Zadání soutěže

Zůstal ještě dlouho poté, co odešla. Oči modré jak vodní hlubina stále upřeně sledovaly průchod, kterým zmizela. Nic už nebude jako předtím...

 

Napište povídku, do které zasadíte výše zmíněný text. Povídka bude mít nejméně 7 palců.

Vypracování

Kamenný průchod
Lily Angelina Johnsonová

Je to… delší (ale maximum zadané nebylo!) a trochu úvahovější. Pardon. Ale znáte mě, takhle píšu často a ráda, a když už jsem v tomto duchu začala, tak jsem to tak taky musela dopsat. Přeji hezké čtení a snad se Vám můj výtvor bude líbit. :)

* * *

Lidé jsou zoufale přízemní živočišný druh. Každý z nich si hledí svého, každý upírá svoje zraky dolů k zemi a jen málokdo je ochotný vzhlédnout. Podívat se nahoru do oblak. A to jak doslovně, tak jen obrazně. Někoho odrazuje, že čím výše vylétne, tím tvrdší ho čeká pád. Jiní mají strach, že by je nekonečná obloha pohltila. Další si myslí, že bez křídel nikam nevylétnou. A pak jsou tací, kteří se na vlnách fantazie kolébají prakticky stále. A nejen na jejích vlnách, ale i na křídlech, v nebeských výšinách, ničím a nikým nepozorováni. Je jich však velmi málo. A kdykoliv se ze svých toulek vrátí, nikdo jim nevěří, že to, co zažili a viděli, se opravdu mohlo stát. Což je škoda. Někoho to od takových výletů odradí. Jiné to povzbudí; fascinuje je, že vědí víc než jiní. A další svoje zážitky zúročí tak, že o nich jednoduše napíšou. Nikdy neřeknou, že se to skutečně stalo – nikdo by je pak nebral vážně. Kdepak. Zdroj své inspirace si musejí nechat pro sebe. I kdyby šlo o něco, čeho by si mohl všimnout úplně každý. Kdyby k tomu našel odvahu; lecos je totiž vidět i ze země.

Říká se, že nejméně prozkoumanými místy naší planety jsou oceány. To je pravda, existuje však ještě jedno místo, které není probádané o moc více, a tím jsou oblačné výšiny. No jo, namítne přízemní člověk, ale co by se tam zkoumalo? Existence království nebeského? Zda náhodou nejsou hvězdy zavěšené na klenbě oblohy? Pevnost mraků? Vždyť základní informace o těchto sférách máme a to nám úplně stačí. Víme, že na obloze žádný Bůh není. Víme, že hvězdy jsou vzdálené mnoho a mnoho světelných let a jsou to koule žhavého plynu. Víme, že mraky jsou tvořené krystalky ledu nebo vody, takže se na nich nedá stát. Jenže to je omyl. Člověk by na nich stát nedokázal, to je pravda, ovšem někdo – či spíš něco – ano. Trochu připomínají lidský druh, jsou však mnohem menší, lehčí a citlivější. A zvědavější. 

*

Trápilo je to už několikátý rok. Celý jejich národ sužoval nedostatek životního prostoru; nedělo se to jen jim, ale i mnohým dalším. Podle některých za to mohla rasa, která obývala prostor hluboko pod nimi. Další měli za to, že jde o nějaký trest za jejich neposlušnost, jich všech jako celku. Samozřejmě existovaly snahy o to, aby se to nějak napravilo, nejdřív se ale muselo nějak zjistit, jaká je příčina, aby se jí mohli zbavit. Nad oním důvodem rokoval Sněm celé hodiny, dny, týdny, nedobral se však k žádnému výsledku. K problémům s už tak omezeným prostorem se pomalu začínaly přidávat i nájezdy cizích válečníků. Útočili nenápadně a nikým nepozorováni. Zůstavaly po nich stopy v podobě znehodnocené půdy, prostě utrhli kus krásného bílého mraku a nahradili ho kusem hnusného bouřkového. V takovém případě bylo potřeba takový kus co nejdříve odstranit, než začal měnit podstatu celého svého okolí. Kdyby se ho nezbavili včas, jako zhoubná rakovinná buňka by nakazil vše kolem, dokud by nezbyl ani jeden obyvatelný kousek. Potom by se vypršel a zmizel.

