Zadání soutěže

Sny se nám zdají pořád a kdo by neměl i ošklivé sny.

 

Představte si, že se vám zdálo, že vás straší kolegyně Anseiola. Jak tento sen vypadal? Jak přesně vás strašila?

 

Jak jste se s touhle výzvou vypořádali? Zkuste tento sen sepsat jako povídku.

U speciálu není zadána maximální délka soutěže.

Myslete však na to, že zabít mě též nemusíte :)

Vypracování

Dobrý den!

Nemám ani celých 30 palců :( napsala bych to i delší, ale nebyl čas a zase jsem to nechtěla zbytečně protahovat. Musím jen ještě podotknout, že jsem se inspirovala knihami HP (pochopitelně :D) a proto se některé fráze mohou podobat těm z knih :) Sand to nevadí, ale chtěla jsem si zjistit konkrétní účinky určitých kleteb, tak mě nenapadlo nic jiného, než si to ověřit v knihách :) Snad se budete bát :D 

 

Všude kolem byla tma. Cítila jsem v sobě velké tíživé prázdno. Ve vzduchu se vznášela smrt, zoufalství a beznaděj. Při zemi se plížil mrazivý chlad zahalený v plášti mlhy. Po špinavých tvářích mi tekly slzy a dopadaly do prachu pod mými koleny. Hruď mi rozechvíval usedavý nářek, který nebral konce. V mrtvolném šeru jsem viděla bezvládná těla svých spolužáků a profesorů. Ležely jeden přes druhého. Nikdo se nehýbal. Zabedněnými okny do síně prosvítaly mdlé paprsky zapadajícího slunce. Den už pro mě ale neexistoval. Nic kromě pláče, chladu a smrti už jako by nebylo. Čas byl jen pouhá zapomenutá myšlenka. Tváře mých přátel byly zahalené stínem, přesto jsem však viděla jejich zděšené pohledy, které jen čekaly na smrt. A dočkaly se. Jen několik stop ode mne ležela paní kolejní profesorka Meissedová.

V roztřesených rukou jsem žmoulala špinavou roztrhanou sukni, opodál se válel můj školní plášť. Z venku se ozývalo temné hučení větru, který narážel do kamenných zdí hradu. Nebylo slyšet živé duše. Jen vítr, ke kterému se po chvíli přidal i déšť. Na začarované obloze se honily husté černé mraky. Přidaly se blesky, které co chvíli osvětlovaly Velkou síň. Při každém zablesknutí jsem pevně sevřela oči, abych nezahlédla ty mrtvé obličeje. Byla jsem se na pokraji vyčerpání, děsila mě myšlenka na to, co bude potom.

Za mými zády se najednou pomalu začaly otevírat vstupní dveře. Strachem jsem se nedokázala pohnout. Přestala jsem dýchat. Všechna krev v mých žilách se rázem proměnila v led. Pevně jsem semknula oči a až příliš pozdě jsem si uvědomila, že klečím. Ten, kdo přichází, a že jsem dobře věděla, kdo to je, mne uvidí. Pozná, že ještě žiju. Ozvaly se rozvážné kroky. Směrem ke mně. Cítila jsem za sebou studený dech. Slyšela jsem tichounké šustění dlouhého pláště. Tvář se mi zkřivila napětím a strachem. Mé srdce vynechalo několik úderů. Svět se zastavil. Otevřela jsem oči.

Stála přede mnou. Neviděla jsem jí do obličeje, ale věděla jsem, že je to ona. Přes hlavu měla nataženou černou kápi a byla oblečená v dlouhém splývavém plášti. V pravé ruce pevně svírala hůlku. Namířila ji na mě.

„Crucio,“ pronesla ledovým hlasem.

Ze všech zbývajících sil jsem zaječela a křečovitě si přitáhla nohy těsně k hrudi. Padla jsem tváří na zem. Bolest byla tak prudká a úporná, že jsem nevěděla, kde jsem. Doběla rozpálené nože mi probodávaly každičký kousek kůže, další mě probodávaly zevnitř. Mezi výkřiky bolesti jsem lapala po dechu. Když konečně kletba ustala, ležela jsem u jejích nohou neschopná pohybu. Nohou mi otočila tvář směrem k sobě a její pronikavé oči se upřeně dívaly do těch mých.

