Zadání soutěže

Za svůj dlouhý život jsem shromáždila několik rakví. Jedna je ale v něčem zvláštní. Je starší než ostatní, z drahého dřeva a s železným kováním. V lidech vyvolává stísněný pocit. Zajímalo by mne, proč. Co asi ta rakev ukrývá?

 

Sepište formou povídky.

Vypracování

Děsivá rakev
Lily Angelina Johnsonová

Primárně nejde o to, co ukrývá, ale jaká je. Hezké čtení a nechť se Vám její příběh líbí.

* * *

Je tomu už dávno, co jsem ještě bývala obyčejným stromem. Stála jsem si na svém místě v deštném pralese, na dalekém a obtížně dostupném místě, kde obyčejně stromy se vzácným dřevem rostou. Už si sice nejsem jistá, jak se jmenuje to moje, faktem je však to, že dnes už ho člověk nikde na zemi ze živého stromu nezíská, jakmile na nás přišli, už jsme na zemském povrchu moc dlouhou dobu nestrávili. Nikdo z nás. Dřív jsem ještě cítila ostatní, když se dostali do okruhu několika desítek kilometrů, s postupem let ale tyto naše schopnosti slábly, až nás opustily dočista; od té doby nemám absolutní ponětí o tom, zda moje kamarádky ještě někde existují, nebo se už odebraly do dřevěného nebe. Pokud se ovšem dobře pamatuju, tak znám takové, které byly použity na komody, postele, ba dokonce jako dřevěné obložení. Ze mě nejdřív udělali prkýnka. Spoustu krásných souměrných prkýnek, skoro jako kdyby měla sloužit nějakému puntičkáři na zatopení. Tak horké to naštěstí nebylo. Nějakou dobu jsem v téhle rozkouskované podobě stála v prázdné místnosti, aniž bych věděla, co se bude dít dál, a zvykala jsem si na život, kde bude moje myšlení a vidění roztříštěné do tolika perspektiv. Zvlášť strašidelné bylo, když část prkýnek potom přesunuli do jiné místnosti, to jsem si připadala, jako kdyby moje vědomí bylo velkým šéfem, pod nímž zaměstnanci pracují přesně tak, jak je instuuje, a říkají mu všechno, co kde zjistí. Když jsem si na to ale zvykla, přišlo mi, že to je naprosto skvělé. A proto se to zákonitě muselo brzy zkazit.

Po částech všechna prkýnka někam odvezli. Nějakou dobu trvalo, než se zase sešla dohromady, jakmile se to stalo, tak navíc postupně začali jedno po druhém brát a nosit pryč. Nejvíc mě na tom znervózňoval fakt, že každé takto odebrané jsem brzy přestala cítit. Bylo to nepochopitelné. Až nakonec odešla všechna a moje vědomí se najednou přesunulo do hranaté věci. Měla podlouhlý tvar a dlouhá byla zhruba na jedno lidské tělo. Prve jsem si myslela, že to je postel, zarazilo mě však, že se jedna její část, takzvané víko, dá odklápět. Tak jsem zjistila, že obyčejným lidem na obyčejný spánek asi sloužit nebudu. Měla jsem být postelí pro věčný spánek, pravděpodobně někoho bohatého, kdo by se nespokojil s obyčejným dřevem. To by znamenalo, že bych se navěky ocitla pod zemí, kde by mi společnost mohli dělat tak maximálně červi, což mě tedy moc neuchvátilo. Proto jsem se rozhodla tento svůj osud změnit. Předcházelo tomu spoustu hodin plánování, během nichž mi přidali ještě nějaké fešné železné přívěšky – říkaly si kování – a vyplnili mě něčím měkkým. Obě tyto součásti mi velmi pomohly v plánech útěku, protože samy viděly pěkný kus světa včetně dalších místností, které se v našem okolí nacházely a kterými budeme muset projít.

Náš plán jsme se rozhodli uskutečnit v noci. Či spíš jsem rozhodla já, den ode dne moje myšlení pohlcovalo to železné a měkké, až je schlamstlo úplně, čímž jsem získala cenné schopnosti, znalosti a dovednosti. Dveře se už před nějakou dobou zavřely za posledním člověkem a oknem dovnitř pronikaly měsíční paprsky. Teď, nebo nikdy, pomyslela jsem si a postavila jsem se. Nebylo to tak snadné, jak jsem doufala, několik pokusů mi tak úplně nevyšlo (pokud mě někdo slyšel, asi se musel bát, kdovíco se v té místnosti děje) a trochu jsem se poškrábala – utěšovalo mě ale vědomí, že než se vdám, tak se mi to zahojí – nakonec se mi to však povedlo. Jako důkaz toho, že opravdu stojím a můžu chodit, mi ze spodních prkýnek vyrašilo několik dřevěných výrůstků, za jejichž pomoci jsem se mohla pohybovat. Rozrazila jsem jedny dveře, druhé, třetí a čtvrté a ocitla jsem se nad schody. Výrůstky najednou nevěděly, jak by si s tím měly poradit, moje duchaplnost je ovšem zastoupila, když rozhodla, že bych si měla lehnout a sjet po nich dolů. Jak jsem vymyslela, tak se stalo a o chvíli později už jsem se zvedala na všech třináct a pokračovala ve své pouti. Ťapala jsem dál, až jsem se dostala ke vstupním dveřím, ty ale byly nějakým způsobem zatarasené, protože mi nešlo je prorazit. Prošla jsem se chodbou tam a zpátky, ale kromě dveří, jimiž jsem přišla, nebylo ani jedny možné otevřít násilím. Povzdechla jsem si a ustlala jsem si na zemi. Neusnula jsem, jen se mi nechtělo celou tu dobu, co budu čekat na někoho, kdo mi otevře, stát.