Pracoval v knihovně, lépe řečeno v archivu. Měl za úkol pátrat ve starých spisech a pokusit se najít způsob, jak zabránit tomu, aby se jejich mrak zmenšoval. Případně objevit příčinu, proč se to děje. Samozřejmě na to nebyl sám, ale byl nejschopnější. Nebyl starý, právě naopak, avšak věděl mnohem víc, než starci nad hrobem. Proto byl tímto úkolem pověřen právě on, hlavy jejich národa věřily, že pokud má někdo najít řešení, bude to právě on. Bavilo ho hrabat se ve starých spisech, to ano, jenže měl pocit, že něco takového je nad chápání kohokoliv, proto si nemyslel, že on na něco přijde. Úkol mu byl zadán před mnoha lety, prakticky hned poté, co se ze zmenšování oblaků stal globální problém, a on zatím nepřišel ani na náznak nějaké stopy. V minulosti pokaždé na něco přišel nedlouho poté, co mu byla práce zadána. Jenže teď už minul pátý západ slunce, pátý rok, a on neměl nic, absolutně nic, ani znak, ani čárku, která by ho navedla tam, kam potřeboval.

Odstrčil kus mračného listu, opřel si čelo o ruce a zhluboka se nadechl a vydechl. V duchu se uklidňoval, že to přeci bude dobré, že na něco přijde, že by v tom byl člověk, aby nic nenašel, v hloubi duše však ničemu z toho nevěřil. Myslel si, že jim je prostě souzeno, aby vymřeli. Podle jedné staré legendy vznikli díky lidské fantazii, takže by dávalo smysl, že by je její nedostatek zahubil. Možná, že taková doba právě nastala. Občas pozoroval, co se dole na zemi děje. Někdy viděl jen další mračné lidi, jak jim sám říkal, protože název jejich národa se mu vůbec nelíbil, když jejich mrak proplouval pod tím jejich. Jindy dohlédl až dolů, ale z toho, co ve svém hloubkohledu zahlédl, nebyl vůbec moudrý. Všichni byli tak velcí, přestože se nacházeli tisíce metrů pod nimi. Všichni byli tak hmotní, tak zvláštně barevní. Oni sami měli průsvitně bílou pokožku zahalenou do zvláštních vzdušných hávů, které vypovídaly o jejich zaměstnání a někdy i povaze a schopnostech. Třeba ten jeho pokrýval pavučinový vzor se znaky, jimiž se zapisoval jejich jazyk. Také měl dlouhé vlasy a jasně modré oči. Oči byly vlastně to jediné, co měli mrační lidé barevné. Možná to vypadalo děsivě, ale jemu osobně přišla mnohem děsivější ta plejáda barev dole na zemi.

Vstal od práce; stejně se blížil večer, takže už by pomalu měl sklízet, co za celý den vykrámoval, měl by zkontrolovat, zda vše na správná místa vrátili i jeho spolupracovníci, měl by se chystat k tomu, aby archiv zavřel a aby se odebral do svého malého bytu, který s budovou plnou písemností těsně sousedil. Vlastně to byla jedna malá místnost na něj jakoby zvenku nalepená, kam se dalo vejít jak zevnitř, tak i zvenčí. Dveřmi zvenčí nevstoupil, ani nepamatoval. Jídlo mu zajišťoval nevrlý uklízeč a vrátný v jedné osobě. Přátele neměl, neviděl tedy důvod, proč chodit někam ven za zábavou, jedinou jeho skutečnou láskou byly mračné listy, proto nikam nevyrážel ani za osobami opačného pohlaví. Nebyl starý, to ne, ale zároveň vypadal, že už si toho prožil a vytrpěl hodně.

