Zadání domácího úkolu

Jak jsem řekla, je čas se přeměnit.

Ve vašem úkolu rozeberete, jak proběhla první přeměna ve vašeho tvora. Připomínám, že to asi nepůjde zcela hladce, tady se můžou vyskytnout komplikace, tohle nemusí vyjít přesně, támhleto může trvat déle, než je obvyklé. 

(Kolega se snažil přeměnu řešit tak, že ji provede s každým online individuálně, mnohdy však nikdy na tuto individuální schůzku nedošlo a já vím, že by nebylo v mých silách se s každým z vás domluvit na nějakém termínu. Proto se pusťte do úkolu sami, jako kdybych u přeměny byla - v kterékoli fázi úkolu mi můžete poslat sovu a já vám řeknu, co bych v případě takového problému dělala, jak bych reagovala, jak bychom to podle mě vyřešili a podobně, pokud byste sami nevěděli, jak pokračovat. Jinak nechávám na vás, jak přeměna proběhne, jestli budeme trénovat uvnitř nebo na plácku před hradem a podobně.)

Doufám, že je zadání jasné, v případě dotazů se nebojte ozvat. A taky doufám, že všichni už víte, jaký úkol má délku dostačující a jaký ne.  

 

Vypracování

Přeměna aneb hod křídlem na dálku
I. Vstávej, Jassíčku, holala
Jassem Rinalů se na přeměnu velmi těšil. Představoval si, jaké to asi bude při ní i po ní, nepředstavoval si, jaké by to bylo, kdyby bylo při ní po něm. Tyhle krajní krchovem páchnoucí možnosti ze svých úvah vyřadil, páč jinak by se k praktické zkoušce nedokopal.

Plácek za hradem se jevil jako nejlepší možné místo pro verzi, že se Rinalovi skutečně povede proměnit se v raroha loveckého. Kdyby sebou začal mlátit někde v místnosti o stěny, asi by to nebylo moc estetické.

Konec s třetím rodem, Jassík si to přehodí do prvního, aby se mu to líp psalo.

Je docela debilní začínat nějaké vyprávění probuzením, ale už není zas tak debilní začít ho neprobuzením. Do noci jssem přemýšlel nad tím, jestli jssem neudělal někde během přípravy chybu, jestli není raroh spíš moje přání než skutečné zvíře ve mně. A tak se stalo, že jssem k sobě přišel na školních schodech, někde u sedmého patra, když se mě nějaká vyděšená prvačka ptala, proč stojím uprostřed schodiště už několik minut a snažím se krákat (nepoznala charakteristické zvuky raroha).
Při pohledu na hradní hodiny mi došlo, že jsem se asi procházel nějaký čas v bezvědomí. Nádherný začátek dne přeměny.

II. Šaty dělaj člověka
Neměl jssem u sebe hůlku a oblečení jssem měl tak napůl – manšestráky, pod nima pyžamo, na krku šálu a na noze jednu ponožku. No, vlastně to ani nevypadalo, že jssem se oblíkal v bezvědomí, takhle vypadám často i při vědomí.
Čas kvapil, srázek na plácku s odborným dohledem nad přeměnou byl za pět minut.

III. Přešlapování před akcí
Na plácku přechází sem a tam madam Weilová. Ruce založené na hrudi, zamyšlený výraz, hůlka připravená k asistenci.
„Dobrý den, madam,“ vychrchlám ještě za poklusu, protože při pohledu na hodiny je mi jasné, že jdu o chvilku později.
„Dobrý, pane Jasseme.“ Lehký úsměv jako podpora, to je dobré znamení. Kdyby to byl úsměv širší, bylo by to podezřelé. Široké úsměvy před zkouškami a podobnými věcmi naznačujou hlubokou nedůvěru a křeč.
Rozhlídnu se po place a málem mi slina zaskočí. V tureckém sedu na hromádce famfrpálové výstroje sedí opodál Libeluská a šklebí se.
„Zdarec mlíčňáku, velký den co?“
„Co ty tady?“ mrknu na ní a velmi nenápadně se snažím zastrčit pyžamo do gatí, abych nevypadal jako karikatura afghánskýho venkovana.
„Neb mě poslal, abych tě vytáhla na trénink,“ poklepala na výstroj pod sebou, „tak jsem tě hledala a našla. Napadlo mě, že na tebe dohlídnu.“
Madam zastaví své přecházení a chvíli kouká z Libeluské na mně a naopak. Pak říká: „Je to na vás, pane Jasseme.“
„Ať zůstane,“ mávnu rukou. „Aspoň bude mít kdo vyprávět veselý historky, kdybych náhodou zatřepal křídlama naposled.“
„Ty jsi blbec, Rinale,“ plácne Libeluská a vytáhne štrykování. „Pletu ti fusekle, tak se koukej z přeměny vrátit s oběma nohama!“
„Okis, na nohy dám bacha,“ zasalutuju a otočím se k madam.

IV. Vnitřní klid, chtěl bych mít
„Tak, pane Jasseme, můžeme začít?“
Člověk si uvědomí, jak plnou má hlavu, až když jí musí vyčistit, jassná věc. To je jako s vyklízením věcí při stěhování. Myšlenky mi utíkají k nácviku Vronského finty, k puchýři na palci pravé nohy, k barvě povlečení, k připáleným toustům....
„Koncentrace...“ říká madam a já ji skoro neslyším. Napadá mě, jestli byssme to nemohli odložit. O den, o týden, o 5 let.
Fajn, jdem na to. Totálně se vnitřně naladit na své zvíře. Myšlenka na to, že by to nemuselo být to pravé zvíře sem vůbec nepatří, teď už ne. Zavírám oči a zkouším to. Už jssem to zkoušel několikrát, ale ne na vážno, nikdy ne do hloubky. Jenže minuty běží a já pořád stojím na svých lidských třesoucích se nohách a mám zavřené oči jak nějakej romantickej rozervanej hrdina. Otevírám oči a uteče mi zklamaný vzdech.

