Zadání soutěže
Zůstal ještě dlouho poté, co odešla. Oči modré jak vodní hlubina stále upřeně sledovaly průchod, kterým zmizela. Nic už nebude jako předtím...
Napište povídku, do které zasadíte výše zmíněný text. Povídka bude mít nejméně 7 palců.
Vypracování
Krásný den, madam,
při psaní jsem se nechala inspirovat dvěma větami, které napsala v Elysejském klíči Alice O'Really.
Křičel jsi, Pane, když tvého jediného syna přibíjeli na kříž?
Proto jsi od té chvíle němý?
Ani zdaleka nedosahuji kvalit jejího díla. A ani zdaleka si netroufám tvrdit, že vlastně vím, co jsem napsala, nebo že to dává perfektní smysl - nedává. Jen doufám, že v tom najdete to něco, co jsem se do toho snažila dát.
Narcisse C.
***
Světla nočního života, zářící pouliční osvětlení, blikající transparenty, smích, opojení z alkoholických nápojů. Seděl za oknem, skrz které viděl na náměstí. Mohla být jedna hodina v noci, nebyl si jistý, ve skutečnosti ho čas nikdy nezajímal. Oči otevřené, pozoroval.
Díval se na všechny, kteří si užívali života, na zbloudilé duše, na anděly i ďábly. Nepatrně se chvěl, v ložnici bylo chladno, plamen svíčky už dávno zhasl, topení bylo studené. Byl začátek listopadu a ačkoli na sníh bylo ještě brzy, noci byly chladnější než dřív.
Z postele za ním se ozvalo zamumlání. Nesrozumitelná slova, dívka ze spánku něco říkala světu nebo sobě, nevěnoval jí v ten okamžik pozornost. Na chvíli ztichla, pak sebou škubla, peřina jí sklouzla k bokům, odhalila kousek kůže. Teprve tehdy se zvedl a přikryl ji až k bradě, s bolestí v očích na ni pohlédl a z ložnice odešel. Popadl kabát, nazul boty, vyběhl z bytu do víru hudby a veselí.
***
Nejistě popošel blíž a očima vyhledal ty jeho. Čekal na povolení. Dostalo se mu přikývnutí, překonal posledních pár kroků a usedl na lavičku.
"Děkuji," řekl. Odpověď žádná, cizinec opět pouze kývl, nevěnoval mu pozornost, zíral všude a nikam. Choulil se v potrhané podzimní bundě, musela mu být zima. Bez váhání svlékl svůj kabát a podal mu jej. Byl zimní, zahřeje ho. A on si přeci může koupit nový.
S nevěřícně pootevřenou pusou ho přijal, jeho dech se ve vzduchu srážel, od úst mu šla bílá mlha. A jeho oči - najednou tak živé, tak vděčné, a v nich tolik, tolik bolesti. Kdyby neseděl, potřeboval by o pár kroků ustoupit. Drásalo mu duši ji jen vidět. Takhle se od cizího muže alespoň trochu odtáhl, zkřehlé ruce schoval v kapsách, poposedl. Mlčel, zatímco si neznámý vedle něj kabát rychle oblékl. Stále se třásl, ale bylo mu tepleji.
"Bůh vám žehnej, drahý pane," ozval se vůbec poprvé. Odkašlal si, jeho hlas byl sípavý, nejspíš byl nachlazený. "Jak vám říkají?"
"Říkají mi Ner. Je to... přezdívka."
"Ach, dobré lidi bychom měli znát jménem, jen se na to v dnešní době zapomíná... jako na všechno."
A pak už spolu jen mlčeli.
***
"Nemusíš kolem mě běhat jako štěně, Ner. Zvládnu se najíst sama," zasmála se.
"Mám jenom strach, Anno," otočil se na ni od lednice, "dáš si k tomu raději pórek nebo cibuli?"
"Pórek," odvětila, "a nejsem malá, abych se o sebe nedokázala postarat."
"Já jen..."
"Já vím, Ner, já vím. Pórek zní skutečně fajn," nejistě se usmála od stolu.
Mlčky přešel k lince, kde měl připravený talíř se dvěma krajíci chleba a s máslem. Přikrájel trochu pórku, na oba ho nasypal a podal jí snídani. Pozorovala ho, jeho trhané pohyby, chvění víček.
"Zase jsi nespal?" otázala se, když s kouřícím šálkem čaje usedl naproti ní.
"Já..." odmlčel se na pár vteřin, na celou věčnost, "ne. Byl jsem se projít."
"Začínáš vypadat hůř než já."
Pousmál se, ale neřekl nic. Usrkl horkého nápoje, spálil si jazyk. Ale to bylo v pořádku; ještě je schopný cítit, ještě žije.
***
Nestíhal. Anna se chtěla projít a on se příliš bál ji pustit sám, a tak se rozhodl jí dělat společnost. Jenže zapomněl na čas. Tentokrát už nesměl být lhostejný, sakra, ještě pár pozdních příchodů a ze školy ho vyrazí! Alespoň mu to třídní říkala minulý týden, když se ráno trochu zdržel. A nikdo nevěděl lépe než on, že tu zatracenou školu potřebuje.
