Zadání soutěže

Nemocniční zářivka slabě poblikávala a všude bylo ohlušující ticho. Zmateně si uvědomila, že je jen v bílé nemocniční košili a že krvácí. Studenou chodbou psychiatrické léčebny se ozval nervy drásající výkřik....

 

Napište povídku na nejméně 7 palců, do které zasadíte výše zmíněný text.

 

Vypracování

 

Páteční večer v klubu Slza. Jana byla po práci v kanclu unavená. Kromě lejster z holandské firmy musela navíc přeložit požadavky, na výrobu komponentů, od firmy z Japonska, požadavky o které se měl postarat Kryštof, druhý překladatel a nepostaral.
"No tak, Jani! Trošku se uvolni, je pátek večer!" promluvila na Janu její kamarádka Filipa. " Vždyť jo, jen jsem toho měla dnes víc než dost." odpověděla. Musela mluvit hodně nahlas, v klubu začala hrát hudba a tím se odstartovala každopáteční noční akce. Světla, kouř, všude plno mladých lidí, často odvážně oděných, celou scenérii tučně podtrhával alkohol. Jana s Filipou seděly u barmanského pultu. Filipa popíjela mochito a dívala se směrem na taneční plochu a obdivovala krasavce. Dnešní noc nechtěla strávit sama. Jana oproti ní byla stále zadumaná ohledně práce, nedokázala se jen tak uvolnit, jak to dělá Filipa.
"Co říkáš na tamtoho fešáka v bílém?" zeptala se Filipa, ale Jana jen zírala do své napůl plné sklenice rumu a koly. 
"Hey! Posloucháš mě?!" přitvrdila.
"Cože? Promiň, zamyslela jsem se." odpověděla Jana.
"To děláš furt. Sakra tak se uklidni! Zítra máš volno! Stejně tak i v neděli. Klid, všechno je oukej a teď se mrkni na toho krasavce v bílém!" 
Jana se podívala tím směrem, kterým Filipa naznačovala, ale nikoho v bílém neviděla. 
"Vidíš?! Takhle to dopadá, když si myšlenkama jinde, už je pryč, ale dobře ti tak." řekla Filipa s lehkým rozzlobením. Ale nezlobila, jen Janina nálada narušovala její pohodu, ale víc ji trápilo, že neví, co s ní má dělat.
"Ahoj holky! Tak jsem tady!" ozvala se slečna, vypadala na 26, stejně jako Jana. Měla menší hubenou postavu, tmavé vlasy až po ramena. Přišla k nim a vedla si vyššího muže. Krátké světlé vlasy, sebejistý výraz. Mezi kolektiv vůbec nezapadal, protože byl oděný do obleku, který byl přesně na míru.
"Dámy, tohle je Daniel. Je to doktor!" pokračovala.
"Tohle je Filipa a Janča." dodala.
Daniel zdvořile a bez otálení podal ruku Filipě a poté Janě.
"Těší mě, Olívie už mi o vás vyprávěla." řekl.
"Nač ten oblek? Daniely." zeptala se Filipa.
"No, očekával jsem trochu formálnější klub." řekl a přitom pohled soustředil na Janu, ta po chvíli sklopila zrak. Nevydržela se dívat do jeho sytě modrých očí. 
"No nevím jak vy, ale já se připojím k ostatním a pokusím se najít toho hezouna v bílém." jakmile to Filipa dořekla, položila prázdnou sklenici na pult a vydala se na parket. 
"Počkej na mě!" a přiběhla k Filipě Olívie.
"Dobrý tah, už jsem s ní byla bezradná." šeptla ji Filipa.
Olívie se jen hrdě pousmála.
Daniel s Janou chvíli postávali u baru. 
"Olívie mi říkala, že překládáš z holandštiny." proťal chvíli ticha Daniel.
"No, ano. Občas i z japonštiny když musím."
