Zadání soutěže

Dobrý den,

 

už po několikáté se mi stalo, že si nejsem schopná vybavit, co jsem dělala včera. Mám jen nějaké záblesky, které však nedávají moc velký smysl. Jsem si skoro jistá, že na mě nějaký vtipálek použil nepovedené paměťové kouzlo.

 

Záblesky, které mám, jsou:

1) Dlouhá kamenná chodba, po jejíž celé délce stojí brnění. Jsem si jistá, že jsme jí před tím nikdy neviděla.

2) Nepovedený úkol studenta nejmenované koleje ohodnocený známkou H.

3) Podivná sešlost, které se účastnil ředitel Whitecrow a 4 další profesoři, kteří ale byli maskovaní dlouhými plášti s kapucí.

4) Jezírko plné malých pulců.

5) Teplý máslový ležák vylitý na stole v mém kabinetu.

Vypátrejte prosím, co se mi stalo a jak do toho u všech žab zapadají mé podivné vzpomínky (nemusí jít nutně po sobě, jak jsou napsané výše). Ideální délka vypracování nepřekročí 9 palců a bude mít více jak 3 palce s tím, že se vžijete do role detektiva, který pátrá po mém ztraceném včerejším dni.

Vypracování

Už od samotného začátku celého pátrání mi bylo jasné, že pokud se chci dobrat pravdy, mohu se v podstatě pořádně chopit pouze jediného útržku z pěti, a to vzpomínky na nepovedený domácí úkol. Důvod byl poměrně pragmatický: rozlitý máslový ležák nebo jezírko plné pulců se totiž celkem blbě vyslýchá. Pan ředitel by se už vyslýchal o něco líp, ale lidem se z nepochopitelných důvodů moje metody moc nelíbily, tak jsem to zavrhla. Přece jen bych na této škole chtěla ještě nějaký ten pátek pobýt.

Vydala jsem se tedy do archivu, abych zjistila, kdo že si to vysloužil tak nepěkné ohodnocení. Už tradičně jsem tam narazila na problém se zkostnatělou byrokracií a nesmyslnými pravidly typu "studenti by neměli nahlížet do dokumentace profesorů," ale pár srpců naštěstí archiváře přimělo, aby v kruciální okamžik koukal jinam. Záznamy mi pomohly opravdu hodně, jelikož se tam vyskytoval pouze jediný student, který odpovídal profilu. Dotyčný student (říkejme mu třeba Z.) většinu času trávil poflakováním se ve Velké síni, kam jsem okamžitě zamířila.

Z. zevloval na svém obvyklém místě, jako ostatně téměř vždy. Moc dobře jsem chápala, že delikátnost celé situace bude vyžadovat nadmíru diplomatický přístup, takže jsem jej popadla za flígr a na celou síň zařvala: "Cos to provedl madam Barbaře, ty prevíte?!" Student Z. jako na povel zbledl, vytrhnul se mi a vzal nohy na ramena. Pokud mě kdy sledování mudlovského seriálu Kobra 11 něco naučilo, pak to, že útěk se v podstatě rovná přiznání. Stejně jako drsný Simír se jej jala stíhat.

Po napínavé honičce hradními chodbami jsem ho nakonec jako každý kladný hrdina dostihla. Ze začátku se sice trochu cukal, ale poté, co jsem jej za vydatné asistence svých přátel pověsila za nohy ze Severní astronomické věže, se jakoby zázrakem rozmluvil. S paměťovým kouzlem prý neměl nic společného, zato mi poskytnul pár vodítek. Ten ležák? Mizerný úplatek, kterým se pokoušel madam Barbaru donutit, aby zahodila svou integritu jakožto vyučující a spravila mu známku. Amatér. Kdyby na ni šel s penězma, určitě by pochodil lé-... Ehm, chci říct, že madam Barbara by se jistojistě k něčemu tak nechutnému nikdy nesnížila. Student Z. si ale Háčko nemohl dovolit, jelikož rodiče mu už tak vyhrožovali vyděděním, a protože se jednalo o Žabologii, rozhodl se známku dohnat speciálním projektem. Přímo v útrobách hradu vyčaroval jezírko, kde hodlal pod dozorem profesorky chovat pulce.

Poté, co mi na mapku zakreslil polohu toho jezírka, jsem jej vyrazila omrknout. Na první pohled se tam nezdálo být nic zvláštního, ale jelikož jsem jinou stopu neměla, obhlížela jsem to tam víceméně cihlu po cihle a brzy jsem objevila tajnou chodbu. Chodbu lemovanou brněním! Madam na ni musela narazit taky, to bylo jisté. Vzala jsem za kliku dveří, co stály na konci chodby, a s údivem zaznamenala, že není zamčeno. Nedostatek zabezpečení mi ale začal dával smysl, jakmile jsem vstoupila; místnost vyhlížela zcela obyčejně, teda až na zjevně zapomenutou myslánku. Plavala v ní jediná osamocená vzpomínka. To, co jsem se z ní dozvěděla, mi vyrazilo dech.

V místnosti se nacházel pan ředitel a ještě několik dalších profesorů, které jsem od sebe kvůli kápi nedokázala odlišit. Všude zlověstně plály svíce.

"Máš to?" sykl pan ředitel.

"Jasně. Musel jsem kvůli tomu žít tři roky v utajení v mudlovským světě, ale ten matroš jsem sehnal."

"Nekecej a ukazuj!"

Všechny hlavy se sklonily nad tajemným předmětem.

"Hle! Kartička s Pikachuem z limitované edice!"

Pan ředitel zvrátil hlavu a začal se smát šíleným, nelidským smíchem.

"Konečně, KONEČNĚ! Má sbírka Pokémonů je tímto kompletní!"

Právě tenhle moment si vybrala madam Barbara, aby vtrhla dovnitř.

"Co se to tu děje?"

"Sakra! Tohle se nemůže dostat na veřejnost! Obliviate!"

 

Takže tady to máte, madam, myslánku přikládám jako důkaz.

Vaše Sía