Zadání soutěže
Nemocniční zářivka slabě poblikávala a všude bylo ohlušující ticho. Zmateně si uvědomila, že je jen v bílé nemocniční košili a že krvácí. Studenou chodbou psychiatrické léčebny se ozval nervy drásající výkřik....
Napište povídku na nejméně 7 palců, do které zasadíte výše zmíněný text.
Vypracování
Krvavý brk
Lily Angelina Johnsonová
Nemocniční zářivka slabě poblikávala a všude bylo ohlušující ticho. Zmateně si uvědomila, že je jen v bílé nemocniční košili a že krvácí. Studenou chodbou psychiatrické léčebny se ozval nervy drásající výkřik... Nebyla si jistá, zda byl její. Vlastně si teď už nebyla jistá absolutně ničím. Co byla skutečnost a kde už začínal klam, kde začínaly výplody její mysli? Nevěděla. Zkusila začít od těch jednodušších věcí, aby se později mohla posunout i ke složitějším úvahám. Jmenuju se Karolína. Je mi sedmnáct let. Jsem zvláštní případ, u něhož nikdo neví, co je za problém. Jen co se v myšlenkách dostala k tomuto bodu, jako kdyby se jí něco probudilo v hlavě. Kdepak, syčelo to, nejsi Karolína. Jsi já a já jsem ty. Přitiskla si dlaně na uši, aby ten hlas zahnala pryč, aby ho nemusela poslouchat, ale on tam byl stále, předhazoval jí všechna její selhání, všechny chyby, všechno zlé. A jí nezbývalo nic jiného než trpět. Nejhorší na tom bylo, že jeho cílem bylo mimo jiné i to, aby ji držel naživu. Pokoušela se skoncovat se svým bídným životem už tolikrát, ale ani jednou jí to nevyšlo. Vždycky se objevilo něco, co ji odvedlo od prahu smrti. Tyhle zdánlivé náhody dělaly dojem, že nad ní bdí nějaká vyšší síla, aspoň v to věřili všichni, kdo měli tu možnost věnovat se jejímu případu. Kéž by. Říkala jim to jednou, dvakrát, tisíckrát, a přece nad jejím vysvětlením každý blahosklonně pokýval hlavou a myslel si svoje.
Na nějaké zjišťování, co je skutečnost a co iluze, tedy rezignovala a jala se zjišťovat, kde se na jejích rukou vzala ta krev. Bylo jí jasné, že bude její vlastní, ovšem netušila, kde se mohla vzít. O několik chvil později, když si vyhrnula bílé rukávy, zjistila, že na předloktí pod košilí má pět dlouhých rovnoběžných a nedávno zahojených šrámů. Až podezřele přesně se shodovaly s rozpětím její dlaně. To, že měla za nehty krev, jasně potvrzovalo celou její domněnku. Nepřítomně pohlédla na celou svou paži pokrytou pavučinou jizev, táhly se prakticky od ramene až po zápěstí. A potom klap, filmová páska v její hlavě přeskočila na nový záběr, koukala sama na sebe. Přesněji na svoje mladší já, dívce mohlo být něco okolo osmi let. I prostředí se proměnilo, malá Karolína seděla na zemi v mrňavé komůrce, již znala až příliš dobře. Každý její koutek, každou parketu, každý výběžek narychlo nanesené omítky. Byla tam tma, ale viděla na sebe, jako kdyby seděla v letním slunci. Kdykoliv něco provedla nebo se jí prostě bylo potřeba zbavit, končila mezi těmito čtyřmi stěnami, kde se čas zastavil, ale zároveň ubíhal příliš rychle. To, že bušit kolem sebe nemá cenu, zjistila velmi záhy. (Mimo jiné proto, že dovnitř vedla jediná cesta, a to poklopem nad její hlavou, který byl permanentně zamčený. Pochopitelně z druhé strany.) Právě během jednoho takového pobytu se objevil. Nikým nezván se jí vloudil do hlavy, oblouznil ji slovy útěchy a ona konečně měla něco, díky čemuž v tom malém kousku prostoru nepřišla o rozum. To až později. Nejdřív spolu byli kamarádi, svěřovala mu všechna svoje trápení a on naslouchal, radil, těšil. Několik měsíců se cítila šťastná jako nikdy předtím.
