Zadání domácího úkolu
Noc strávená se sýčkem hrobaříkem po boku je dobrodružstvím pouze pro silné povahy. Vyzpovídejte se ze všech křivd a příkoří a tuto těžkou noc popište – jako příběh, jak deníkový záznam, ti, kteří si troufají, mohou dokonce i básnit.Vypracování
Dobrý den, paní profesorko. Tak vám tedy píšu, co se mi v lese přihodilo.
"Ti z nás, kteří se dožijí rána?" zopakovala jsem větičku z dopisu, která nám všem naháněla hrůzu. "No bezva. Ale jako dá se na to koukat i z té pozitivní stránky, ne že ne. Mám totiž v rodinné hrobce vyhlídnutý takový strašně příjemný kout. S jistotou vím, že po něm pošilhávají minimálně tři další lidi, takže takhle mi ho aspoň nikdo nevyfoukne."
Odpovědí mi bylo jenom pár nervózních uchechtnutí. Zdálo se, že můj vtípek ťal do živého. Zajímalo by mě, kolik z nich právě teď dumalo nad možností vlastního skonu. Ostatně jsem se jim ani nedivila. Samotné mi nebylo právě do zpěvu. Obsah dopisu nad námi visel jako Damoklův meč. Rozdíl mezi nimi a mnou spočíval v tom, že když se bojím já, dělám ramena. Čím větší mám strach, tím většího ze sebe dělám šaška. Typický defenzivní mechanismus.
"Fajn, vidím, že asi nemáte náladu na vyprávění strašidelných historek, takže si půjdu lehnout. Dobrou noc a sladké sny," popřála jsem holkám. Asi to neznělo moc upřímně, což vlastně ani nebylo cílem. V téhle situaci těžko někdo mohl z úst vypustit podobná slova bez nádechu sarkasmu. Pak jsem z vykotlaného stromu vylovila svůj spacák. Chvíli trvalo, než začal spolupracovat, ale nakonec se to poddalo a já si lehla.
Koukala jsem na chladnou noční oblohu. Sem tam zafoukal vítr a to se pak koruny stromů začaly svíjely v něčem, co ze všeho nejvíc připomínalo poslední smrtelné záškuby raněného zvířete. Povzbudivé, ale ne zas tolik jako ty kvílivé zvuky, které čas od času vycházely z hlubin lesa. Predátor nebo kořist? Odpovědí se mi nedostávalo. A chtěla jsem je vůbec znát? Těžko říct. Vlastně jsem spíš doufala, že šlo o výplod mé přespříliš aktivní fantazie.
Už už jsem zavírala oči, když mi na rameni s tichým žuch přistálo něco měkkého. To mě probudilo. Poplašeně jsem se posadila, připravená čelit všem hrůzám, jenže to něco mi povzbudivě stisklo rameno drobným pařátkem. Oddechla jsem si. Sýček. Sýček přišel.
"Tak už ses dostavil, jo?" něžně jsem ho podrbala pod zobáčkem a sovička se zachvěla slastí. Vida, to nebylo tak špatné. Kdyby takhle měla probíhat celá noc, vůbec bych si nestěžovala.
"No jo, ty jsi ale mazel," pokračovala jsem v hlazení. Sýček se naklonil a jemně mě klovnul do nosu, načež seskočil z mého ramene. O něco málo popolétl. Když jsem nereagovala, vrátil se, o něco silněji mě zase klovnul - au! - a opět se vzdálil. Z toho jsem vyrozuměla, že chce, abych ho následovala.
"Dobře, pochopila jsem. Počkej chvíli, já na rozdíl od tebe křídla nemám." Přísahala bych, že se usmál, ačkoli na něco takového přirozeně neměl stavěné obličejové svaly. Asi už mám vidiny. Dost neochotně jsem se vymotala z teplého spacáku a vydala se za ním.
Cesta se dala popsat jenom jako strastiplná. Stezka široká tak pro lesní zvěř člověku stačit nemohla. Prodírala jsem se hustým stromovím a bojovala s kořínky, co mi chňapaly po kotnících. A sýček? Ten na mě nebral žádné ohledy. Letěl tak rychle, že jsem místy přecházela do běhu. Čas od času na mě musel počkat a to potom vyčítavě houkal, jako bych jej k smrti urazila.
"No... jo.... pořád," dostala jsem ze sebe, "vždyť říkám, že nemám křídla."
Než jsem si to stačila uvědomit, ocitli jsme se na volnějším prostranství. Sýček se posadil na jeden z pařezů a začal si čechrat pírka. Evidentně po svém sděloval, že dál už nepůjde. Já se opřela o kolena a tiše vydýchávala. Neskutečně mě píchalo v boku.
A potom se mi, nikým nepozván, do hlavy vetřel cizí hlas.
"Ukážu ti něco jiného než je tvůj stín, co se ti ráno plahočí v patách, a který ti potom večer vychází naproti. Ukážu ti strach v hrsti prachu."
S podezřením jsem pohlédla na sýčka, ale ten se tvářil dost nezúčastněně. Asi bych původ hlasu zkoumala víc, kdyby mou pozornost plně nezaměstnalo cosi jiného. Na okolních stromech totiž rázem jako podivné ovoce visela mrtvá těla. Některá vypadala zachovale, u jiných rozklad pokročil do takového stadia, až se dalo s úspěchem pochybovat, jestli vůbec kdy šlo o lidi.
