Zadání domácího úkolu

Na délku minimálně 5 palců napíšete povídku podle vlastního výběru. Může být i ze šuplíku, tedy z toho, co už máte chvíli napsané, jen to zatím nebylo kam dát a připadá vám, že to vypovídá o tom, co umíte. Nechci nic, co už jste publikovali jinde.

Jako druhý úkol napište krátké zamyšlení, proč si myslíte, že máte na to být spisovatelem. 1,5 palce.

Vypracování

Kdesi na Baltu

Jsem nikdo. Jsem Slavěna. Byla jsem Pírko. Pírko byla nikdo. Teď jsem Slavěna, dcera vojvody Bronislava. Musím si to pamatovat. Odplouváme, nevím kam, nevím s kým. Co bude zítra? Netuším.

Narodila jsem se v osadě, která se rozkládá v ústí řeky při moři, říká se mu Balt, povídal to ctěný otec. Bude to 16 nebo 17 zim. Matku si příliš nepamatuji. Nad naší osadou se tyčí hradisko obehnané palisádou z kůlů, s hliněnými valy a kamennou síní. Tomu hradisku, osadě pod ním a okolí vládne náš pán, můj otec. Žiji v osadě u kováře. Proč? Nejsem z manželského lože, moje matka nebyla urozená. Našeho pána znám jen od vidění, prostě jen vím, že je můj otec. To je celé. První roky života jsme s matkou mohly být v hradisku. Pak si pán Bronislav přivedl manželku a my musely do kovárny. Matka nežila dlouho, zůstala jsem s kovářem sama. Začal mi říkal Pírko. To je mé jméno, tak mě všichni znají. Pírko je nikdo, neviditelná, poznamenaná. Brána na milost, jen proto, že každý v osadě ví, kdo je její otec. Pírko je bastard. Viditelná jen pro kováře Kladivo a ctihodného otce.

Náš pán Bronislav má manželku a s tou dvě děti. Měli jich víc, ale jen dvě přečkaly rané dětství. Dcera Slavěna má 13 nebo 14 zim a měla by se brzy vdávat, to je osud všech urozených žen, vdát se, rodit děti a třeba i přitom zemřít. Syn Slavomír má něco přes 9 zim. Ctihodný otec s naším pánem ho na jaře odvezli do kláštera, aby byl učený. To jsou moji sourozenci, které neznám. Ctihodný otec říká, že se Slavěnou jsme si hodně podobné, až na oči. Ty mé jsou jako lískové oříšky. Jaké jsou její, nevím, viděla jsem ji jen z dálky. Zdá se mi krásná, taková já nejsem.

Kovář kladivo není jen můj pěstoun, pomáhám mu v řemeslu, žiji s ním, sdílím lože. Také proto mi nikdo neubližuje, i když je Kladivo již starší, jde z něj strach. Ctihodnému otci, milému moudrému starci, se to nelíbí. Kladivo není dobrý křesťan, někdy žádá o pomoc naše staré bohy. Nechce chodit do kamenného kostela. Je to jediný kovář široko daleko, tak je mu promíjeno. Já do kamenného kostela chodím, ale nerozumím tomu, co tam ctihodný otec říká. Mluví cizí řečí, řečí jednoho boha, jenž visí na kříži. Náš nový bůh, ctihodný otec má o něm knihy, vyprávěl mi o něm. Někdy tak dlouho, dokud jsem neusnula. Prý musím být dobrá křesťanka, pán Bronislav to tak chce. Od Kladiva znám bohy staré. Život v osadě plyne jeden jako druhý, každý se snaží, co může, aby přes léto měl dost zásob na zimu. Kladivo buší do kovadliny, já mu pomáhám. Okovat koně, nabrousit kované konce lopat, občas upravit zbroj vojáků z hradiska a jejich zbraně. To je náš život. Nebo aspoň byl.

Přišli za soumraku, přihnal je krutý Balt. Zvedl se a vyplivl je na jejich děsivých dracích. Hroziví, obrovští, s rozevlátými vlasy a vousy. Se strašlivými sekerami a barevnými štíty. Noc se rozžehnula ohni, nad ohni se nesl křik zraněných a nářek žen. Brali si, co chtěli. Kdo se nestihl schovat, byl zabit, zraněn nebo znásilněn. Vtrhli do kamenného kostela, nebohý ctihodný otec. Ráno se nad osadou vznášely obláčky kouře, byla cítit krev, slyšet bědování a hrozivý zpěv mužů z moře.

