslet. Na světě pobíhá mnoho Temů. Všichni se teď místo na plenění světa zaměří na jednu jedinou věc. Získání klíče zpět. A to znamená, že budou prahnout po naší smrti. Temové jsou nesmírně silní. A také oškliví. Je to jako když zkřížíte giganta, nosorožce a nějakého zdegenerovaného pavouka. Prostě hnus. I malá skupinka nám to může pěkně zavařit. Pokud utvoří něco jako malou armádu, tak jsme nahraní. Do hlavy se mi začal plížit stín pochybností. Začínal jsem pohybovat, jestli máme šanci přežít.
„Jesse, pojď to s námi oslavit.“ Zavolala na mě Tessa.
Přišoural jsem se k nim na pohovku a rozhodl se překazit všeobecné veselí. Ač nerad, musel jsem.
„Lidi.“ Začal jsem nejistě. Musel jsem si získat jejich plnou pozornost. Ano, s nejistotou jsem na to šel opravdu skvěle. „Teď po nás ale všichni Temové půjdou.“
Všechny okolo přešel smích, když se zamysleli nad mými slovy.
„Jesse má pravdu.“ Ozval se jako první Alek. „Musíme vymyslet plán.“
„Musíme mít výhodu.“ Řekl rozhodně Will. „Pokud by nás vystopovali Temové, tak nemáme šanci. Mohli by vytvořit větší skupinky.“
„Máš pravdu, Wille.“ Přitakávala Tessa. „Nejsou zase tak hloupí, jak vypadají. Byli bychom mrtví během několika minut. Budeme je muset vystopovat a potom postupně likvidovat.“
Potichu jsem seděl na pohovce, poslouchal jejich rozhovor a už po několikáté jsem přemýšlel nad tím, co tady dělám. Neumím bojovat, neumím plánovat, neumím stopovat. Ale zůstal jsem sedět s cílem, naučit se něco ze základních pravidel taktizování.

„Vraťte nám, co je naše!“ uslyšeli jsme hluboký hlas přede dveřmi. Ztuhli jsme a poslouchali.
„Vraťte nám náš klíč a zabijeme vás rychle a milosrdně.“
Jako první zareagoval Alek. Vrhnul se do našeho úkrytu, kde schováváme zbraně, a všechny nás vyzbrojil. Potichu se přikradl k oknu a odhrnul závěsy.
„Jsou tam jenom čtyři.“ S úlevou hlásil. Všichni jsme se obávali toho nejhoršího. Všech Temů. Armády Temů. Ale to se naštěstí teď nekonalo, takže jsme odhodlaně vrazili do dveří a vrhli se do boje. Teda. Alek, Will a Tessa se vrhli do boje. Já vylezl ze dveří a to první a taky poslední, co jsem viděl, byla palice jednoho proklatého Tema, který mě nenechal se ani pokusit o chabý boj.

Pozdě večer jsem se ukládal do postele. Hlavu mě bolela od rády palící a také z toho, jak jsem se snažil zapamatovat všechno, co kamarádi plánovali. Bylo toho na mě prostě moc. Na tenhle život já nemám. S dalšími sebelítostnými myšlenkami jsem po nějaké době usnul.