Pak se to zvrtlo. Našla si skutečného kamaráda, jednoho jediného, a hlas usoudil, že je pro něj příliš velkým konkurentem, vždyť kvůli reálnému světu zapomínala na něj. Změnil se. A někdy do té doby spadají začátky jejích problémů. Rád ji děsil, rád ji připomínal, jak na ní nikomu nezáleží, rád se jí vysmíval a ukazoval, že on je ten, kdo má navrch. A ona se nechala, tehdy byla jen malým bezmocným děckem. Už poněkolikáté sledovala sebe samotnou, jak sedí v komůrce a on jí poprvé ukazuje, co všechno dokáže. Ječela, skučela, vzpouzela se, ale nebylo jí to nic platné. Nikdo jí neslyšel, a když ji matka surově vytáhla ven, na její tvář mokrou slzami neřekla ani ťuk. Nevšímala si jí, jako ostatně celý její život. Klap. Sedí ve školní lavici, může jí být tak o dva, tři roky více. Nenápadné a mírně ošuntělé oblečení, dlouhé, avšak zacuchané vlasy, okousané nehty a rozhryzané rty dávají najevo, že něco nebude v pořádku. Nejděsivější však není její vzhled jako takový, nýbrž výraz jejích očí. Kde mají normální lidé radost, smutek, vztek nebo nadšení, neměla nic. V tmavě hnědých očích by člověk hledal nějaký výraz marně. Prostě nic, absolutní prázdnota. Nikomu to nejdřív nepřišlo divné, odjakživa se k ní chovali jako k duchovi. Byla tam, snad něco dělala, ale nikdo se jí nevěnoval, každý ji přehlížel. Teď ale výjimečně ne. Upíraly se na ni pohledy všech, četla v nich opovržení, znechucení a občas i záblesk hrůzy. Ztratily se nějaké peníze, a koho jiného obvinit než děvče bez zázemí, neviditelné děvče, zvláštní děvče? Toho odpoledne na ni hlas dorážel hlasitěji než kdy předtím. Tehdy se poprvé pokusila zabít, jenže řidič, který by ji podle všech měřítek pravděpodobnosti měl srazit, zastavil těsně před ní. Matce nic neřekla.
Klap. Den, kdy hlas konečně dosáhl svého. Ležela ve stejné místnosti jako teď, byla ovšem stále o něco málo mladší. Přišel se za ní podívat. Vzdalovala se mu den ode dne víc, ačkoliv se nejdřív snažila trochu vzdorovat tomu, co hlas chtěl. Znali se už tolik let, byl jejím jediným kamarádem, jediným člověkem, který ji bral vážně, jakkoliv zněly její příběhy neuvěřitelně. Tehdy hlas poprvé převzal kontrolu nad tím, co říká, jak myslí, jak funguje. Tehdy se poprvé ocitla na spirále nevědomosti, zda se něco stalo doopravdy, nebo jen v její hlavě. Každé probuzení z noční můry mohlo být jen mostem do nějaké další. Nikdy nezjistila, jak to bylo ve skutečnosti, ale podle vlastních vzpomínek na svého nejlepšího přítele zaútočila a on už se na ni nikdy nezašel podívat. Pravdou bylo, že ho neodradilo ani to, jen se snažil svoje návštěvy načasovat tak, aby nebyla při plném vědomí, protože věděl, že to stejně nebude ona. Jednou jí nechal na stolku řetízek s ametystem. Někde v koutku duše tušila, že to je od něj, ačkoliv se jí hlas pokoušel namluvit kdovíco všechno.
Klap. Minulá noc; zírá do temnoty, snaží se zachytit aspoň jediný záblesk světla. Neví, kde je, ale je jí jasné, že se odtamtud musí dostat pryč. Hlas je pryč, nic jí neříká, co by měla dělat, ale cítí jeho palčivou přítomnost, či spíš nepřítomnost tam, kde obyčejně byl. Tentokrát do jejího konání mluví strach. Třese se zimou, ale nemá se jak zahřát, jediná naděje v lepší vyhlídky je jít, jít dál, pokusit se dostat pryč. Je tohle skutečné, nebo se to děje jen v její hlavě? Chce věřit tomu druhému, všechny smysly ji však přesvědčují o opaku. Strach, hrůza, chlad. Děsivá kombinace. Udělá na roztřesených nohách první váhavý krok, potom další a ještě jeden. Cítí, jako by se jí měla rozskočit hlava. Ne, nebolí ji, spíš jde... o to napětí, ten šílený pocit, který plní její tělo, který ji vytrvale mučí, ne však fyzicky, nýbrž psychicky. Zaryje nehty do pravého předloktí, jednou, podruhé, znovu, ještě silněji, au, ano. Ten tlak v hlavě získal soupeře, sice tolikrát slabšího, ale lepší něco, než nic. To místo, kde se ocitla, připomíná bludiště – soustava zdí a tmy. Narazí. A je zase mezi známými čtyřmi stěnami, tentokrát však se všemi svými nočními můrami, se všemi démony a přitom s jedním jediným. Frustrovaně zaječí.
Studenou chodbou psychiatrické léčebny se ozval nervy drásající výkřik. Teď už věděla, kdo křičel, věděla, že to byla ona sama, její vyčerpaný a prázdný hlas, který však byl plný emocí; věděla, že křičela jedno jediné slovo, jež se jí často objevovalo v hlavě a zase mizelo. Zmlkni! neslo se chodbou, odráželo se od bílých stěn a zavřených dveří. Při tom slovu tuhla krev v žilách. Ovšem ne všem.
Ne, odpověděl hlas v její hlavě.
Nezmlknu.
