Zadání soutěže
Za svůj dlouhý život jsem shromáždila několik rakví. Jedna je ale v něčem zvláštní. Je starší než ostatní, z drahého dřeva a s železným kováním. V lidech vyvolává stísněný pocit. Zajímalo by mne, proč. Co asi ta rakev ukrývá?
Sepište formou povídky.
Vypracování
Krásný den, madam, :)
Bylo tomu již dávno. Magie volně prostupovala světem a tou dobou ještě stále nebylo mnoho těch, kteří by ji uměli využít. Ti, co ano, se pak rozdělovali do několika skupin.
První byli obyčejní lidé zkoumající magické krásy a snažící se ji nějak využít ku prospěchu lidí. Druzí byli blázni, kteří jen náhodou přišli na to, jak s magií pracovat a protože duševně rozhodně nebyli v pořádku, využívali magii k těm nejstrašnějším účelům. Například jako drbátko...
Pak tu byla poslední skupina... no, kéž by to jen byli lidé. Byla to všemožná magická havěť, která buď ztratila mozek, někdy doslova, nebo si jen myslela, že nechat ze sebe udělat krvesající bestii je moderní.
Správně asi hádáte, že sem patřili upíři, vlkodlaci, víly, trollové a všechny magické bytosti.
Právě do této poslední skupiny patřila i nadmíru krásná, tou dobou ještě mladá, dívka. Anseiola ji říkali. Nikdo nevěděl, kde se vzala, nikdo nevěděl ani jak se stala upírem, ale byla tam.
Bylo o ní známo, že se strašně ráda obklopuje starými cetkami a že je vášnivou sběratelkou rakví. Pochopitelně, už jen když se někde zeptala, jestli nemají nějakou pěknou rakev, ji lidé považovali za duševně chorou, přesto snad raději ze strachu vyhověli.
A tak, léto za létem, zimu za zimou, Anseiola sbírala nepotřebná kvanta cetek, které si ukrývala do svých rakví. Tou dobou měla jen dvě.
Sama vždycky říkala, že jí záleží především na kvalitě, a když se jí cestou několik rakví rozpadlo nebo shnilo, rezignovala a cestovala jen s těmi kovovými. Nakonec, v zimě je uvnitř prý větší teplo...
Čím větší její sbírka cetek a rakví byla, tím větší hrůzu budila všude tam, kde se objevila. Lidé zavírali děti a zvěř doma, přibíjeli okenice, někde dokonce i vchodové dveře, jen, aby zabránili tomu stvoření ďábla jim ublížit.
Anseiole to však bylo fuk. Vždycky se našel nějaký zvědavec, který nad její krásou mohl vzdechnout jednou a naposledy. Vždy si na něm skoro královsky pochutnala, vytáhla z něj nějaké informace a tak se její sbírka postupně rozšiřovala.
Nastala doba, kdy už nešlo jen o cetky a rakve, ale dokonce i o samotné ztracené duše, které podlehly jejímu kouzlu a byly nuceny jí sloužit. "Takový soukromý oběd, který jde všude za vámi." říkávala.
Až jednou, v jedné malé vesnici hluboko v lese, na úpatí vysokých hor narazila na malého chlapce. Byl to jeden z těch, kteří neuposlechli svou matku a šel se na stvoření ďábla, jak ji říkali, podívat. Její kouzlo jej přitáhlo jako magnet. Bylo to snad poprvé, kdy Anseiola zaváhala, jestli chlapce skutečně zabít. Byl tak malý, bezbranný a co víc, on jí sám začal vyprávět svůj smutný příběh.
Vyprávěl jí, jak jeho tatínka, ale i skoro všechny muže z vesnice naverbovali do války. On se o něj bál a hledal pomoc všude, kde jen to šlo. Nejvíc ji však zaujalo vyprávění o zvláštní rakvi, která je prý uložena ve vzdáleném kostele. Nikdo ji nehlídá, všichni se jí bojí, ačkoliv prý uvnitř nikdo není. Zajímavé však bylo, že podle chlapce přitahovala padlé.