Šel jsem po lesní cestě. Mířil jsem ke Kamennému průchodu. Věděl jsem, že tam nemám co dělat, ale bylo to něco jako volání v mé hlavě. Táhlo mě to k průchodu. Prošel jsem jím a šel za čím dál hlasitějším voláním. Nebál jsem se. Věděl jsem, že je tam někdo se mnou a ochraňuje mě. Za chvíli jsem se octnul před malou chaloupkou. Na první ohled vypadala opravdu staře. I na druhý. Vlastně tak vypadala pořád, ale to je vedlejší. Byl jsem tak zabraný do zkoumání věku chaloupky, že jsem si nevšiml malé postavy, která na mě přede dveřmi čekala.
„Jen pojď dál, Jesse.“ Pokynula mi vrásčitá ruka. „Už dlouho tady na tebe čekám.“
Podezřívavě jsem se na postavu podíval, ale nakonec jsem se rozhodl vejít. Chaloupka vypadala i zevnitř opravdu staře. Zatřepal jsem hlavou a raději si pořádně prohlédnul postavu. Byla to milá stařenka. Nebo tak alespoň vypadala. Sedla si ke stolu a pokynula mi ke druhé židli.
„Jesse, Jesse, už nějaký čas tě pozoruju.“ Nechápavě jsem se zamračil. „Není se čeho obávat, věř mi. Všimla jsem si tvé nešťastné nešikovnosti. Ty moc nevynikáš v boji a střílení, což?“ zeptala se stařenka soucitně.
„Hmm.“ Víc jsem ze sebe nevydal. Co bych taky na to měl odpovědět. Díky, že se takhle pitváte v mé neschopnosti? To by ji asi moc nepotěšilo.
„Není nutné se čertit, milý chlapče.“ smířlivě se usmála. „Nejsme tady proto, abych se ti vysmívala. Naopak. Chci ti pomoct. Mám něco, co by z tebe udělalo toho nejsilnějšího a nejlepšího bojovníka na celém světě. Konečně by ses nemusel schovávat za ostatní a dokonce bys v pořádku přežil celou bitvu. To se ti snad ještě nestalo.“ Zamyšleně pokračovala stařenka.
„No to ne…“ neochotně jsem přitakal a myslel při tom na poslední bitvu, která ještě ani nezačala a já už byl k ničemu.
„Tak co říkáš? Já ti dám vypít tento nápoj a ty budeš až do konce svého života umět bojovat jako nikdo jiný.“ Ukazovala mi podivně vypadající sklenici s ještě více podivně vypadajícím nápojem. Podíval jsem se s nadějí na stařenku. Dívala se mi přímo do očí. Všiml jsem si, že se jí v očích blýská něco zákeřného. Konečně jsem začal přemýšlet jako člověk a ne jako dutá hlava. Zeptal jsem se na tu nejdůležitější věc.
„A co za to?“ pozorně jsem studoval její výraz. „Co za to budete chtít?“
Zákeřnost v očích najednou zmizela a nahradil ji naprosto profesionální výraz.
„Jenom takovou maličkost, věř mi. Až bude čas, tak si o něco malého a jednoduchého požádám.“ Pověděla mi s úsměvem a podala mi sklenici.
Než jsem si to stihl rozmyslet, vypil jsem všechnu tekutinu, která se ve sklenici nacházela. Myslel jsem, že najednou pocítím tu sílu, která mi bude proudit v žilách, ale nic se nestalo. Stařenka si všimla mého zklamání a hned pochopila.
„Neboj se, chlapče Až bude ten správný čas, tvoje nově nabitá síla se plně projeví. A teď už jdi domů, až nastane ta pravá doba, tak o mně zase uslyšíš.“

Probudil jsem se v posteli. To byl ale podivný sen. Nebo to nebyl jen sen? Měl jsem na sobě oblečení, které jsem na sobě stoprocentně neměl, když jsem si včera večer lehal do postele.
„Ach ne! Co jsem to provedl za blbost?“ mumlal jsem si pro sebe, když jsem se hrnul k zrcadlu, abych se podíval, jestli se na mně něco nezměnilo. Cokoli. Na jednu stranu jsem doufal, že ten sen nebyl jen sen, na druhou stranu jsem se modlil, aby to sen byl. Teď, v denním světle mi moje rozhodnutí přišlo hodně hloupé. Vždyť jsem tu stařenu ani neznal!
Můj odraz mě přesvědčil, že jsem to pořád já. Že jsem se přes noc neproměnil ve zrůdu. Že to byl všechno přeci jenom hloupý sen. V odrazu na mě civěly stejné modré oči, stejné plné rty i stejně rozcuchané blonďaté vlasy. No, žádná sláva to nebyla. To opravdu ne.
Převlékl jsem se s přesvědčením, že jsem pořád stejné nemehlo, jako jsem byl včera a vydal se s lukem na svůj ranní trénink.
Ve dveřích jsem se potkal s Alekem. Hodil po mně ustaraným pohledem.
„Jsi v pořádku, Jesse?“ zeptal se. „Včera jsi dostal pořádnou ránu do hlavy. Nemyslím si, že je dobrý nápad jít trénovat. Měl bys odpočívat.“
„Ani náhodou.“ Ohradil jsem se. „Cítím se skvěle a trénovat musím, Aleku. Nebo snad chceš, abych se nikdy nenaučil správně bojovat?“ zežertoval jsem.
Kupodivu se Alek nezasmál. S povzdechem mi pokynul, abych tedy šel. „Jak myslíš, ale já tě varoval.“