„Jak je možné, že žiješ?“ zasyčela. Z její hrudi vyšel krákavý zvuk, který měl nejspíše nahrazovat lidský smích, kterého už nebyla schopna. Odstoupila ode mne a znovu napřáhla ruku s hůlkou nad moje tělo.

„Prosím,“ vydechla jsem. Celé mé tělo se třáslo a svíjelo v hrůze z nadcházejícího okamžiku, „Prosím.“

„O co prosíš? O co se dovoluješ mne prosit, ty bezcenná mudlovská šmejdko?“

„Už ne,“ po tvářích se mi znovu rozlily slzy, „Zabijte mě.“

Znovu se ozval ten děsivý smích a otočila se ke mně zády. Její stín se vzdaloval a kroky slábly. Došla až k profesorskému stolu. Sedla si na vysokou ředitelskou židli a dlouho se smála. Smích se postupně změnil v šílený jekot. Z její hůlky vytrysklo silné zelené světlo směřující k temné obloze. Síní to otřáslo a zvenku bylo slyšet mocné zahřmění. Všechna okna se vysklila a dopadla na zem. Střepy mi létaly nad hlavou a mnohé se mi zaryly do kůže. Už jsem nekřičela.

Zavřela jsem oči a snažila se uniknout té hrůze. Vzpomínala jsem na šťastné chvíle u jezera, na prosezené večery U Tří košťat, na posílání devítipalcových dopisů. Mou mysl však zahalovala temnota, při každé vzpomínce mnou projela vlna šíleného zoufalství a smutku. To všechno je pryč. Všichni mí přátelé jsou pryč a už nikdy se nevrátí. Mou hrudí znovu otřásaly bolestné přerývané vzlyky. Mé srdce začalo toužit po pomstě. Nacházela jsem v sobě novou sílu, novou touhu. Nebyla to naděje, tak už dávno zemřela společně s ostatními. Byla to zlost, vzpoura, hněv. Vzlyky teď nahradilo zuřivé vrčení. Otočila jsem hlavu a pohled mi padl na profesorku Meissedovou. Ležela jen kousek ode mne. V kapse jejího fialově lemovaného pláště se dosud choulila tmavě hnědá hůlka. Celá má bytost se počala soustředit pouze na ni. Vynakládala jsem veškeré své zbylé síly, abych se k hůlce dostala. Byla to jediná šance, jak pomstit své přátele.

„Ty malá, hloupá, mizerná…“ profesorka Rwenclav se náhle objevila přímo přede mnou a zatarasila mi cestu. Vzhlédla jsem nahoru. Už si sundala kápi. Kolem hlavy jí vlály dlouhé černé vlasy, které zvýrazňovaly její mrtvolně bílý obličej, do kterého byly zasazeny velké rudě žhnoucí oči pálící vše, na čem spočinou. Jejich pohled teď padl na mne a já se jako v ozvěně kletby cruciatus svíjela v křečovitých bolestech. Trpěla jsem však v tichosti. To profesorku ještě více rozezlilo a kopla do mě svou železně tvrdou nohou.

„Tak už mě zabijte,“ řekla jsem po chvíli. Nebojácně jsem jí hleděla do očí a čekala na svou smrt. Místo toho, aby na mne namířila hůlkou, si však profesorka vyhrnula rukávy a vztahovala ke mně své černé vyhublé ruce. Při pohledu na ně se mě zmocnil odpor a snažila jsem se vyprostit se z jejich sevření. Má hlava však bezvládně spočívala v jejích dlaních a ty rudé oči se ke mně znepokojivě rychle přibližovaly. Cítila jsem její mrazivý dech na svém krku.