"To je impozantní, byla si někdy v Japonsku?"
"Jen jednou, ale na půl roku."
"Nechceš si sednout někde ke stolu?" zeptal se Daniel.
"Můžeme, co třeba tamten stůl? Tam sedím nejradši." 
"Dobře. Jdi si sednout, já něco objednám."
Jana si šla sednout.
"Barmane, co pila tamta slečna?" zeptal se Daniel u baru.
"Ta zrzka? Rum s kolou." odpověděl.
"Tak ještě jednu sklenici a k tomu skleničku skotské."
"Jak si pán přeje."
Skutečně, Daniel v klubu pasoval jako vlk uprostřed stáda ovcí.
"Už to nesu." a položil sklenici před Janu.
"Děkuju. No a ty teda pracuješ v nemocnici?" zeptala se Jana.
"Ne tak docela. Je to psychiatrická léčebna. Specializuji se na psychologii." 
"To jsem chtěla studovat, ale nechala jsem se zastrašit pohovorem na přijímačkách."
"Svět by jistě přišel o výbornou překladatelku." usmál se Daniel, Jana se začervenala.
Bezpochyby se ji Daniel velmi líbil. Šarmantní, mladý doktor.
Povídali si celou noc. Ráno ji Daniel odvezl domů.
"Parádní noc. Dlouho jsem se tak necítila. Zatraceně! Zapomněla jsem na jeho telefonní číslo! A on se nezeptal na moje." pomyslela si Jana. Vyšla po schodech do patra, vešla do koupelny a začala si napouštět vanu horkou vodou. 
Stála před zrcadlem a prohlížela se. Mobil zapípal, přišla jí SMS.
Příští pátek to můžeme zopakovat. Daniel
"Super! Olívie mu musela dát číslo!" zajásala.
Následující týden Jana vnímala jako věčnost, ale byla šťastná i v práci si toho všimli, hlavně její kamarádka. V kanceláři ji pořád bombardovala otázkami typu "Co se stalo? Kdo to je? Co jste dělali?" a podobně.
Konečně pátek.
"Tak co? Těšíš se na něj? Kam půjdete?" zeptala se kamarádka v kanceláři.
"Psal mi, že mě vyzvedne a dáme si večeři v restauraci." odpověděla ji Jana a přitom skládala papíry s překlady.
"Nějaká luxusní večeře v nějaké luxusní restauraci?"
"To nevím, do jaké restaurace chce jet, to mi neprozradil. No, ale mám už pro tebe nachystané ty papíry do archívu. Jsou svázané, zapsané. Já už musím utíkat domů..." 
"Nachystat se a tak, já vím Jani. Užij si to i za mě." dokončila ji kamarádka a vzala stoh papírů.
K večeru byla Jana nachystaná. Vlnité zrzavé vlasy měla upravené, více zkroucené. Měla oblečené červené šaty, perfektně pasovaly k vlasům a zvýrazňovali její zelené oči. Chvíli se ještě prohlížela ve velkém zrcadle, v tom zazvonil zvonek. Naposledy se prohlédla a šla otevřít.
"Páni.... vypadáš úžasně. Ehm, ahoj a tady ti něco nesu." řekl Daniel ve dveřích a podal ji květiny. Jana se zaculila.
"Děkuju, taky vypadáš skvěle." odpověděla.
"Vyrazíme?" zeptal se Daniel.
"Jen si vezmu kabelku."
Popadla kabelku ze stoličky a vyšla ze dveří. Nastoupili do černého moderního auta. Uvnitř to svítilo světýlky a vonělo novotou.
"Tak jakou si vybral restauraci?" zeptala se Jana.
"To je překvapení. Bude se ti tam líbit, uvidíš." odpověděl.
Jana se na něj podívala a usmála, Daniel se ale dál soustředil na cestu.
Po patnácti minutách začala být Jana trochu nervózní. Pouliční lampy zmizely a s nimi i typická zář města. Jana si až teď uvědomila jaká je v tuto hodinu tma. Betonové budovy byly nahrazeny zelenými stromy.