Napnout. Zamířit. Zkontrolovat směr větru. Vypustit šíp, když mi to můj instinkt radí, opakuju si neustále. Když se ale postavím před terč a hodlám se pomalu začít připravovat jako vždy, něco se stane. Najednou nemusím nad ničím přemýšlet. Napnu tětivu, v mžiku zamířím a vystřelím. Šíp se zabodne přesně do černého středu terče. Nevěřícně ztuhnu. Jak se to proboha stalo? Tohle není… To nemůže být… Vždyť to byl jenom sen… Nebo ne?
Nachystám si další šíp, abych se přesvědčil, že to nebyla jenom náhoda. Stalo se to znovu. Ten pocit, ta naprostá jistota. Šíp se ocitnul přesně ve středu. Znovu. Ale tím to neskončilo. Najednou jsem začal posílat jeden šíp za druhým, až v toulci nezbylo nic a všechno se přesunulo přesně do černé skvrny na terči.
„Jak jsi to, prosím tebe, udělal?“ ozval se za mnou nevěřícný hlas. „Jesse!“
Alek. Na malou chvíli mě zachvátila panika. Co když zjistí, co jsem udělal? Ale došlo mi, že je to velmi nepravděpodobné a tak jsem se v klidu otočil a podíval na Aleka, který na mě mezitím neustále zíral.
„Nevím, najednou jsem věděl, co udělat. Je to něco jako ten instinkt, o kterém jsi mi včera povídal.“ Ze všech sil jsem se snažil netvářit provinile. Rozhodl jsem se zalhat. To jsem svému bratrovi dělal málokdy, ale jinak to nejde. „Asi jsi mě to nakonec naučil, díky. To a asi i ta včerejší rána do hlavy. Pomohlo to.“ Usmál jsem se a šel si vytáhnout šípy, abych mohl pokračovat.
„Dobře.“ Řekl si pro sebe Alek, ale zůstal a sledoval, jak s přehledem střílím další šípy na přesně určené místo. Potom se s vrtěním hlavy odebral do domu. Nejspíš zavolat Willovi a Tesse, napadlo mě. Nedivil jsem se mu. Ani já se z toho ještě nevzpamatoval.
Někde hluboko uvnitř jsem věděl, že tohle není správné. Že jsem udělal životní chybu. Takové bojové schopnosti není možné nabrat jenom tak ze dne na den. Za tohle určitě zaplatím vysokou cenu, začalo ve mně hlodat. Ale hned potom, co jsem vystřílel další sérii, se mě zmocnil pocit naprosté euforie. Konečně nebudu za slabocha. Teď jim všem ukážu! Špatný pocit, který jsem z toho všeho měl jsem zasunul někam velice hluboko do podvědomí a spokojeně se vracel do domu.

Doma už na mě všichni čekali. Nečekali na mě, čekali na vysvětlení. To jsem jim ale nemohl dát. A proto jsem si nadále hrál na kluka, kterého trefili do hlavy a on najednou všechno ví a umí. Po nějaké době jim došlo, že ze mě nic nedostanou a pomalu začínali věřit tomu zázraku, co jsem jim nabulíkoval. Všichni jsme se vrhli do plánování další bitvy. Tentokrát jsem se zapojil i já.

Ten den jsem do postele ulehal s pocitem spokojenosti a nadšení. Těšil jsem se na zítřejší bitvu s Temy. Věděl jsem na sto procent, že všem vytřu zrak.

Měl jsem pravdu. Jsem nejlepší! Když jsem dával na frak už čtvrtému Temovi, zmocňoval se mě pocit naprosté moci. Věděl jsem, že jsem ten nejlepší, co se na místě nacházel, věděl jsem, že bych všechny Temy zvládnul sám. Jak? Cítil jsem to v sobě. Tu moc a sílu, která mi proudila v krvi. Nemohl jsem se jí zbavit a popravdě, ani jsem nechtěl.
Po bitvě, kterou jsme samozřejmě vyhráli, jsme se vydali domů, oslavit naše vítězství. Nemohl jsem si nevšimnout zvědavým a podezřívavých pohledů, které na mě mí kamarádi házeli. Jednoduše jsem si jich nevšímal. Byl jsem nad nimi. Oni jsou jen podřadná skupina lidí. Já jsem ten hlavní, který všem pomůže a zachrání svět. Já, jenom já.
Zase jsem někde hluboko ucítil ten pocit, že to není správné. Jak tyto schopnosti, tak moje chování. Během jediného dne se ze mě stal povýšený člověk. Ale jako předtím tento pocit nahradilo něco jiného. Vědomí, že jsem silný, mocný a těmito myšlenkami se nemusím vůbec zatěžovat.

