Zadání domácího úkolu

Ráda bych, abyste fantazii použili jako ústřední motiv vaší povídky ... a kdyby to někomu velmi nesedělo, tak tedy i okrajově, ale ... Délka jako vždy, ale nezabijte mne.

Vypracování

Dobrý den,

Tak tedy fantasie jako ústřední myšlenka povídky. Mňo…

Existuje fotka, je k nalezení v mudlovské pavučině, na které je stará posvátná řeka Chemčik. Dnes už málokdo ví, v čem její moc spočívala, a proč se právě na jejích březích objevovalo tolik kouzelných bylinek. Vlastně, dnes už málokdo ví, že ta řeka vůbec existuje. Pak přišli mudlové a objevili ji. Na té fotce je krásné zákoutí. Průzračná voda tekoucí svým věčným tempem krajinou, na jednom břehu strmá stráň porostlá hložím, různými keři a stromky, na druhém břehu písčitá zátočina, po které kráčí sibiřský medvěd.

Když jsem tuto fotku viděla poprvé, rozhodla jsem se, že ta místa musím navštívit. Přesně tam se podívat, protože krása dřímající v tom zamrzlém okamžiku fotografie mě naprosto ohromila.

Není snadné se na ta místa dostat. Pro místní je řeka stále posvátná. Ovšem po podrobném výslechu, zjišťování a prověřování mých úmyslů mě nakonec pustili. Jen s jednou podmínkou. Musela jsem slíbit, že se podrobím Obřadu fantasie, během kterého se rozhodne, zda mě duch řeky přijme, nebo zda mou přítomnost odmítne.

Nebyla jsem nervózní. Já už totiž vyhrála. Ten Obřad se totiž konal přesně na tom místě z fotografie. Než se místní kouzelník připravil, byla jsem natolik plna dojmů, že i kdybych se musela vrátit s nepořízenou, hned teď, budu ty dojmy zpracovávat do konce svého života.

Nastal večer. Kulatý měsíc se koupal v zurčící vodě a tančil v ní za zvuku podivného bzučení. Díky tomu, že voda sama zaplňovala okolní kraj svým halasem, nebyly slyšet skoky ryb, které čas od času prořízly vodní hladinu, aby chytly nějaké obzvlášť lákavé okřídlené sousto. Pomocníci šamana ještě v rychlosti splnili několik posledních pokynů a opustili místo, kde se měl Obřad konat. Nějak se mi ke starému muži nechtělo. Sledovala jsem řeku a snažila se uložit si do paměti každý detail.

Trochu zafoukal vítr. Ještě nebyl studený, ale bylo znát, že je jen otázkou času, kdy řeku sevře na několik měsíců krutý ledový příkrov. Měsíc se ukryl za tmavý mrak, řeka jen místy odrážela zbytky jeho studeného světla. Zahlédla jsem stín. Brodil se řekou směrem ke mě. Brzy jsem poznala, kdo se to ke mě blíží. Byl to medvěd.

Věděla jsem, že utíkat nemá smysl. Medvěd byl tak blízko, že by mě dohonil dřív, než bych udělala prvních pár kroků. Proto jsem zůstala stát a doufala, že dnes už večeřel. Bylo to pravděpodobné, když jsme se totiž za soumraku blížili k řece, našli jsme místo se zbytky po medvědí hostině.

Přiblížil se až ke mě. Nedívala jsem se mu do očí, nechtěla jsem ho vyprovokovat. Sledovala jsem jeho mohutné tlapy, které stály v cestě proudící řece. Naprosto nesmyslně mě v tu chvíli napadlo, jestli mu náhodou není zima, když má nohy po kotníky ve studené vodě. V tu chvíli jsem ucítila jeho dech na své tváři. Nebylo to nic příjemného, ale vydržet se to dalo. Zdálo se, že než se přišel podívat, hodoval na medu. Drsným čumákem přejel po mé tváři.

Pak se něco muselo přihodit. Nevím, co to mohlo být, nepamatuji si to. Ale najednou jsem zjistila, že kráčím vodou vedle medvěda, odcházíme tam, kde se schovává měsíc, možná se tam připravuje na další tanec s vodními vlnkami. Netuším, jak jsem se do té řeky dostala. Mimochodem, v tu chvíli jsem měla i já nohy po kotníky ve vodě. Nebyla mi zima.  Položila jsem ruku na medvědovy plece. Šel vedle mě, občas se zastavil, přední tlapou vyhodil rybu z vody a rychle ji zachytil do tlamy. Co se dá dělat, zřejmě pořádně mlsný.

Naše cesta vedla až do míst, která na mudlovské fotce nejsou. Krása, která mě obklopovala, byla dech beroucí. Stromy obklopující řeku šuměly s řekou duet a vyprávěly o tisícileté historii zdejšího kraje. Před mýma očima, ve vodní mlze, se procházely postavy slavných šamanů a lovců jejich kmenů. Na břehu hořely táborové ohně dávných lovců, kteří se prali se zdejší horskou přírodou a přinášeli domů jídlo a kožešiny.  Vedle nich prospektoři, tam zase dělníci a první zemědělci, kteří se rozhodli podmanit si zdejší kraj.

Ráno bylo studené, ostré paprsky slunce rozpouštěly led, který se začal objevovat na březích řeky. Byla jsem tam sama. Po šamanovi a jeho lidech ani stopa. Na písčité kose podél řeky byly zbytky ohniště a mé věci. Pochopila jsem, že to všechno byla jen má fantasie.

I tato povídka je jen má fantasie. Nikdy jsem u té řeky nebyla, nikdy se nekonal žádný Obřad fantasie. Jen ta fotka je skutečná, až na to, že na ní není sibiřský medvěd. I když, svým způsobem možná ano :-)  .