Doběhl půl hodiny po deváté, podle rozvrhu byla právě matematika ve čtvrtém pavilonu. Kolem recepční proletěl, skříňku ani nenavštívil, třídu našel téměř hned. Zaklepal, zadýchaný vstoupil. Nejistě se rozhlédl.
"Omlouvám se, zaspal jsem," zašeptal. Všichni na něj zírali, třídní s výrazem hladové lvice zamračeně kývla a nechala ho jít si sednout. Co jiného mohla dělat? Netušil.
Sotva usedl, vrátila se k výkladu. Nechápal nic, chvíli se snažil jí věnovat pozornost, ale nešlo to, nedokázal se soustředit. Přistihl se při pohledu z okna, stromy v lese byly tak nádherné, příroda neskutečná, moderní komplex školy do ní nezapadal. Z jedné koruny vyletěl ptáček, na tu dálku neviděl víc než černou šmouhu, ale byl krásný. Celý výjev nějakým nesmírným nedopatřením osudu uklidňoval.
Matikářka na něm spočinula pohledem, povzdechla si. Nikdo z dětí si ho nevšiml. Neměla sílu jej napomínat. Jeho pohublé tělo, kruhy pod očima... to vše ji děsilo. A tak ho nechala být, ignorovala jeho zjevnou nepřítomnost v hodině a dál se věnovala příkladům. Co jiného měla dělat?
***
Bylo půl třetí, když odemykal dveře a vcházel dovnitř. Rychle si zul boty, svlékl zimní bundu, nový kabát neměl čas si koupit. Vešel do obývacího pokoje, Anna seděla v křesle a četla si knihu.
"Ahoj," políbil ji na tvář, "nenech se rušit."
"Nenechám," zamumlala a otočila stránku. S povzdechem se otočil a zamířil do kuchyně. Otevřel lednici, vytáhl si jogurt, usadil se ke stolu. Pozoroval ji skrz pootevřené dveře, zadumanou, přemýšlející, čtoucí. Byla nádherná.
Najednou zvedla oči od knihy, podívala se na něj. "Ner," řekla.
Zničehonic se mu nedostávalo slov, jogurt před ním neotevřený, sevřené hrdlo. Pálilo. Stejně jako sůl v jeho očích. Jenom přikývl, zvedl se, došel k ní, vytáhl ji z křesla a sevřel ji. Držel ji tak pevně, že neměla šanci se z jeho objetí dostat, kdyby o to jen trochu stála.
Ale ona nestála. "Ššš, Ner, ššš," šeptala, snažila se ho uklidnit.
A teprve tehdy začal plakat; protože mohl.
***
Spala. Klidná, tichá, Madona nevinných. Tiše se vytratil z pokoje, unavený. Potřeboval na vzduch. Projít se, někde si sednout, ztratit se. Zamířil k lavičce, kde předtím seděl onen muž, ten, který měl v očích tolik bolesti a vděku.
Nebyl tam.
Věděl jsem to, pomyslel si. Jsou lidé, které budeme potkávat celý život. Jsou lidé, které nikdy nenecháme odejít; vždy budou s námi, ať už budou kdekoli. A jsou lidé, které už nikdy nepotkáme. Protože to tak prostě je, protože jsou ti, které nemůžeme potkat víckrát než jednou, protože pak by přestali být těmi, kterými jsou.
Přesto to bolelo. S ním měl alespoň chvíli pocit bezpečí, štěstí, s ním se mohl o veškerou bolest světa podělit. Ačkoli nemluvili, předávali si ji, léčili se tichem. Takoví lidé jsou ve světě důležití. Měli by je nosit na rukou. Jak smutné je, že většinou jsou oni nejvíce biti, nejvíce utlačováni, nejvíce nenáviděni.
Jak smutné to je, Ner? ptal se sám sebe. Odpověď neznal. Jsou otázky, na které je nikdy nedostaneme.
***
Přitížilo se jí. Byly dvě hodiny odpoledne, její srdce tlouklo rychleji, tiše sténala, bolest cítila až v konečních prstů. Ner měl u ucha telefon, rychle do něj mluvil, naléhavě, nerozuměla mu ani slovo.
"...ano, freneticky dýchá, potřebujeme..."
Slova jí splývaly v jedno, nedávaly nejmenší smysl, ale nezáleželo na tom. Dívala se do jeho tváře, zdála se tak ukrutně strnulá, kolem očí měl vrásky. Bylo jí to líto, tak líto, lapala po dechu a jediné, na co dokázala myslet, byl Ner. Zničit jeho utrpení, zvedla dlaň a pohladila ho po tváři. Jeho oči zjihly, podíval se na ni.
"...asi mě vnímá, ale nelíbí se mi, pošlete k nám prosím někoho..."