V. Zemětřesení
„Klid, je to složitý proces. Zkuste se vnitřně uklidnit a pak pomalu to zkuste znovu.“ Tentokrát slyším hlas madam z ještě větší dálky. Klid, klid.
Zkusím znovu zavřít oči... Ale je to horší než když jssou otevřené. Aspoň jeden postřeh si dneska odnesu, když už nezvládnu přeměnu.
Ne ne, nemůžu se přece vzdát, je tu Libeluská!!!
Tak ještě jednou, koukej na nebe, na obzor, vole, třeba tě to „zptačí“.
Zkouším si vybavit, jaký raroh lovecký je, jaký byl když jssem s nima pracoval doma na stanici. Jssou klidní, dokud neucítí, že už nemají nohu přivázanou. Pak se najednou odrazí a naberou vítr do křídel v pár mocných záběrech...a jssou pryč!
Najednou se ve mně něco pohnulo. Všiml jssem si toho až se zpoždění, až když se toho hýbalo mnohem víc. Strašně rychlá věc, vlastně si to zpětně neumím vůbec vybavit a tak nevím jak to přesně popsat. Jako zemětřesení s epicentrem vevnitř těla. Bortí se končetiny, dolů, do sebe a v té samé chvíli se přetvářejí. Peří rostlo nejdřív trochu nepříjemně, vlastně to chvílema dost bolelo, protože některé části těla měla ještě lidskou kůži, viděl jssem jak z ní unikají kapičky krve následované a pohlcené rostoucím pírkem. Najednou zase zrychlení a můj zrak se totálně změnil. Pád do trávy byl měkký, ale nemohl jssem ovládnout spáry, byl to takový nezvyk. Viděl jsem trávu divně zkresleně. Vzhlédnul jssem. Libeluská, madam, hrad a najednou jako bych chtěl zakašlat. Vyšel ze mně zvuk (úplně jiný než jsem v bezvědomí zkoušel na schodech, tím jssem si byl jistý) a najednou už křídla pracovala instinktivně. Nebojovat s tím, fungovat jako součást celého toho nového organismu. Protože on vlastně není nový. Nikdy nebyl.

VI. Nabrat do křídel
Nechci se vrátit do lidského těla, nechci nechci nechci.
Tohle nezapomenu. Sice nevím, jak přesně jssem se do téhle podoby dostal, co to a jak to bylo, ale to je fuk! Tohle je boží. Merlinózní. Najednou vidím Libeluskou i madam mnohem líp než ze země, to je supr vynález ty dravčí oči.

VII. Zpátky na zem, chlapče!
„Hej, opeřenče! Ri-na-le!!!“
Libeluská hvízdá, no to mě podrž.
Slítávám dolů, trochu neohrabaně, ale to se poddá. Dosednu do trávy a... a co? Šmerlin jak zpátky? Mysli, Rinal, mysli!
„Hm, jak se pozná, jestli je v pohodě nebo není?“ slyším Libeluskou říkat. Škubu sebou a nervózně otevírám zobák, abych jí odpověděl.
„Ehm, jo, asi je v pohodě, tohle dělá normálně,“ směje se. Pokouším se jí klovnout, ale uskočí.
„Návrat je snažší, lidské tělo je vám přirozené, takže do něj jen vklouznete jako do pohodlného oblečení, co jste zvyklý nosit.“
Oblečení? najednou si nevzpomínám, že bych někdy nosil oblečení, to je tak nepřirozený.
Tělo, lidské tělo, vlasy, lidské jídlo, tousty, famfrc.... blbě by se mi hrálo jako rarohovi. I když bych lítal stopro nejrychlejš ze všech. A zlatku bych chytal do spárů!
Ne ne, lidské tělo...

VIII. Raroh vykašlal Jassíka
Lidské tělo.... Jop, přesně to, vybav si ho, ten pocit mít puchejř!
Ze zobáku se mi zase ozval rarohův křik ale ucho co ho slyšelo už bylo lidské. Bylo to rychlejší než tlesknutí, než mrknutí oka a.... z nemotorného postoje na jedné noze jssem se zřítil do trávy.
„Taková vejška,“ škytnul jssem leže v trávě.
„Jo, lítal jsi vysoko, blonďáku!“ uznala Libeluská.
„Ne, já mluvím o teď, jak vysoko jssem, když stojím!“
„Pojďte zpět na nohy,“ řekla madam opět s lehkým úsměvem a kontrolovala, jestli mám všechny končetiny svoje a bez peří. I barvu očí... „Sundat lennonky!“ zavelela madam, aby zkontrolovala i ten poslední detail. „V pořádku! No tak to máme poprvé za sebou! Byl to úspěch.“
„Dyť mi to trvalo věčnost než jssem to zvládl.“
„Věřte mi, trvává to i déle, je to velmi individuální.“
„Uff, potřebuju se najíst. Krvavý stejk z...hm...polních hlodavců?“
„Fuj, ty jsi pitomec, Rinale,“ odfrkla si Libeluská a táhla mě k famfrpálovému hřišti.
„Nelítejte hned ze začátku moc vysoko, chvíli můžete být ještě neohrabaný po přeměně!“ volala za námi madam.