Na sklonku dne vypadal archiv nejděsivěji. Ani ne tolik v noci, jako právě tehdy, když padal soumrak. A právě tenhle soumrak se od všech ostatních lišil. Měl pro strach uděláno, jenže tentokrát měl celou dobu pocit, jako kdyby za ním někdo chodil. Tolikrát se vyděšeně díval přes rameno, nikdy však nic nespatřil. Nikoho, ani živou duši. Když konečně otevřel dveře od svého bytečku, ztuhl mezi futry. Seděla na jeho posteli, klátila nohama a ze všeho nejvíc mu připomínala nějakého ducha. Byl by býval vykřikl, pořádně a nahlas by zaječel, ale nedokázal to. Kdo by ho taky zaslechl? Určitě to věděla, proto se rozhodla ho tak přepadnout. Pořádně se na ni podíval. Nevypadala zrovna nebezpečně. Nemohlo jí být víc než deset. Takže byla minimálně dvakrát mladší než on, zhruba v jejím věku nastupoval do archivu. Byl tehdy čerstvě dospělý, ona možná ještě plnoletosti nedosáhla. Vlasy po ramena měla spletené do dvou copů, oči zářily nejjasnější zelenou, co na ní ale bylo nejzajímavější, bylo její oblečení. Neměla háv, nýbrž sukni ke kolenům a něco jako halenku. To byl důvod, proč se jí lekl. Měl strach, že jde o nějakého nepřátelského špiona, o někoho, na koho by nechtěl narazit. Tohle se na jejich mraku prostě nenosilo.

Zvědavě ho pozorovala. Potom naznačila, aby si sedl na postel vedle ní. Jako v mrákotách ji uposlechl a několik dalších hodin naslouchal jejímu monologu. Hltal její slova, s téměř nábožnou úctou poslouchal její melodický hlas. Prvotní rozčarování vystřídal obdiv. Naznačila mu, co je zač, navedla ho, aby se podíval po jistých svazcích, kde by mohl dost možná najít nějaké informace, které potřebuje, vyprávěla mu staré legendy a mluvila a mluvila. Když mu začala padat víčka, uložila ho ke spánku, zpívala mu a poté zmizela. Objevila se až za několik dalších večerů. Prokousával se jednou knihou z oddělení, jež mu doporučila, a pomalu si začínal myslet, že dívka s copy a sukýnkou byla výplodem jeho choré mysli, když se zjevila přímo před ním. Seděla na židli, klátila nohama a tajemně se usmívala. Dalo mu dost velkou práci, aby se soustředil na čtení. Toho dne však přišel na to, co se s mraky děje. Opravdu se zmenšovaly kvůli tomu, že lidská fantazie začínala narážet na jisté břehy a co bylo kdysi bezmezné, se teď pomalu začínalo omezovat a mizet. A jak mizela, stahovala s sebou i vše, co vymyslela.

To bylo sice hezké, jenže jak tohle mohl přednést Sněmu? Co s tím vůbec mohli dělat? Dívka se na něj povzbudivě usmála. Večer pokračovala ve vyprávění satarých legend. Moc se nevěnoval obsahu, poslouchal jen její hlas. Dalšího dne objevil střípky vedoucí k odpovědi na otázku, kterou měl zodpovědět předtím, než začal být problém zmenšování tak akutní. Pomalu začínal věřit tomu, že tu dívku mu musela seslat nějaká vyšší moc, jež touží po tom, aby byl jejich mrak zachráněn. Jak plynuly dny, převážně tedy večery, měnil se jeho obdiv v jiný cit. Nejdřív si to odmítal přiznat, ale nakonec musel. Řekl jí to. Tajemně se usmála, neřekla nic. Po chvíli nevzrušeně pokračovala ve vypravování pro daný den. Kdyby ho její slova neukolébala ke spánku, mohl by vidět, jak po dopovězení příběhu zatancovala něco, co velmi připomínalo vítězný taneček.