Když se ráno dveře otevřely, člověk, který v nich stál, otevřel pusu do širokého o a divně na mě zíral. Postavila jsem se a odstrčila ho, pak jsem vyšla na čerstvý vzduch. Kolem mě se najednou rozprostíralo tolik prostoru, že jsem si lehla a počkala, než se výrůstky objeví i pod touto stranou s největší plochou. Bylo jich mnohem víc, ale znamenalo to, že jsem šla mnohem rychleji. Ještě toho večera jsem dosáhla kraje nějakého obydleného prostoru. Do té doby mě nikdo neviděl, jakmile jsem však překročila pomyslnou hranici, davy se vynořily jako ze vzduchu. Někdo si mě taktně nevšímal, někdo si na mě ukazoval a někdo na mě útočil. Když jsem pochopila, že nemá cenu jejich útoky odrážet, začala jsem to řešit mírovou cestou a prostě jsem jen zvedala víko. Bytosti do mě padaly, zatímco ven se nevynořila jediná, což brzy odradilo všechny možné útočníky. Nevím, kde přesně skončily, stejně jako lidé nevědí, kde skončila jejich potrava, zda se tenhle kousek dostal do krve, či byl vyloučen. Já sice nic nemusela vylučovat, o to náročnější ale bylo zodpovědět otázku, kde je jim konec. Netuším. Možná je to někde vyplivlo, možná ne.

Takhle jsem bloumala po městě až do setmění, kdy ulice zalil matný svit lamp a měsíce. Lidí postupně ubývalo, až zmizeli docela. Vlastně ne úplně docela. Někdy při procházce po břehu špinavé řeky se na mě nalepila štíhlá žena s dlouhými vlasy. Byla oblečená celá v černém a očividně si myslela, že o ní nevím. Jenže já ji cítila. Když se na mě vrhla, byla jsem tedy připravená. Nakonec se ukázalo, že mi nijak nechtěla ublížit (což by se jí stejně nejspíš nepovedlo, ani kdyby o to usilovala sebevíc), spíš si se mnou jen chtěla popovídat, protože jsem ji zaujala už v průběhu dne. Jak mi vysvětlila, je upírkou. Proto za mnou vyrazila až takhle potmě, sluneční světlo by totiž pro ni nebylo zrovna dvakrát příjemné. Má mnoho více či méně podivných koníčků a jedním z nich je sbírání předmětů, jako jsem já. Nevěřícně jsem po jejím oznámení otevřela víko. Tak já můžu být v něčí sbírce? A k čemu to může být dobré? Pochopila výraz mého údivu a vysvětlila mi, že v rakvích občas přes den spí, jindy je leští, dokud neházejí temné odlesky po celé její kryptě, nebo do nich hází nicnetušící ubožáky, kteří se z nich už nikdy nedostanou ven. To poslední mě zaujalo asi nejvíc. Nadšeně jsem nadskočila, což si opět správně vyložila a požádala mě, abych ji následovala. Ťapkala jsem za ní jako poslušný pes a rozrušeně jsem cvakala kováním.

Brzy jsem se stala chloubou její krypty. Měla tam hodně dalšách rakví, s nimiž jsem se brzy spřátelila, ani jedna z nich však nebyla na podobně vysoké inteligenční úrovni, proto se naše rozhovory omezovaly primárně na základní konverzační témata. Anseiola, jak si upírka říkala, byla hodná paní, já na ni proto taky byla vždy milá a příjemná. Kdykoliv jsem pochopila, že se chystá jít spát a že si vybrala zrovna mě, po otevření víka na ni vždy čekaly měkký polštář s peřinou. Očividně ji to těšilo, protože mě vždy po probuzení, když víko zavírala, jemně poplácala. Jindy mi přivedla nějakého člověka. Ten stejně dřív nebo později skončil u mě, protože ať bylo moje celkové vystupování sebeděsivější (pár kroků a vystrčené výrůstky vždycky stačily, aby se dotyčný pořádně lekl), právě to je neodolatelně lákalo. Někteří vlezli dovnitř dobrovolně, jiným jsem musela úslužně otevřít. Na takové nečekal polštář ani peřina, jen tma a pocity stísněnosti. Někdy po otevření zmizeli, někdy tam zůstali a hned se vrhali k nohám upírky, což samozřejmě bylo jejím cílem. A takhle spolu žijeme v symbióze už několik staletí, já likviduju živá i mrtvá těla, ona mi je dodává. Doufám, že podobně úspěšné budou i následující stovky let.