„Ještě jsi neviděla všechno,“ zašeptala a znovu zakrákala. Z jejích úst vycházel hnilobný puch, z něhož se mi zvedl žaludek. Než jsem se však stačila nadát, vylétla jsem v jejím ledovém sevření z vyskleného okna Velké síně. Pod námi byl náhle Zapovězený les, jeho temné vrcholky rychle ubíhaly pod našimi letícími těly, až jsme se octly za hranicemi Bradavického pozemku. Profesorčiny dlouhé ostré nehty se mi zarývaly do kůže pod krkem, kde mne držela. Studený večerní vítr nám oběma rozevlával vlasy a její temný plášť vlál do dáli. Zhluboka jsem dýchala čerstvý večerní vzduch. Les skončil a za ním začínaly hory, vedle nichž se lesklo jezero v záři právě vycházejícího Měsíce. Chvíli jsme sledovaly řeku, která do jezera vtékala, poté bývalá Havraspárská kolejní ředitelka zahnula doprava nad bezútěšnou skalnatou krajinu. Před námi se začalo objevovat daleké mudlovské město. Musely jsme letět šílenou rychlostí.

Profesorka se opět začala šíleně smát a volnou rukou s hůlkou namířila na město. To bylo rázem celé v plamenech. Odletěly jsme pryč a sotva jsem se párkrát nadechla, už paní Rawenclav ruinovala další město – tentokrát na něho seslala ničivé tornádo. Celkem šest měst padlo pod její rukou. To sedmé mělo teprve přijít.

K mému zděšení jsme se rychlostí světla blížily k malé mírumilovné vesnici zvané Prasinky. V dáli se tyčil potemnělý Bradavický hrad, nad kterým se vznášela hustá šedá mračna. Profesorka už si připravovala hůlku. Pro Prasinky si však přichystala ještě horší osud. Doletěly jsme až k hostinci U Prasečí hlavy. Skoro ve všech domech se ještě svítilo, ale nikdo nebyl na ulicích. Obchody byly zavřené a domy zavřené a zajištěné mnoha závorami. Asi už se dozvěděli o běsnící Anseiole.

„Vylezte, pojďte ven, vy krysy,“ řvala z plných plic a stále mne pevně svírala levou rukou, „Srabi! Všechny vás zabiju! Ale ještě předtím…“ s těmi slovy namířila hůlkou na dveře protějšího domu. Ty se s třasknutím rozletěly a na ulici se vylilo světlo z předsíně. V ní stál poměrně mladý kouzelník s hůlkou v roztřesené ruce.

„Nevejdeš do tohoto domu,“ řekl pevně. Paní Rawenclav se však jen kdákavě zasmála, jak to měla ve zvyku, a seslala na něho mučivou kletbu.

„Tak tříměsíční děťátko?“ vpíjela se mu svýma očima do těch jeho, „A kdepak hajá? Kdepak má milášek postýlku?“

Z horního patra byl slyšet usedavý pláč. Muž ani nemusel odpovídat. Dítě se ozvalo samo. Paní Anseiola rychle vyrazila po schodech nahoru a mimoděk usmrtila jeho otce kletbou Avada Kedavra. Opět hůlkou prorazila dveře vedoucí do dětského pokoje. Před postelí stála čarodějka se slzami v očích, ale s nebojácným postojem a hůlkou v ruce.

„Neublížíš mu,“ zašeptala.

„Tvůj muž je mrtev,“ oznámila jí s výsměšným úšklebkem, který odhaloval její zkažené zažloutlé zuby, „A tak skončíš i ty, jestli budeš hloupá a neustoupíš.“

Ženina tvář se zkřivila v bolestné grimase nad ztrátou milovaného muže, ale neustoupila ani o píď. Namířila svou hůlku proti profesorce. Rázem jí vypadla z ruky, když na ni paní Anseiola seslala kouzlo Expelliarmus. Poté se pod jejím žhnoucím pohledem skácela k zemi v bolestných křečích. Profesorka přistoupila k postýlce a spatřila plačící dítě. Usmála se na něho a uťala mu hlavu. Přeskočila i se mnou v náručí k oknu, mávnutím hůlky jej otevřela a vyskočila zpátky na ulici.