Než jsem se stihl rychle zavřít do svého pokoje, zavolal si mě k sobě Alek.
„Jesse, tohle se mi nelíbí.“ Začal opatrně. „Nevěřím tomu blábolu, že ses všechno naučil díky ráně do hlavy. Pověz mi, co se doopravdy stalo. Tohle nejsi ty.“
„Nejsem já?“ začínal jsem vidět rudě. „Jenom proto, že mě Temové neomráčili během několika sekund, tak to nejsem já? To je od tebe opravdu hezké, bratříčku.“ Poslední slovo jsem záměrně vypustil jako nadávku.
Alek sebou trhnul a zatvářil se ukřivděně.
Co to dělám, to je přec můj hodný brácha, pomyslel jsem si. Chtěl jsem se mu omluvit za to, jak jsem se choval, ale stalo se to znovu. Nešlo mi to přes pusu. Nemohl jsem ta slova vypustit. Zase jsem pocítil tu moc v sobě a všechna lítost byla pryč. Tvrdě jsem se na něj podíval.
„Jesse, takhle jsem to přeci nemyslel.“ Snažil se to urovnat. „Ale musíš pochopit, že si o tebe děláme starosti, tohle…“
„Ha!“ přerušil jsem ho a nevšímal si jeho převapení. „Už vím, v čem to vězí. Do teď jsi byl ten silný ty, co Aleku? Do teď jsi všechno plánoval ty. Do teď jsi byl ten nejlepší. Ale něco povím.“ Zlomyslně jsem se usmál. „Už nejsi. Teď jsem ten nejsilnější já a nikdo si na mě nebude dovolat. A už vůbec ne ty. Jsi nic a budeš nic, dokud budu žít!“ při posledních slovech jsem už křičel. Otočil jsem se, rázně odkráčel do svého pokoje a nechal tam Aleka stát jako solný sloup.

Uběhlo několik týdnů. O stařence nebylo ani vidu ani slechu. Mezitím se událo několik bitev, ve kterých jsem samozřejmě exceloval. Jak jinak, že ano. Přátelství, které jsem sdílel se svými kamarády, jsem pomalu, ale jistě ztrácel. Moje vztahy s nimi nyní byly více než chladné. Ano, samozřejmě vím, že jsem za to mohl já, ale pokaždé, když jsem se chtěl omluvit, tak se stala ta podivná věc. Ten úlisný hlásek v hlavě, který mi našeptával, že se s nimi nemám zahazovat, že jsou jen podřadní. Na mě nemají. A já mu vždycky uvěřil.
Nejhorší vztah jsem měl s Alekem. Od té doby, co jsem na něj tak hnusně vyjel, se mnou nepromluvil ani slovo. Měl jsem mnoho příležitostí si to s ním urovnat, ale nechal jsem to tak. Čekal jsem, až s prosíkem přijde sám. Ach, jak pošetilý a hloupý jsem byl.

Blížila se naše poslední bitva. Můžu s klidem potvrdit, že to byla poslední bitva. Po zemi se pohybovalo už jen dvacet Temů a to pro nás nebyl žádný problém. Když jsem byl v týmu já, tak žádný problém ani nehrozil. Po několikadenním pátrání jsme celou skupinku Temů vystopovali a rozhodli se druhý den zaútočit a konečně je do posledního dorazit. Nechal jsem plánování na slabších a šel jsem se na den D pořádně vyspat.

