Zadání domácího úkolu

Ráda bych, abyste fantazii použili jako ústřední motiv vaší povídky ... a kdyby to někomu velmi nesedělo, tak tedy i okrajově, ale ... Délka jako vždy, ale nezabijte mne.

Vypracování

Domácí úkol – Literární seminář
Lily Angelina Johnsonová

Snad tam je té fantazie dost, na nic geniálnějšího jsem nepřišla.

* * *

Z noční můry se probudím se zalapáním po dechu. Pomalu se vymotávám z přikrývky a uvědomuju si, že to byl jenom další z těch zlých snů, že po mně nikdo nejde a že je všechno v pořádku. Za okny je stále ještě tma, ale stejně už vstanu, dám vařit vodu na čaj a zatímco to v konvici začíná bublat, vylovím z hromady oblečení na zemi v mém pokoji komunikátor a připnu si ho na zápěstí. Když pořádně upevním řemínek, oživne a ihned se spojí s čipem, který mám přesně pod ním, implantovaný pod kůží. Začnou si vyměňovat data. Celé se to totiž má tak, že v současném světě je jenom několik málo těch, kdo mohou snít. Většina lidí chodí po zemi a jejich mysl se točí jen kolem nejrůznějších racionálních úvah. A pak jsme tu my, snílci, jak nám přezdívají. My naopak racionálnímu světu kolem nás moc dobře nerozumíme a znám mnoho takových, kteří se v průběhu let ztratili ve svých vyfantazírovaných vesmírech. Ten zbytek sny prodává, snaží se těm zbylým devětadevadesáti procentům lidské populace ukázat, jaké to je, snít. Ten čip pod kůží zaznamenává většinu toho, co se mi odehrává v hlavě a nemá to nic do činění s každodenním fungováním. Každých několik hodin nebo kdykoliv po spojení s komunikátorem to pošle data, z nichž nějaký program vybírá to nejlepší. S tím se pak dá obchodovat. Někteří píší knihy, najde se však jen málo těch, kdo je čtou, proto je mnohem lepší poskytovat přímo záznamy. Ty se posílají do veřejné databáze, kde se dají koupit buď přímo, nebo dokonce vydražit. Ne že by šlo o přehnané sumy, ale na život to stačí, občas i na nějaký trochu lepší.

To je jedna strana mince. Jenže jako cokoliv dvou nebo dokonce trojrozměrného to má i svůj rub. Právě toho se účastním já. Velká část snílků se narodí do starých a známých rodin, kde se toto umění nejspíš předává geneticky, jenže pak jsou i lidé, kteří se narodí na ulici, jsou vyhnaní z domova, právě kvůli tomu, čím jsou, přijdou o rodiče, nebo se je dokonce někdo snaží unést, aby měl svého vlastního snílka a nemusel nikomu platit za pár minut, či dokonce hodin strávených někde jinde, daleko od všech problémů. Patřím do té druhé kategorie. Moji rodiče mě vyhnali z domova, když přišli na to, že nejsem jako oni a že nikdy nebudu moci pokračovat v řízení rodinné firmy. Možná to zní divně vzhledem k tomu, že se dá se sny obchodovat, ale oni jsou z té sorty lidí, jež si myslí, že celé tohle snění je něčím jako drogou, takže s tím nechtějí mít nic do činění. Raději budou v tom svém nudném světě bez dcery, než aby se účastnili nějakých podivných obchodů s myšlenkami a fantaziemi. Dokud jsem byla menší, proplakala jsem kvůli tomu nejednu noc. Tehdy jsem ještě měla u koho přespávat. Jakmile jsem ale skončila na ulici definitivně, musela jsem se to odnaučit, protože mrtvého a živého od sebe občas dělí jen schopnost se dobře ukrýt a být zticha.

Čip jsem si obstarala nelegálně, proto nemůžu prodávat na veřejné databázi. Každý musí být zaregistrovaný, na což bych stále ještě potřebovala potvrzení rodičů, které však nemůžu získat. Takže prodávám sny za pár drobných, živořím za to ze dne na den ve svém maličkém bytečku a často uvažuju o tom, že bych se jednoho krásného dne nejraději ztratila ve svém světě a nechala bych realitu v realitě pro ty, kdo se pro ni narodili. Dokonce už jsem před několika lety začala snovat základní vlákna svého světa. Postupně jsem se navíc naučila, jak některé sny ukrýt před synchronizací a následným nahráním do Seznamu snů, nelegální obdoby Databáze. Není to úplně jednoduché, ale s kancelářskou svorkou to zvládne prakticky každý, kdo ví, do které dírky v komunikátoru a kdy se má něco strčit, aby se na chvíli přerušily obvody. Místo toho, aby mi po každém nahrání snu zůstala jen mlhavá vzpomínka, zatímco by si ho někdo další mohl přehrávat znova a znova, jsem si ve skrytu budovala něco jako bezpečný útulek pro případy nouze.