"Jak daleko to ještě je?" zeptala se nervózně.
"Kousek. Musíme se ještě zastavit do mé kanceláře, něco jsem si tam zapomněl." odpověděl.
Jana se otočila k oknu a dál sledovala stromy, které se míhaly okolo.
Dojeli k obří železné bráně. Daniel vytáhl malý stříbrný ovladač, brána se začala s hrozivým vrzáním rozevírat. Jeli dál, až zastavili před širokým schodištěm.
Vítr se zvedl natolik, až začal ohýbat stromy okolo.
"Pojď se mnou, ukážu ti moji kancelář." nabídl Daniel a pomalu vystoupil z auta.
Budova, před kterou byli, vypadala zašle. Velká kamenná budova, ztracená uprostřed ničeho.
"Myslím, že počkám tady." odpověděla. Jakmile Daniel zavřel dveře, začala hledat v kabelce mobil, v tom ale se otevřeli dveře a pak ucítila chladné bodnutí jehly do krku. Chytila se za krk, chvíli měla hlavu sklopenou. Začal se jí mlžit zrak, podívala se ven z auta, ale to už viděla jen tmu.
          Probrala se. Ležela na nemocniční posteli, uprostřed prázdnoty. Byla tma. Matně šlo vidět, že stěny jsou pokryté bílými kachličkami. Nemocniční zářivka slabě poblikávala a všude bylo ohlušující ticho. Zmateně si uvědomila, že je jen v bílé nemocniční košili a že krvácí. Studenou chodbou psychiatrické léčebny se ozval nervy drásající výkřik. Vyskočila z postele, už neměla ty úchvatné červené šaty, dívala se na košili a krvavý flek. Vyhrnula košili a uviděla jizvu, špatně zašitou ránu na břiše, která krvácela.
„Zatraceně, co se stalo?“ pomyslela si.
„Musím odsud vypadnout, Olívie, Filipo, holky kde jste?“
Pokračovala ke dveřím, držela se za jizvu a potichu, ale kulhavě našlapovala. Rozhlédla se po chodbě. Vlevo i vpravo jen černočerná tma, sem tam bliklo nemocniční osvětlení, to ale skoro vůbec nepomáhalo, slabé světlo sotva na sekundu proťalo temnotu. Nevěděla, na kterou stranu jít. Nevěděla, odkud křik vyšel. „Proč nejdu oknem? Otevřu okno a uteču.“ napadlo ji. Prudce se otočila, ale naděje pohasla, jakmile uviděla, že okna mají mříže, když přistoupila k oknu, uvědomila si, že je v prvním patře.
„No tak holka, mysli… Buď v klidu…“ uklidňovala se. Rána stále krvácela. Vrátila se k posteli, roztrhla prostěradlo a ovázala si ránu. Přiklopýtala zpátky k chodbě a vyrazila vlevo. Nevěděla, jestli to je nebo není správná cesta, prostě už jen nemohla zůstat v té místnosti. Chodba byla dlouhá a tmavá. Na každé straně byly dveře, pravidelně postavené, vždy naproti sobě. Jana se do prvních tří dveří podívala skrz okýnka, které byly ve výši hlavy. Když blikla zářivka na chodbě, všimla si, že místnost je nejspíše vypolstrovaná. Dveře na dotek byly chladné, tvrdé… kovové. Pokračovala dál, až došla na konec chodby. Nebylo tam nic jiného než okno, okno s mříží.
„Zatraceně, to snad ne.“
Otočila se a vykročila, aby se vrátila.
„Janí, kde jsi? Kde tě mám? Snad mi nechceš utéct?“ uslyšela z chodby chladný hlas. Daniel.
 Ticho protínaly kroky.
„To ne, to ne, to ne.“ Jana začínala panikařit. Rozhlížela se, nevěděla co dělat.
