Zadání soutěže
Nemocniční zářivka slabě poblikávala a všude bylo ohlušující ticho. Zmateně si uvědomila, že je jen v bílé nemocniční košili a že krvácí. Studenou chodbou psychiatrické léčebny se ozval nervy drásající výkřik....
Napište povídku na nejméně 7 palců, do které zasadíte výše zmíněný text.
Vypracování
Nemocniční zářivka slabě poblikávala a všude bylo ohlušující ticho. Zmateně si uvědomila, že je jen v bílé nemocniční košili a že krvácí. Studenou chodbou psychiatrické léčebny se ozval nervy drásající výkřik. Až po chvíli si uvědomila, že to ona vykřikla, ale to už se k ní blížil muž v nemocniční uniformě a pevně jí sevřel.
„To nic, Anseiolo, to bude dobré,“ chlácholil ji potichu. „Ty sis zase ublížila, viď?“ Pomalu ji odváděl do koupelny, aby ji omyl.
„Já ne, to ne já..“ Koktala zmatená Anseiola a vůbec si nepamatovala, jak se do této situace dostala. Její mudlovské krytí spočívalo v práci na recepci a podle toho, co viděla kolem, tak tuto léčebnu poznávala. Tady pracovala. Ale proč na sobě má pyžamo a je pořezaná? Proč si nepamatuje nic od té doby, co doma ulehla v posteli?
„Ššš, klid. Nerozrušuj se,“ uklidňoval ji ošetřovatel. A pokusil se jí svléknout, aby ji mohl dát pod sprchu.
„Ne! Já sama, odejdi!“ Trochu se Anseiola vzpamatovala.
„Budu tady hned za rohem, z místnosti nejdu.“ Ošetřovatel se s ní raději nepřel a poodstoupil za sprchy, aby jí poskytl trochu soukromí. Anseiola se rychle svlékla a omyla se pod sprchou. Pak se usušila a sáhla po čisté nemocniční košili, která ležela opodál a šla za ošetřovatelem.
„Co se stalo?“ zeptala se ho nejistě.
„Ty si to nepamatuješ?“ podíval se na ni. „Jsi tu už dva týdny. Doma ses zhroutila a tvrdila jsi, že jsi 328 let stará upírka a vyučuješ na Bradavické škole.“
Anseiola mlčela a jen na něj koukala. To co tvrdil byla samozřejmě pravda, ale před mudly to nikdy netvrdila, právě z tohoto důvodu. Takže se něco muselo stát. „A ty jsi tu nový?“ promluvila po chvilce uvažování.
„Ne, proč? Já tu pracuji už roky.“ Ošetřovatel jí ošetřil rány a pomalu jí odváděl do jejího pokoje. Anseiole se pořád zdálo, že něco musí být špatně. Kdyby tu ten muž pracoval roky, tak by ho přeci znala.
Cestou je minul další člověk v nemocniční uniformě, ale ani ten jí nebyl povědomí. Rozhodla se však zachovat klid, alespoň před nimi, potřebuje se jen dostat na pokoj a pak bude moci v klidu přemýšlet, co udělá dál. Nechala se tedy do pokoje dovést a ani neprotestovala, když jí ošetřovatel ukládal do postele. Záměrně dělala, že je moc unavená a každou chvíli usne. Ošetřovatel jí ještě chvilku pozoroval, pak prohledal pokoj, zda v něm nemá něco, čím by si mohla opět ublížit a pak odešel a nechal otevřené dveře.
Ještě chvilku vyčkala, ale když nic neslyšela, tak se jala prohledat pokoj sama, aby zjistila, co vše tam má. Nic však nenašla kromě dvou knih. Uvědomila si, že osobní věci mají pacienti uzavřené v místnosti vedle ošetřovatelů a bude potřebovat čipovou kartu, aby se tam dostala. Musí tedy vymyslet plán.
Pokud si dobře pamatovala, večerní ošetřovatelé si vždy u sebe lehnou a spí. Zůstává vzhůru jen jeden z dvou a ten hlídá, následně se pak prohodí. V noci se toho totiž moc neděje a tak si vždy odpočinou.
Vyhlédla opatrně ze dveří jejího pokoje a když viděla, že vzduch je čistý, tak neslyšeně a pomalu přecházela kolem pokojů až za roh a zastavila se těsně vedle pokoje ošetřovatelů a jen na kousíček nakoukla dovnitř.
Měla štěstí, vypadalo to, že spí oba ošetřovatelé, i když by neměli. Vteřinu vyčkala a poslouchala. Když slyšela jen hluboké oddechování, tak se rychle nadechla a neslyšně proklouzla do pokoje k jednomu z ošetřovatelů a snažila se mu odepnout čipovou kartu. Povedlo se jí to celkem snadno a otočila se k odchodu, když tu najednou ji něco chytlo za ruku. Leknutím s sebou trhla a vše kolem najednou zmizelo a byla jen tma.
Zmateně otevřela oči a uviděla svou pracovnu na hradě. Zmateně zamrkala a zvedla hlavu ze stolu, na kterém ležela. Pohledem se zkontrolovala, zda na sobě nemá žádné šrámy a pak si všimla nápisu na pergamenu, na kterém ležela. Na pergamenu stálo napsáno Krvavý brk a příběh začínal:
Nemocniční zářivka slabě poblikávala a všude bylo ohlušující ticho. Zmateně si uvědomila, že je jen v bílé nemocniční košili a že krvácí. Studenou chodbou psychiatrické léčebny se ozval nervy drásající výkřik…..
Anseiola si protřela oči a četla dále. Děj jí byl nějaký povědomí. Jak četla dále, čím dál víc byla vzhůru a uvědomovala si, že právě toto se jí teď stalo. Koukla se na hodiny na krbu a zjistila, že je jedna hodina ráno. Přemýšlela, co dělala před chvílí a vzpomněla si, že o půlnoci začala doopravovat soutěže a u posledního pergamenu se jí začaly klížit oči. Ulehčeně si oddechla, když si uvědomila, že se jí jen zdálo o tom, co někdo napsal jako povídku, odložila pergamen a po vypití menší dávky Ohnivce se odebrala do postele. Dodělá to zítra.
