Zadání domácího úkolu

V mimořádném úkolu Vám dám jednoduché téma a bude jen na Vás, jak jej zpracujete. 

Nemoc.

Pokud hodláte psát, tak text minimálně na 3 palce!

Vypracování

Dobrý den, pane profesore, rozhodla jsem se téma zpracovat trochu netradičním způsobem, tak jsem zvědavá, co na to budete říkat. Slibuji, že je to k tématu, i když to tak ze začátku nemusí vypadat.

 

Užíval si míru a klidu ve své kanceláři. Takové momenty se postupem času stávaly vzácnější a vzácnější, takže prostě jenom seděl za stolem, usrkával ze svého hrnku s kafem a nechal se obloupit tím všeprostupujícím tichem. Byl to vskutku vzácný okamžik.

Mělo mu dojít, že takové už z principu příliš dlouho netrvají, přesto sebou překvapeně trhnul, když se rozletěly dveře a dovnitř vpadl udýchaný posel.

"Pane! Pane, já... Tedy, ne já, ale někdo jiný, jenomže ten to nestihl... No, prostě..."

"Uklidněte se, vojáku," napomenul jej s bohorovným klidem, který jeden může získat jenom léty praxe. Vstal ze svého místa a zamířil k vyklepanému zelenáči. "Co se přesně děje?" otázal se, ačkoli nemusel. Odpověď totiž byla nasnadě.

Mladý se sice třásl jako ratlík, ale silou vůle se donutil pohlédnout mu do očí. "Nepřítel, pane. V severovýchodním sektoru, v sekci X-21, byla spatřena rostoucí nepřátelská armáda. Já u toho tedy nebyl, ale..." Voják nervózně polknul. "Slyšel jsem, že ti, co to viděli, hlásí strašné věci. Prý... Prý pomocí nějaké vyspělé technologie napadají naše chlapy a... a mění je v jedny z nich." Hleděl na něj, jako kdyby doufal, že mu to bude moci vyvrátit. Ujistit jej, že jde jenom o fámu, že nic takového se u nich neděje a že to nejhorší, co jej na bitevním poli bude moci potkat, bude smrt. Občas nováčky vážně litoval.

"Ano, o tom vím. Obávám se, že to je u některých nepřátelských jednotek běžný postup."

Navzdory vojákově přirozené barvě mohl přísahat, že viděl, jak zblednul.

"Ale žádný strach," konejšivě mu položil ruku na rameno, "jsme na podobné úskoky zvyklí. Víme, jak se s nimi účinně vypořádat. Děkuji, žes mi donesl potřebné informace. Běž se připojit ke své formaci, já už se postarám o zbytek."

Voják vypadl z jeho kanclu a on zase osaměl. Ovšem jen na chvíli, byl totiž čas svolat všechny jednotky a zas jednou v rámci své povinnosti vydat své životy všanc. Blížila se válka. Hlasitě si povzdychnul. Opravdu byl naivní, když doufal, že si bude moci v klidu vychutnat své kafe.

 

Přípravy probíhaly v plném proudu. Bílá zbroj se leskla, až oči přecházely, a vzduch naplňovalo řinčení zbraní. Obcházel nastoupené jednotky a kontroloval, zda je jejich vybavení v pořádku. Bylo, ovšem nepředpokládal, že by tomu mohlo být jinak. Vždycky byli perfektně připraveni. To byl ostatně jeden z důvodů, proč ve svém životě neprohlál ani jedinou bitvu. A pokud Bůh bude milostiv, pak ani neprohrají. Když byl se svou inspekcí spokojen, postavil se do čela armády. Byly to nekonečné zástupy bojovníků, řady a řady rytířů, kam až jeho zraky dohlédly.

"Spolubojovníci a přátelé," promluvil k nim, načež veškerý hluk utichl. "Nechci to tu zbytečně příliš rozvádět, protože nejsem na patetické řeči. Dnes jako kdykoli jindy se budeme bít za záchranu světa, který milujeme a známe. Někteří z nás zcela jistě padnou, ale vítězství bude naše. Nepříteli neustoupíme ani o píď!"

Davem se nesl souhlas, zpočátku nesmělý, ale později přešel v hlasitý jekot. Ano, tohle - to nadšení - bylo přesně to, co po nich chtěl. Pozvedl svou vlastní zbraň.

"Do boje, bílé krvinky!"

***

Mladá studentka si už potřetí toho dne nahlas kýchla. "Poslyš, není ti něco?" otočila se na ni její spolužačka. "Nevypadáš moc dobře." Když děvče nereagovalo, položila mu ruku na čelo. "Vždyť úplně hoříš! To bude určitě chřipka, zajdi si raději na ošetřovnu za madam Orestou, ta ti na to něco dá."

 

Tak, a to je konec, pane profesore. Hezký den.