„Kde tě mám?“ prošli slova chodbou a hned na to prudké otevření kovových dveří.
„No tady rozhodně ne.“ ozvalo se.
Janu nenapadlo nic jiného než se schovat do jedné z vypolstrovaných cel. Kroky se blížily, slyšela jedny dveře za druhými.
Kroky byly už blízko, velmi blízko.
„Že by tady?“ na ta slova Jana vyběhla. Bylo to přímo naproti místnosti, kde byla schovaná.
„Tady jsi, počkej! Kam to utíkáš?“ slyšela za sebou.
Utíkala, co jí síly stačily. Daniel ji začal pronásledovat. Proběhla okolo místnosti, ve které se probudila. Hrom otřásl budovou, začalo pršet.
Běží, nemyslí na zranění ani bolest. Před sebou vidí schodiště.
„ To je ono, rychle dolů“ pomyslí si. Před prvním schodem ucítí na noze chladný pruh a pak pálení. Zakopla o drát natáhnutý od stěny k zábradlí. Pád ze schodů byl bolestivý. Udeřila se několikrát do hlavy. Ležela v přízemí, nehnutě. Rána na břiše začala více krvácet.
„Musíš na sebe dávat pozor.“ ozval se Daniel ze schodů. Přistoupil k ní, zvedl ji a přehodil na rameno.
Podlaha byla špinavá, Jana viděla plášť, bílý plášť, který měl Daniel oblečený.
„Promiň, tu ránu ti zašiju znovu. Jsem psychiatr, ne chirurg, to musíš pochopit.“ Řekl ji Daniel.
„Hade! Proč to děláš?“ vykřikla Jana. Daniel nic neřekl, dál ji nesl. Chodba, kterou šli, byla více osvětlená, se stejnými dveřmi jako v prvním patře, jen s jedním rozdílem, na dveřích byly jména. Magda, Alena, Renata. Vstoupili do místnosti. Daniel nesl Janu podél zdi. Naproti Jana uviděla něco, z čeho jí bylo špatně. Další špinavá postel a na ní žena, když se ale Jana více zadívala, všimla si, že je seskládaná z více těl a nad ní nápis „My Fair Lady“.
„Díky tobě jsem konečně mohl dodělat torzo, teď už jen potřebuji perfektní nohy.“ řekl Daniel.
Jana ho ale vůbec nevnímala, odvrátila zrak, dál nesena na rameni. Šli podél širokého rozbitého okna. Jana popadla rozbité sklo a okamžitě jej zabodla vší sílou do Daniela. Zařval a padl na kolena, Jana se chytla za ruku, ale vysmekla se a rozeběhla se směrem, kterým přišli. Vběhla na chodbu.
„Dveře!“ pomyslela si. Doběhla k nim, otevřela je. Tma, prudký déšť, vichr a auto! Seběhla ze schodů až k autu. Bylo odemčené.
„Janó!“ slyšela z domu.
„Rychle, rychle“ hledala klíč v autě.
„Zatraceně, kde může být?“ řekla nahlas. Zablesklo se, na podlaze auta se něco zatřpytilo. Byl to dálkový ovladač na bránu.
„To mi stačí.“ usoudila, že klíčky si Daniel nechal u sebe. Popadla ovladač.
Už jen stačilo doběhnout k bráně, otevřít ji, vyběhnout a zavřít, aby Daniel nemohl vyjet s autem. Pak rychle k hlavní silnici. Otočila se, připravená vyskočit z auta.
Dutá, ocelově chladná bolest ji zasáhla do hlavy.

Pondělí ráno – Janina kancelář
„Ahoj Lucko, neviděla si Janu? Potřeboval bych s něčím pomoct.“
„Zas ji chceš hodit papíry od japončíků, Kryštofe? Dostane z tebe psotník, chudina. Jinak nevím, možná jen zaspala. V pátek rychle pospíchala, měla rande!“ odpověděla mladá slečna za stolem.
„Aha, tak mi pak dej vědět, jak přijde. A je to jen pár řádků!“ zakončil konverzaci Kryštof.