Chytil její dlaň, pevně ji stiskl. Bála se, jistěže se bála. Neměla nejmenší tušení, co se děje, byla tak zmatená, nedokázala se na nic soustředit. Třásla se po celém těle, nemohla se hnout.
Ale všechno bylo v pořádku, dokud byl u ní. Viděla na něj, cítila jeho stisk, jeho dlaň. A jeho slzy dopadající na její tvář.
Dokud jsi se mnou, nic se neděje, Ner. Mrkla, jednou, dvakrát, zavřela víčka, bude to dobré.
***
Procházel nekonečnými chodbami, téměř na dosah. Měsíc poté, co Annu převezli do nemocnice. Devětačtyřicátá návštěva.
"Á, bratr Anny. Už na vás čeká," mrkla na něj zdravotní sestřička, když zastavil před oddělením. Nehnul jediným svalem, nezajímala ho. Pokoj sedm, otevřel dveře, vstoupil.
Anna seděla na posteli, plaše se usmívala. Byla v místnosti sama, to se téměř rovnalo zázraku. Vždy, když přišel, měl někdo nutkání s ní něco řešit. Dnes ne.
"Ahoj," posadil se vedle její postele, chytil ji za dlaň. "Přinesl jsem ti tu knihu z knihovny, kterou jsi chtěla, a taky jsem koupil čokoládu, kdybys na ni měla chuť a přinesl jsem nové květiny, ať je tady něco pěkného a-"
"Ner," přerušila ho s úsměvem, "děkuju. Já... už tu knihu nestihnu přečíst, víš? Můžeš ji vrátit."
Podíval se jí do očí. Ano, samozřejmě. Soudný den nadešel. Bude dnešní?
Položil jí na stolek čokoládu, vyměnil mrtvé květiny ve váze za nové, odešel beze slova. Anna s úsměvem zírala na narcisky.
"Také tě mám ráda, Ner," šeptla tiše. Neslyšela se ani ona sama.
***
Volali mu druhý den ráno.
"Dobrý den, vaše sestra dnes v noci podlehla nemoci, je nám líto," řekli mu. "Kdy si přijdete vyzvednout její osobní věci? Dnes? Dobře, budeme s tím počítat."
***
Hlavu sklopenou, špičkami tenisek kopal do štěrku po cestě. Nemocnice se dnes zdála příliš temná. Nikdo se na něj neusmíval, když procházel. Netušil, kam jít. Jeden z doktorů na něj však čekal kousek od vchodu. Zavedl ho do místnosti, nikdy v ní nebyl. Bylo tam chladno, bezděčně si vzpomněl na tu noc, kdy potkal pána na lavičce.
Přinesli mu pár věcí, mezi nimi i její nejdražší náhrdelník. Byl s delfínem, dostala ho od babičky ke čtvrtým narozeninám. Pověsil si ho na krk, nad srdce. Tlouklo. Sestřička se otočila, popřála mu upřímnou soustrast. Pokusil se o úsměv, ale smát se nemohl, a proto z toho vyšel jen nepovedený úšklebek. Rozloučila se. Bez jediné emoce. Netruchlila; ona neměla proč.
Zůstal ještě dlouho poté, co odešla. Oči modré jak vodní hlubina stále upřeně sledovaly průchod, kterým zmizela. Nic už nebude jako předtím...
Nevěřil tomu. Anna je mrtvá; spravedlnost existovat nemůže. Protože kdyby byla, jeho milovaná sestra by nikdy netrpěla.
***
Nemohl jít zpátky domů. Doma znamenalo jeho a Annu. Doma bylo jejich, odstěhovali se od rodičů, on dodělat střední, ona vysokou. Že studia zanechala po půl roce, když jí zjistili nevyléčitelnou nemoc... a co. Bylo to jejich. Jejich doma.
Celé odpoledne se potloukal po městě, chodil odnikud nikam a snažil se na nic nemyslet. Nejedl, neměl hlad. Nepil, neměl žízeň. Když člověk trpí, zdají se normální požadavky těla tak zbytečné.
Až večer zamířil do parku, k lavičce. Nenašel na ní sedět nikoho, s kým by se mohl podělit alespoň o trochu bolesti.
Teprve pak začal křičet.
***
"Néreus v tomto školním roce příliš neexceloval," ozvala se češtinářka. Byla tradiční porada učitelů, konec roku za dveřmi.
"Já vím, já vím," matikářka si povzdechla.
A teprve pak se ozvala chemikářka. Protože jako jedna z mála... věděla.
"Zemřela mu sestra," pronesla. Nelehce.
Několik zalapání po dechu, nevěřícných pohledů. Kdybychom věděli...!
I kdybyste věděli, nic by to nezměnilo.
***
Trvalo věčnost, než se odvážil vstoupit znovu do jejího pokoje. Ještě v něm byla cítit její vůně, tak důvěrně známá. Viděl ji, křehkou, kterak se na něj usmívá.
Anna smějící se, Anna spící, Anna píšící, Anna mluvící... byla všude.
Dovol mi se v tvých vodách utopit, Néree, pomyslel si.