Uplynul rok. Mrak se stále zmenšoval a on už znal řešení. Přišel na něj za její pomoci. Na zem se musel vyslat jeden z nich, aby se pokusil v lidech probudit fantazii. A to ne jen tak, že by skočil do vzduchoprázdna, ale musel projít jakýmsi průchodem. Kamenným průchodem. Nikdo z nich si sice nebyl jistý tím, co to může být kámen, ale říkali si, že až narazí na něco, o čem nebudou vědět, co to je, bude to ono. Byli zvyklí na nehmotný svět a kámen zněl tak lidsky, tak konkrétně! Nebyla to otázka několika dnů, zabralo to téměř půl roku, než kámen našli. Nechápali, kde se to mohlo v mraku vzít, ale bylo to tam, šedé na bílém. Jenže koho vyslat dolů? Toužili po tom mnozí, stejně tak to mnozí odmítali. Návrh volby byl zamítnutý. Návrh losování taktéž. Opět se ponořil do moudrých svazků mezi mračné listy plné roztodivných znaků, aby zjistil, zda neexistuje někdo, kdo by byl k tomtuto úkolu předurčený. Četl a četl, a čím více se dozvídal, tím byl vyděšenější. Nevěřil tomu, že by to tak mělo být. Prostě ne. Nemohlo to tak být. Tou, která se má vydat na zem, měla být mladá dívka oblečená jinak než ostatní. Znal jen jedno takové děvče – to, jež sedělo naproti jemu se záhadným úsměvem na tváři a klátilo nohama.

Poprvé vyšel z archivu. Vedl ji v doprovodu předsedy Sněmu na místo, kde byl nalezen kamenný průchod na zemský povrch. Šli tiše, ani jeden z nich nic neříkal. Svíral její ruku, jako kdyby to bylo záchranné lano, jako kdyby ho její přítomnost poutala k mraku. U průchodu nikdo nestál, sám si vyžádal, zda by nebylo možné, aby se to obešlo bez zbytečného povyku. Vyhověli mu, jednak proto, že se tonoucí stébla chytá – tolik věřili, že jeho plán vyjde – jednak proto, že měli pocit, že mu něco dluží. Za jeho usilovnou práci, za to, že nalezl aspoň něco, co by jim mohlo pomoci. Dorazili k tomu podivnému kamennému útvaru. Nejvíc ze všeho mu připomínal studnu, hlubokou díru do země, z níž lidé vytahovali v nějaké nádobě vodu. Objala ho a lehkým dotykem, který byl tak jemný jako motýlí křídla, přitiskla své rty na jeho. Jejich jediný polibek trval jen zlomek sekundy, a přesto v něm byla všechna nevyřčená slova a vyznání, všechny city a rozloučení. Stanula na kamenném okraji a udělala krok do prázdna. Zmizela. Předtím však její pohled vyhledal ten jeho a on v jasně zelené záři rozpoznal odhodlání.

Zůstal stát na kamenném okraji. Zůstal ještě dlouho poté, co odešla. Oči modré jak vodní hlubina stále upřeně sledovaly průchod, kterým zmizela. Nic už nebude jako předtím.

*

O pár dní později se mrak přestal zmenšovat. O rok později se o něco zvětšil. Až zase nabyl své původní velikosti a podoby. Nájezdníci z bouřkových oblak zmizeli.

Všichni ho oslavovali, protože přišel na to, jak zvrátit jistou zkázu. Jeho to však vůbec netěšilo. Sedával na kraji mraku a pozoroval svět pod sebou v naději, že ji jednou zahlédne. Jenže po zemi chodilo tolik děvčátek se zapletenými vlasy do dvou copů, která na sobě měla sukni a halenku. Pohrával si s myšlenkou, že by prošel průchodem za ní, ten ale během dne, kdy jím prošla, zmizel. A skok z okraje by se rovnal jisté smrti.

Někdy měl pocit, že by to tak bylo lepší. Jindy měl chuť ještě nějaký čas počkat. Stejně se ale jednoho dne budou muset shledat v království mraků, které čekalo na každého, jehož čas v oblacích se naplnil. Aspoň v to doufal. Ne, vlastně nedoufal.

Věřil tomu.