Anseiola se nad ním pro jednou slitovala za příslib ukázání toho kostela. Chlapec ale nechtěl. Bál se. Trval na tom, že žádný obyčejný smrtelník se k ní nesmí ani přiblížit. Jenže Anseiola nebyla obyčejný a už vůbec ne smrtelník. Navíc to znělo jako úžasný úlovek do sbírky, který rozhodně musela minimálně prozkoumat.
Nechala vesnici za zády a se svou soukromou armádou zombie a levitujícími rakvemi se vydala ke kostelu.
Cesta tam byla skutečně dlouhá, ale ona byla plně odhodlána ji najít. Když stanula před kostelem, snad poprvé v životě jí naběhla husí kůže. Byl tak impozantní, veliký a vzbuzoval respekt. Nebylo divu, že se k onomu místo nechtěli lidé přibližovat.
A skutečně, jako by jí cosi z útrob samotné stavby volalo. Kvílivě a naléhavě. Nečekala a vstoupila dovnitř. Prostor byl skryt ve tmě, jen majestátní oltář ozařovalo slabé světlo svící. Anseiola srtnule stála a rozhlížela se. Volání ze sílilo. Jenže odkud?
"Opusť Boží dům, satane!" ozval se odnikud pronikavý a vysoký hlas. Ze stínů se před ní vynořila postava kněze. V ruce třímal kříž a sebevědomě s ním postupoval proti ní. Ne, že by na ni udělal nějaký dojem. Přesto však... slušnost někdy může dostat přednost, i pro upíra.
"Promiňte, hledám jednu rakev a prý je někde tady."
"Opusť tento dům, ty, jež jsi stvoření pekelné!"
"Hm, pořád ta samá ohraná písnička." blesklo ji hlavou a vrhla se na kněze. Výkřik utlumil bleskový pád.
"Stejně jsem měla hlad..." pokrčila Anseiola rameny a utřela si kapičku krve stékající po bradě.
Poté se dala do prozkoumávání kostela. Díky své znalosti však nemusela hledat příliš dlouho. Dolů, pod kostel, vedly jen jedny schody. Zapálila si proto louči a jen s jejím světlem sestupovala do jeho útrob.
Nastala chvíle bloudění, neboť pod kostelem to byl hotový labyrint. Měla jediné štěstí, totiž, že už mrtvá byla, jinak by tady asi skejsla navždy. A pak, po několika hodinách nekonečného bloudění narazila na dřevěné, kovem pobité dveře.
S hlasitým zavrzáním se otevřely a za nimi ji čekala neprostupná temnota. Zapálila proto ostatní louče na zdech a konečně se mohla kochat krásou rakve, která ležela před ní.
Měla zvláštní nažloutlou barvu, ale zlatá nebyla. Při bližším ohledání zjistila, že rakev je dřevěná. Ale tak krásná. Nebylo pochyb o tom, že to, co je uvnitř, musí být neskutečně cenné. S otevřením proto neotálela. Šlo to maličko ztuha, byla zavřená už asi pěkně dlouhou dobu, ale když ji otevřela... uvnitř ležel ten nejkrásnější chlapec, jakého kdy viděla. Dokonale ji uhranul.
Hned však zjistila, že to není upír, ale nebyl ani mrtvý. Jen spal. Hodně, hodně hlubokým spánkem. Anseiola se rozhodla, že ta rakev tady nezůstane. Přikázala své armádě zombie, aby rakev přidali do její flotily a od té doby cestovala s nimi až se nakonec usadila zde, na hradě.
Zvláštní však nebylo jen to, jak až fanatickou úctu k ní Anseiola chovala, ale i to, jak velké stísněné pocity a pocity úzkosti vyvolávala ve studentech, kteří její kobku navštívili. Většinou rychle, bledí jako stěna, odcházeli. A ti, co si dovolili na rakev sáhnout beze stopy zmizeli.
Ať už tu rakev obklopuje cokoliv, cena za získání nebyla nikterak velká, ale ten poklad, který ještě stále spí uvnitř, prý za tu všechnu "námahu" stál. Kdo ví, co se stane, až se probudí.
S pozdravem,
Theresa Brendi