Přežila jsem. Viděla jsem vše z hradeb. Kladivo mě poslal s koňmi do hradiska, nestihla jsem se vrátit a zůstala jsem tam, když pán nařídil zavřít brány. Muži z moře po poledni začali dotírat na bránu hradiska. Vojáků nebylo mnoho, část jich odešla s paní a její dcerou, které jely za příbuznými. Brána hradiska se třásla, ale vydržela. Stříleli na nás zapálené šípy. Vodu nosil každý, aby se oheň zažehnal. Rozložili si pod hradiskem tábor a svůj nápor opakovali a další den zase, a zase. V hradisku nebylo mnoho jídla, bylo před žněmi. Hasili jsme, nikdo nespal, byli jsme vyčerpaní. Nakonec došlo na vyjednávání. Na plácku před hradištěm se sešel pán Bronislav s vůdcem mořských bestií, vysokým, se slámovými vlasy, s hrozivě pomalovaným obličejem. Pán se vrátil a mračil se. Chtěli výkupné a rukojmí. Ale to jsem se dozvěděla až později, proto je Pírko pryč a jsem Slavěna.

Přišly za mnou dvě ženy, že mám jít s nimi. Odvedly mě do koupele, kde mě drhly, až jsem byla celá růžová a kůže mě pálila. Česaly mi vlasy a stříhaly. Oblékly mě do šatů, jaké jsem nikdy na sobě neměla. Dostala jsem šperky. Patřily Slavěně. Teď jsi Slavěna, říkaly. Pamatuj si to, je to důležité, musíš být Slavěna. Když jsem se vzpírala, pomohli jim dva vojáci, abych seděla klidně. Když jsem opakovala, že jsem Pírko, dostala jsem políček. Když skončily, byla jsem divná, cizí. Předvedli mě před pána Bronislava. Dá mě mužům z moře jako rukojmí, jsem jeho jediná dcera Slavěna, říkal. Urozená. Ale Slavěna byla pryč se svojí matkou, naší paní. Musíš být Slavěna, budeš zticha, klidně breč, říkal tvrdě. Když jsem chtěla něco říct, odvedli mě vojáci pryč. Jsme si podobné, až na ty oči.

Šli jsme na plácek před hradiskem. Stáli tam strašliví muži z moře. Vojáci jim říkali Seveřané. Otec, můj pán, mě jim prodal spolu se stříbrným výkupným. „Ty, odpusť,“ jediné, co mi kdy řekl. Pak si pro mě dva přišli. Vzpouzela jsem se, ale k ničemu to nebylo. Brána hradiska zapadla za mým pánem, co měl být můj otec. Sama s nimi. Viděla jsem, co udělali s osadou a obyvateli. Když mě vedli do tábora, zahledla jsem ctihodného otce. Visel na kříži jako jediný bůh. Rozplakala jsem se. Můj domov byl v troskách. Pár lidí žilo, Kladivo mezi nimi. Ztýraní posluhovali Seveřanům.

V jejich táboře si mě On prohlédl. Sahala jsem mu sotva po prsa, byl svalnatý, s jizvami, čistější než Kladivo. Sahal na mě, něco říkal. Nerozuměla jsem mu. Možná byl spokojený, nebo také ne. Sebral mi šperky. Přivázali mě ke kůlu ve stanu a dali mi jídlo a vodu. V noci si přišel vzít to samé, co si bral Kladivo. Nechtěla jsem, prala jsem se, kousla jsem ho. Smál se tomu. Tiskl mi ruce modře pomalované ruce na krk, dokud jsem nelapala po dechu. Pak odešel a nechal mě tak. Vyčerpáním jsem usnula. Další den balili tábor, nakládali kořist a některé obyvatele osady do dračích lodí. Chovali se k nim zle. Pro mě si přišel On, odvedl mě na loď s rozšklebenou dračí hlavou. Přivázal mě ke stěžni. Mezi jejich muži byly i ženy ve zbroji, stejně hrozivé. Pomocí vesel se dostali z ústí řeky na moře. Tolik vody kolem. Odvázal mě od stěžně. Nemám kam utéct. Příliš si mě nevšímají, ani mě netrápí, zřejmě na mě dorážejí, ale to je vše. Asi jim to On zakázal.

Můj domov mizí v dálce, kolem jen moře a Seveřani. Kde skončím? Kdo mi pomůže? Jediný bůh, který neochránil ctihodného otce. Staří bohové, na které jsme zapomněli. Musím být Slavěna. Pírko by už dávno ležela v krvi na pláži.

 

Ta povídka je taková rychlovka z vlaku, vznikla na trase mezi Pískem a Zdicemi dneska v podvečer. Nemyslím si, že bych měla být spisovatelem. Ale před pár lety mě psaní docela bavilo, napsala jsem pár fantasy povídek, některé vyšly tiskem při Loutně barda Marigolda. Když jsem je četla teď, vlastně nechápu, jak se to mohlo povést. Předmět jsem si zapsala, abych zjistila, jestli umím ještě napsat něco jiného, než odborný text. Doufám, že spisovatelem nikdy nebudu, musela bych své čtenáře litovat. A také jsem usoudila, že už jsem dost stará na to, abych si zkusila vystudovat předmět s Vámi ;-)