Zajíkla jsem se. Udělala jsem pár kroků vzad v touze odtamtud co nejrychleji vypadnout.
"Stůj, Síofro," ozval se zase ten hlas a nohy mě přestaly poslouchat. "Stůj a dívej se. Dobře si smrt prohlédni, ty, která se chceš stát sovidoucí. Bude totiž tvým denním chlebem. Najdi v ní krásu, nebo sama zhyneš."
"Krásu? Jak mám v něčem tak hnusném hledat krásu?!" zaprotesteovala jsem.
"To je otázka, kterou si musíš zodpovědět sama."
Znechuceně jsem se obrátila k tělům. Při pohledu na ně se mi zvedal žaludek, ale přemohla jsem se. Nechtěla jsem skončit jako jedna z nich. Byla ve mně malá dušička, přesto jsem však přistoupila blíž. A ještě trochu. Každý krok navíc mě stál značné úsilí. Ale proč? Když jsem se nad tím zamyslela, nedávalo to smysl. Byly to jenom ostatky. Těžko lze na tomto světě najít něco... přirozenějšího. Obyčejnějšího. Kolikrát už jsem prošla kolem přejeté kočky nebo mrtvého ptáka a necítila vůbec nic? Byl v tom narcismus? Nebo snad vědomí, že jednou se k nim přidám?
Polkla jsem svůj strach a příblížila se k jedné z mrtvol na dosah ruky. Byla to jedna z těch uleželejších. Beztvarý kus organické hmoty. Z tváře už toho moc nezbývalo, takže jsem ani nedokázala určit, jestli se vůbec jednalo o muže nebo ženu. Pod tenkou kůží se sem tam pohnul červ hodující na lahodném mase. Svraštila jsem čelo. Jak mám najít zalíbení v rozkladu, v hnilobě, ve ztrátě identity? A potom mi hlavou bleskla spásná myšlenka. Možná se na to dívám ze špatného úhlu. Nemusela jsem se soustřeďovat na zjevné aspekty, která v nás všech instinktivně vyvolávaly hnus. A nemusela jsem přece hledat stejný typ krásy jako ten skrytý v hvězdné obloze nebo hlubokém hvozdu.
"Myslím, že to mám."
"Tak povídej."
"Krása smrti spočívá v tom, že jsme si v ní všichni rovni. Ať už král nebo žebrák, pro každého z nás si jednou přijde. Pouze tehdy o sobě budeme moci prohlásit, že jsme skutečně volní, oproštění od všech malicherných starostí. Do té doby jsou řeči o volnosti jenom póza. Prázdná hesla. Po celý život nás totiž něco ovládá. Ideologie, naši blízcí, nízké pudy, to už vyjde nastejno. Jenom smrt přináší svobodu. Tehdy zaujmeme naše místo v přirozeném řádu věcí."
"Pak jsi tedy pochopila, že smrt je dar." V hlase zazněl pochvalný podtón. "Pro sovidoucího dokonce dar nezbytný, musí totiž umět nahlédnout za oponu. Dovol mi tedy tě obdarovat."
Z houští se vynořila smečka hladově vypadajících vlků. Vytřeštila jsem oči. "Protego!" hmátla jsem okamžitě po své hůlce, ale ta se mi v rukou proměnila v bezcenný kus dřeva. Jeden z vlků vycenil zuby. Na nic jsem nečekala. Otočila jsem se čelem vzad a utíkala. Kam, to mi bylo celkem jedno. V hlavě mi znělo jediné slovo: Pryč! Nemyslím, že jsem někdy v životě utíkala tak rychle, ale nebylo mi to nic platné. Zvuky pronásledování se ozývaly stále blíž a blíž. Už jsem téměř cítila horký dech na svých zádech. Takhle to přece nemůže skončit! Ale mohlo. Než jsem se nadála, vlk s bílou srstí mne srazil k zemi a jeho zuby se zanořily do mého krku.
Probudila jsem se s řádnou bolestí hlavy, ale i s něčím jiným. Mnohem hůř popsatelným. Viděla jsem svět jinak, daleko barevněji. Asi jako špatně vidící člověk, co si poprvé nasadí brýle.
Když jsem se ptala holek, říkaly, že jsem se po celou dobu nehnula z tábora. Prý jsem spala jako mimino. Já ale vím, že tomu tak není. Důkazem budiž jizva od vlčích zubů na mém krku, dávno zahojená, přesto nová. Té noci jsem umřela. Roztrhali mě na kusy. Přesto teď žiju a dohlédnu dál než kdykoli předtím. To byl sýčkův dar.
ZDROJ: Všechno je moje krom hlášky "Ukážu ti něco jiného než je tvůj stín, co se ti ráno plahočí v patách, a který ti potom večer vychází naproti. Ukážu ti strach v hrsti prachu.", to byla narážka na pár řádků Eliotovy básně The Waste Land. V originále je to
"And I will show you something different from either
Your shadow at morning striding behind you
Or your shadow at evening rising to meet you;
I will show you fear in a handful of dust."
Překlad je můj a úmyslně docela volný, nicméně inspirace je zřejmá.
Tak, to je vše, přeji vám hezký den.