 

Šel jsem po lesní cestě. Mířil jsem ke Kamennému průchodu. Ale to není přesné. Věděl jsem, kde se nacházím a kam přesně mířím. Bez jakékoli stopy strachu jsem dorazil k chaloupce a bez zaklepání vstoupil. Stařenka seděla u stolu a podivně se na mě usmívala.
„Ach, Jesse, konečně nastal ten čas, kdy mi splatíš svůj dluh.“ začala zlehka.
„Ale ještě předtím tu mám pro tebe takový menší příběh. Je o jedné dívce, která se chtěla stát nejmocnější bytostí na celém, celičkém světě. Po letech usilovné práce se jí splnil její sen. Přišel k ní podivný muž, který jí nabídl všechnu moc světa. Bez váhání jeho nabídku přijala. Netušila však, že je za celým tímto zázrakem velká past. S dívky se stala ošklivá stařena, která je tak mocná, že dokáže změnit všechno, co se jí zachce. A také se z ní stala nesmrtelná bytost.“
Stařenka se na chvíli odmlčela a smutně se po mně podívala.
Začínal jsem mít tušení, že ona dívka je stařenka sama. A pokud by to byla pravda, tak by to pro mě nevypadalo moc slibně. Teď, po dlouhé době jsem pocítil strach. Svíral mi hrdlo a jediné co si přál, bylo, aby ho stařenka zničila. Aby řekla, že s ní dívka nemá nic společného. Ale většinou nic není tak jak bychom si přáli. A ani tohle nebyla výjimka. „Jesse, podívej se na mě teď. Jsem už unavená z té své nesmrtelnosti. Mám už tolik let. Jediné co si přeji, je odejít konečně z tohoto světa a ty, můj milý, mi pomůžeš. To ty jsi ten pravý, na kterého tolik století čekám. Ty a nikdo jiný. Zachráníš mě tím, že splníš svůj dluh.“ Najednou jí potemněly oči a já pochopil, že dluh, který musím splatit, se mi nebude líbit. Ani trošičku.
„Tak už mi konečně řekněte, co mám udělat!“ skoro jsem netrpělivostí křičel.
„Nespěchej tak, můj milý.“ Pověděla stařenka klidně. „Času je dostatek. Ale pokud to tak chceš, budiž. Jediné, co tobě i mně stojí v cestě je tvůj bratr a přátelé. Tobě stojí ve vzestupu tvé moci. Bez nich budeš ještě silnější, ještě mocnější a víc váženější, věř mi. A mě stojí v mém vysněném odchodu.“
Zarazil jsem se. O čem to ta stará baba mluví. Ona chce, abych opustil své přátele? Pro moc a slávu? Najednou mi došlo, že ten hlásek, který mi v hlavě našeptával, že je nepotřebuju, byla celou dobu ona. Teď, když jsem tu otravnou věc v hlavě neměl, jsem si uvědomil, jak špatně jsem se choval. Zaplavil mě stud a celým svým srdcem jsem chtěl domů, omluvit se Willovi, Tesse, Alekovi. Ach, ano, Alekovi.
„Ale, já od nich neodejdu! Celou dobu jste mi našeptávala, že je nepotřebuju, ale mýlila jste se! Oni jsou přesně to, co potřebuju. Nechci moc ani sílu, vezměte si ji zpátky.“ Zvolal jsem a podával stařence ruce, aby mi všechny mé schopnosti odebrala.
To co přišlo potom, bylo hrůzostrašné. Milá stařenka se během sekundy změnila v rozlícenou babiznu, která se nade mnou vztyčila a mocným hlasem zařvala.
„Nic si nebudu brát zpět! Byla to jednosměrná dohoda! Nejde to zvrátit. A ne, nechci, aby jsi od svých přátel odešel, hloupý kluku. Chci, abys je zabil! Všechny do jednoho!“
Nevěřil jsem svým uším. Co to právě ta nestvůra vypustila z pusy? Zabít své přátele? Nikdy!
„A ty to uděláš, Jesse. Nemáš na vybranou. O to se postarám, neboj se. A teď jdi! Nemám na tebe náladu.“

 

S výkřikem jsem se probudil. Panebože. Ne! Nezabiju své přátele a už vůbec nezabiju svého bratra. To se prostě nestane.
„Jesse. Pojď už, není čas.“ volala na mě Tessa.
Rychle jsem se převlékl a vyrazili jsme na naši poslední bitvu. Celou cestu se moje svědomí hádalo se stařenou. Říct jim, co jsem udělal nebo si to všechno nechat pro sebe? Stejně nikoho nebudu zabíjet, takže si to nechám pro sebe, rozhodl jsem se. Došli jsme ke Kamennému průchodu a bitva začala.