Tam už si vyhlédla další dům, kterému rozrazila dveře a hnala se do patra, kde tušila další dětskou oběť. V pokoji s ročním dítětem však byli oba dva jeho rodiče a ještě jeho starší sestra. Oba dva rodiče měli připravené hůlky a odhodlané výrazy. Nebylo jim to však k ničemu platné, protože je Anseiola v okamžiku usmrtila. Zpoza dětské postýlky byl slyšet vyděšený výkřik sedmileté čarodějky. V očích měla hrůzu. Paní Rawenclav ji pohladila po světlých vláscích a vrhla na ni svůj pohled, pod kterým se dívka zhroutila k zemi s bolestnými výkřiky. Profesorka si jí už dál nevšímala a přesunula se k postýlce, ve které plakalo malé děťátko. Anseiola na něho namířila hůlkou a rázem bylo ticho. Poté se stejně jako na dítě z vedlejšího domu usmála na svíjející se dívenku.

„Chceš, aby to všechno skončilo?“ šeptala jí do ucha a mě při tom stále téměř škrtila svou levou rukou, „Chceš, aby už tě to nebolelo?“

Sedmiletá holčička kývla hlavou. Anseiola Jasmis Rawenclav na ni zamířila hůlkou. A byl konec. Znovu vyskočila oknem na ulici a blížila se k dalšímu domu. Snažila jsem se jí vykroutit, ale marně. Svírala mě ještě pevněji. Vrazila do dalšího domu, zabila dvě novorozené děti a jejich rodiče chvíli mučila svým pohledem a odešla o dům dál. Po hodině byly všechny děti v Prasinkách mrtvé.

„Kdy už mě zabijete?“ vzlykala jsem. Profesorka nás přenesla zpět do Velké síně. Chodila teď mezi mrtvými těly, a co chvíli se krákavě smála.

„Ještě jsi neviděla všechno,“ zopakovala nevrle a přešla zpátky ke svému novému trůnu u profesorského stolu. Znovu vyslala k nebi proud zeleného světla. To jí odpovědělo mocným zahřměním. Opět mě popadla pod pažemi a vlekla po schodech dolů k velkým vstupním dveřím. Vzpírala jsem se a kopala, všechno k ničemu. Spěchala po školních pozemcích k lesu, kde se zastavila ve stínu stromů. Několik chvil tam jen stála a naslouchala. V lese bylo ticho, obklopovala nás noc a mezi mraky občas vysvitl měsíc v úplňku. Byla jsem tak vyčerpaná, že už jsem se neudržela na nohou. Moje touha po pomstě vyprchala už dávno, teď jsem toužila pouze po skončení toho trápení. Proč si vybrala mě? Proč mě jednoduše nezabila jako ty nevinné děti?

„Protože ty nejsi nevinná,“ zasyčela na mě v odpověď. Ani jsem se nepozastavila nad tím, jak ví, o čem přemýšlím, „Jsi zkažená, nechutná mudla!“

Mezi stromy se najednou něco pohnulo. Profesorka se zlověstně usmála a hodila mne na zem. Zakrákala svým nelidským smíchem a namířila na mne hůlkou.

„Před svou chabou smrtí budeš svědkem ztělesnění mé nové moci! Má vláda právě začíná! Špinaví mudlové budou navždy odstraněni, ale ještě před tím budou trýzněni a mučeni,“ znovu se zasmála a zaječela. Zpoza stromů vystoupily asi čtyři desítky postav oděné v černých hábitech podobných tomu Anseiolinému, „Had je minulostí! Teď přichází Havran, silnější než kdokoliv před tím! Jen hlupák se mu postaví. Toto je má první armáda. Je nejmenší z těch dvanácti, které mám připravené. Ale nejstrašnější. Je to armáda vlkodlaků!“

V tu chvíli mraky odkryly měsíc a z temně oděných mužů se stali vlkodlaci, jak profesorka Rawenclav předpověděla. Všichni se na mě vrhli a jeden po druhém se do mě zakousli. Při bolestivém proměňování ve vlkodlaka mi v uších zněl šílený smích.

„A teď,“ ozval se její hlas za mými zády, „se rozluč se světem.“

Naposledy jsem pohlédla na temnou oblohu.

„Avada Kedavra!“