Zadání soutěže

Sny se nám zdají pořád a kdo by neměl i ošklivé sny.

 

Představte si, že se vám zdálo, že vás straší kolegyně Anseiola. Jak tento sen vypadal? Jak přesně vás strašila?

 

Jak jste se s touhle výzvou vypořádali? Zkuste tento sen sepsat jako povídku.

U speciálu není zadána maximální délka soutěže.

Myslete však na to, že zabít mě též nemusíte :)

Vypracování

Sen o madam Ansí

Jako každý večer jsem se po nabitém dni odbelhala do kolejní ložnice. Byla jsem velmi unavená a na spánek jsem se z celého srdce těšila, to jsem však ale nevěděla, že se do růžova tentokrát nevyspím...

Všechno to začalo před dvěma dny. Ve Velké síni se podával oběd a i když to není zrovna časté, studenti měli něco jiného než profesoři. To by snad ani nebylo tak hrozné, kdyby madam Ansí nezatoužila po zmrzlině, která byla naložená ve velké míse uprostřed každého z kolejních stolů. Dlouho se rozhoupávala, jestli si má ke studentům dojít a trochu pochoutky jim "zabavit", což se jí nevyplatilo, protože Havraspár, Mrzimor i Zmijozel všechnu stihli sníst. Zbývala tedy už jen naše, Nebelvírská zmrzlina...
Madam Ansí pohotově sáhla po hůlce, aby si poloprázdnou mísu přivolala, ale já jsem o jejím záměru nevěděla a poslední zbytek zmrzliny jsem si nandala na talířek a spořádala.
Anseiola se nafoukla, zrudla (těžko říct, zda víc hněvem či vedrem) a vysupěla ze síně. Samozřejmě si jí nebylo možné nevšimnout, ale já vážně nevěděla, že ten tyjátr má něco do činění zrovna se mnou...
A to se už dostávám k jádru věci. Byl večer, začínala noc a já ležela v posteli a už jsem jen přemýšlela o prožitém dni. Jakmile jsem dala dobrou noc ostatním děvčatům, přepadla mne únava a já usnula.
Okolo půlnoci mě probudilo ťukání na sklo. Zamžourala jsem na okno a tam nic. Když jsem se ale podívala směrem k zrcadlu, uviděla jsem ji. Dlouhými černé nalakovanými nehty klepala na zrcadlo...z druhé strany. Byla VEVNITŘ. Černý plášť, roztrhaný jako od divé zvěře, vysoké střevíce na podpatku, vlasy vznášející se ve vzduchu jako rozbouřené moře... Madam Ansí!
Vyděsila jsem se. Chtěla jsem profesorce pomoci, vyskočila jsem z postele a rychle jsem doběhla k zrcadlu. Jaké bylo mé překvapení, když jsem k ní natáhla ruku a ona ji pevně stiskla, jako kdyby žádné sklo neexistovalo...
,,Paní profesorko? Co se stalo? Jak vám můžu pomoci?," ptala jsem se absolutně zmatená.
Tmavá postava se zle mračila a nesrozumitelně opakovala stále dokola tři slova... Nemohla jsem tušit, že říkala: ,,Sežrala mi zmrzlinu".
Profesorka natáhla ruce před sebe, až konečky prstů vystupovaly ze zrcadla. Chytila jsem ji za ruce a s vypjetím sil jsem madam  Ansí vtáhla do místnosti.
Zle se zachechtala, vytasila hůlku a pronesla několik slov. Svět se se mnou zatočil a já se najednou ocitla na rozžhavené písečné poušti. Zajímavé bylo, že přestože byla temná noc a na nebi zářil obrovský měsíc, ze všeho sálalo takové horko, jakoby bylo pravé poledne. Dýchala jsem ztěžka, měla jsem pocit že se za živa uškvařím.
,,Madam Ansí, proč jste mne sem vzala?," zeptala jsem se stínů okolo mne. Měsíc se proměnil v její tvář, potemněl a zářily už jen její oči a ohnivě rudé rty. Vypadala jako královna pomsty, to jediné mne v tu chvíli napadlo.
,,Slečno Pomněnková," zahřměl z oblohy její hlas a já se mimoděk roztřásla, ,,měla jste tu drzost... Tu nesmírnou drzost mi vzít, po čem jsem toužila!"
Ke třasu se připojilo i drkotání zubů...
,,Madam Ansí... Já-já vám nic nevzala, přísahám!"
,,Ne? Nic jste mi nevzala? Sprostě neukradla?," téměř ječela měsíční tvář, ,,Tak to vám, slečno, budeme muset oživit paměť!"
Na sucho jsem polkla, cítila jsem se jako zbavená všech tělních tekutin. Madam z měsíce natáhla ruku, sebrala mne jako malého mravenečka a strčila si mne do hlavy.
Celou kauzu "zmrzlina" jsem najednou viděla jejíma očima... Nemohla jsem uvěřit, že se na mne čertí jen kvůli zmrzlině, ale radši jsem ji nedráždila, už tak jsem z ní měla hrůzu.
,,Madam Ansí...To jsem netušila, je mi to líto... Nechtěla jsem Vás připravit o něco tak vzácného, jako je zmrzlina. Omlouvám se," upřímně jsem ji odprosila.
Hrozivě skřivená tvář zrozpačitěla.
,,Vážně slečno? Vy jste to opravdu nevěděla? A přesto se mi omlouváte?"
Svět se podruhé zatočil a stály jsme zase v nebelvírské ložnici. Madam se červenala a zřejmě nevěděla, co dál.
,,Madam Ansí, pojďte se mnou prosím," usmála jsem se na ni a zavedla jsem ji do komnaty nejvyšší potřeby.
,,Tahle...tahle je moje a ještě několika málo studentů... Nikdo jiný kromě nás o ní neví," zatvářila jsem se tajemně a spiklenecky jsem na profesorku mrkla.
Když jsem otevřela bílé vyřezávané dveře, v úžasu zalapala po dechu. Komnata byla od podlahy až ke stropu doslova napchaná zmrzlinou, všemi možnými i nemožnými příchutěmi a barvami...
Madam Ansí se jako ve snu procházela po ledovém království a když se před ní objevil stůl se dvěma židlemi, lžičkou a skleněným pohárem, vděčně se na mne usmála.
,,Slečno...já nemám slov... Moc Vám děkuji. Mohla bych Vás jen o něco poprosit?," zeptala se nervózně, ,,Mohla byste na toto prosím zapomenout?"
,,To je samozřejmost," usmála jsem se na ni, ,,Tak já půjdu zase do postele... Mějte se."
Mávla jsem jí na pozdrav a doťapala jsem zase zpět do kolejky.
Ráno jsem po probuzení nevěděla, jestli to byl opravdu jen sen...Bylo to tak živé! Tak realistické! Ale probudila jsem se úplně zamotaná do peřiny a kamarádky si stěžovaly, že jsem sebou v noci hrozně házela a budila jsem je... Šla jsem tedy k zrcadlu a opatrnějsem k němu vstáhla ruku. Nehty břinkly o sklo a mně se ulevilo...

Konec konců-o mojí osobní KNP přeci jen žádný profesor vědět nemusí...