Vzhledem k pravidelnému dennímu režimu jsem rozhodně neměla problém s tím, abych si na něco takového našla chvíli času. Vlastně to bylo až příliš jednoduché. Ráno jsem obvykle vstala, uvařila si čaj a zatímco se výjevy z mých snů nahrávaly do Seznamu, snídala jsem. Během dopoledne jsem obyčejně snila na zakázku, což znamenalo, že jsem dostala nějaké zadání, buď konkrétní obraz nebo jediné slovo, od něhož jsem se měla odpíchnout. Co všechno jsem vymyslela, už bylo na mě. Ke květinové zahradě jsem mohla stejně dobře vysnít romantickou procházku dvou dospívajících, zahradníka, který v ní pracuje a umí mluvit s květinovými vílami, nebo pohled z perspektivy motýla. Čím byla daná fantazie neotřelejší a detailnější, tím lépe pro mě, ovšem ani zdaleka jsem si tím nevydělala tolik, kolik bych mohla mít jako něčí soukromý snílek. Zakázky mi sotva stačily na pokrytí nájmu, jelikož byl nebetyčně vysoký, přestože jsem ho ještě neměla tak drahý jako mnozí racionální lidé, jejichž výdělky se však pohybovaly na úplně jiné stupnici.

Odpoledne jsem buď pokračovala v zakázkách, pokud jsem jich měla hodně, což záleželo na tom, kolik lidí se o mně dozvědělo, kolik lidí už jsem si zvládla naklonit, že se stali mými pravidelnými zákazníky, a jak kvalitní sny jsem toho dne měla v Seznamu. V případě, že už jsem neměla do čeho píchnout, procházela jsem se městem. Buď jsem se snažila získávat lidské příběhy, od kterých bych se mohla někdy odpíchnout při snění, nebo jsem se snažila získávat zákazníky. Nebylo to však snadné, protože mezi snílky a racionálními (neboli pragmatiky, jak jim mnozí říkali) byla sice nenakreslená, avšak o to viditelnější hranice. Pragmatici měli to, co my ne. Byli vlastně něčím jako novodobými otrokáři, jenže otroků už nebylo tolik, proto bylo vlastnění nějakého mnohem prestižnější záležitost než před několika stovkami let. Některým přišlo označení otrok za příliš nepřesné, takže používali mnohem výstižnější slovo děvka. Lehké dívky přece za svou práci dostávaly zaplaceno, a přestože byly vyhledávané, rozhodně neměly nijak dobré postavení. No, každopádně jsem se občas snažila nějak zaujmout nějakého sympatického pragmatika, ale většinou se mi to nepodařilo. Proto jsem se v podvečer vracela domů, abych si něco připravila k večeři, dočasně deaktivovala komunikátor a zasnila se. Opravdu a skutečně, ne tak, jako celý zbytek dne.

Oficiálně jsem neměla žádné vzdělání, ale něco jsem se přesto zvládla sama naučit. Třeba to, že Země je jen malou tečkou ve vesmíru, že je to vlastně jen kousíček z rozlehlého nekonečna. Od toho jsem se odrazila. Jednoduše jsem si představila celý vesmír a postupně jsem se zaměřovala na nějakou jeho náhodnou část. Takhle jsem se pomalu dostala k nějakému slunci, které mi bylo sympatické, tak jsem si u něj prostě vytvořila planetu. Trochu se podobala Zemi, ale nebyla ani zdaleka tak veliká a zalidněná. Vlastně jsem tam bydlela jen já sama a pár vymyšlených lidí. Ti byli vlastně jediní, koho jsem mohla nazývat přáteli. Moje planeta, které jsem pracovně říkala Ule, byla tvořená několika polokontinenty, které ale tvořily jeden velký světadíl. Celý rok na ní panovalo podzimní počasí, někdy se projevovalo hustým mrholením, jindy sluníčko prozařovalo barevné listy stromů a někdy zase foukal ostrý vítr a teploty se pohybovaly nepříliš vysoko nad nulou. Většinu pevniny pokrývaly lesy. Celý svůj život jsem prožila ve městě, ale mému snílkovskému nadání vůbec nevadilo, že jsem viděla vždy jenom pár stromů, nikdy ne větší počet pohromadě. Stejně tak jsem si byla schopná vytvořit prakticky celou novou a neokoukanou faunu a vlastně i částečně flóru, moje moře a řeky měly mnohem průzračnější a třpytivější barvu než na Zemi a celá planeta vlastně byla mnohem krásnější. Milovala jsem to tam, a kdykoliv jsem se na ni dostala, měla jsem chuť tam zůstat už navždy. A říkala jsem si, že to vlastně udělám, až bude potřeba opustit reálný svět. Protože zemřít ve snu je mnohem lepší než v chladné a nepříjemné skutečnosti.

Sice jsem si nemyslela, že bych na něco takového někdy měla dost kuráže, ale potom se ukázalo, že to je vlastně až děsivě snadné. Stačilo, aby se na mě na ulici vrhlo několik goril najatých Seznamem, a pohrozilo mi, že si pro mě přijdou domů kvůli podezření, že si nějaké svoje sny nechávám pro sebe, což je přece proti pravidlům. To bylo poprvé, kdy jsem o tom přemýšlela vážně. Podruhé nastalo, když mi ti samí chlápci zabušili na dveře od bytu.