Jelikož jsem byl supersilný a mí přátelé skvěle vytrénovaní, tak pro nás nebyli Temové problém. Bez jakéhokoliv vážného zranění jsme zvítězili a hodlali se vydat na obvyklou oslavu. Jenomže… Tentokrát to nevyšlo…

Před námi se najednou zjevila velká černá postava. A nebyl to nikdo jiný než moje stará známa. Bez studu povím, že se mi na chvíli zastavilo srdce. Ztuhnul jsem a nemohl se ani hnout. Ani mluvit. Nic.

„Zdravím vás.“ Řekla stařena. „Přišla jsem si pro svou splátku.“
„Cože?“ zeptal se zmateně Alek. „O čem to mluvíte paní? Jste v pořádku?“
„Jesse, můj milý, chceš jim to říct ty nebo mám já?“ úlisně se na mě usmála.
„Ty ji znáš, Jesse?“ ozval se Will. „Pověz nám, o čem to ta bláznivá stařenka mluví.“
„Já….“ Nemohl jsem ze sebe vydat víc. Prostě nemohl.
„To nic, chlapče.“ Řekla stařena. „Já jim to povím, tak pozorně poslouchejte…“
Celou dobu, co stařena povídala, jsem sledoval své přátele. Jejich výrazy se měnily. Od soucitného, po naštvaný. Od nechápavého, po zděšený. Nemohl jsem se na to dál dívat.
„Přestaň!“ zařval jsem. „Já nikoho zabíjet nebudu! Nech nás na pokoji!“
„Myslela jsem si to, Jesse. A zklamal jsi mě, zklamal jsi mě tak moc. Jindy bych byla shovívavá a zabila jen jednoho tvého milovaného, ale tentokrát jsem opravdu doufala, že to vyjde. Jsem velmi rozzlobená!“ a s tím se jí v ruce objevily tři velké šípy.
Díval jsem se, jak si s nima v pohazuje v ruce, když v tu ránu šípy zmizely. Rychle jsem se otočil za sebe a hrůzou jsem strnul. Šípy byly zabodnuty do mých přátel. Do Willa. Do Tessy. Do mého bratra. Sledoval jsem, jak se mrtví hroutí k zemi. Jak na mě upírají prosebné a nevěřícné pohledy. Jak se jejich pohledy zastírají. Jak si je bere smrt.
Padl jsem na kolena a cítil jsem slzy, které mi stékaly po tvářích. Nechal jsem je. Byl jsem zdrcený. Zlomený.
„Tebe nechám žít, můj milý. Žij s tím, co jsi provedl. Kvůli své touze po moci jsi zabil ty, na kterých ti záleželo nejvíce. Věřím tomu, že tě to bude pronásledovat až do konce tvých dnů.“ S těmito slovy se stařena vydala vstříc Kamennému průchodu. Díval jsem se za ní a dál klečel. Zůstal jsem sám a odmítal se hnout z místa, kde leželo všechno, na čem mi kdy záleželo. Všechno bylo zničené. A já zůstal. Zůstal ještě dlouho poté, co odešla. Oči modré jako vodní hlubina stále upřeně sledovaly průchod, kterým zmizela.
Nic už nebude jako předtím...

 

…A také nikdy nebylo. Svou sílu jsem už nikdy nepoužil a teď mi zbyly jen oči pro pláč. Vážení, doufám, že se vám můj příběh aspoň trošku líbil a že mě nebudete odsuzovat za to, co jsem udělal. Ale ne, klidně mě odsuďte, na tom už nezáleží. Na ničem nezáleží.

 

Dopsal jsem poslední slovo a došlo mi, že můj vzkaz čtenářům mí nadřízení stejně nikdy neotisknou. Co by si udělali za reklamu, kdyby se všichni dozvěděli, že zaměstnali vraha svého vlastního bratra. Bez zaváhání jsem svou zprávu smazal a nechal jen příběh, který budou lidé považovat za smyšlenou snůšku blbostí, protože jsou natolik slepí a líní, aby jim došlo, že mezi nimi žije tolik různých bytostí… Tolik hůzných věcí…

 

Hezký zbytek dne :)

Alex B. Hunter