Zadání domácího úkolu

V první části domácího úkolu si vyberte jedno kritérium, podle nějž by šlo dělit bodohrotiče a o němž jsem se na hodině nerozpovídal, a blíže jej rozepište.

Druhá část úkolu bude mít alespoň částečně souvislost s poslední citací uvedenou na hodině.

Budu po vás chtít, abyste mi napsali co největší množství argumentů (v bodech) pro a proti stanovení limitu maximálního počtu předmětů, které si student smí zapsat za jeden rok. Neomezujte se na argumenty, s nimiž se ztotožňujete vy, snažte se být objektivní.

V závěru zformulujte i váš subjektivní pohled na tuto problematiku.

Příležitostí k rozepsání se máte dostatek, pět palců před vložením do adminu tedy jistě napíšete hravě.

Vypracování

I. část:

Kdybych se nad tím zamyslela, tak se vlastně ani přesně nedokáži klasifikovat. Nevím pořád, jestli jsem nebo nejsem hrotič. Dle vlastního mínění nejspíš ne, protože své předměty zvládám bez problémů a to se řadím k těm, kteří dělají úkoly až na samém konci termínu. Je to takový zvyk, že vždy o druhé neděli si odpoledne sednu a píšu a píšu. Kdybych chtěla, mohla bych si to roztabulkovat. Přesně takhle to dělám se závěrečnými esejemi. Dělám si vždy přesné rozvržení do speciálně vyrobeného diáře a barvami každou označím podle obtížnosti a možné délky a seřadím je přesně tak, abych to za ty dva dny zvládla. A zrovna minulý rok jsem dokonce ani neměla problém udělat je všechny jenom v jeden den.
Pokud jde o obyčejný termín, tak si na nedělní odpoledne jen rychle napíšu seznam, podle kterého úkoly budu postupně dělat. Začnu jednoduchými na vymýšlení a přecházím k těm úvahovým, ve kterých už musím být kapku rozepsaná. Kdybych chtěla, mohla bych si své úkoly rozvrhnout do jednotlivých dnů, ale dle mého názoru to nemá ten efekt. Protože když všechno dělám v jeden den, tak jsem od začátku dne už rozepsaná, mám kolem sebe takovou pracovní atmosféru a čím více úkolů už mám za sebou, tím lehčí je psát ty další. Nevím, jestli bych uměla napsat každý den jenom jeden úkol, nejspíš by to nebylo ono.
Celou dobu si hrocení představuji tak, že bych byla opravdu vytížená a musela takhle pracovat třeba každý den. Že bych věnovala veškerý čas na hogu pouze bodům, ale to se neděje. Těm je totiž věnovaná právě ta neděle. Tím, že jsem si nestanovila povinnost na každý den, tak můžu s klidným svědomím pracovat na věcech jako je kolejní časopis, naše vnitrokolejní soutěže a tak podobně. Neříkám, že bych si neuměla naplánovat týden tak, abych udělala každý den třeba dva úkoly, ale musela bych k tomu mít důvod. Musela bych vědět, že prostě v neděli 21 úkolů nezvládnu. Jenomže když mi tohle problém nedělá (i když musím uznat, že pro zachování zdravého rozumu si to rozvrhnu mezi sobotu, neděli a někdy pátek, aby se dalo v jistých intervalech prokrastinovat a tak), tak proč bych měla nad úkoly trávit každý večer? Sice mě trochu tíží svědomí z toho, že na úkoly nesáhnu dřív než v neděli, ale nevím, jestli bych se řadila mezi ty, kteří si počítají každou minutu do půlnoci a nestíhají a omlouvají. Omluvu zatím nemám žádnou a dokážu si den rozplánovat úplně stejně, jako se dá rozplánovat celý týden.
Snad takový by byl můj pohled na škatulkování bodohrotičů do jednotlivých skupin. A abych z toho blábolení vyvodila nějaký závěr, řekla bych, že ani dělení podle toho, kdy daní bodohrotič píše úkoly není jasné. Budou tady dvě skupiny, ale v nich se nachází ještě dvě podskupiny. A právě v takových skupinách bych se ráda dotkla i další klasifikace, o které jste se v hodině zmiňoval. Zkušení budou představovat tu skupinu, která s bodohrocením problémy nemá a je to ta obdivuhodná hrstka lidí, o které se zmiňovala madam Bete na začátku svého proslovu. Ti nezkušení budou ti, kteří se o bodohrocení víceméně snaží a dělají to buď tak jako předtím, nebo si uměle vytvořili plán a snaží se ho vší silou dodržovat. A možná jim to tolik nepůjde.

Ti, kteří úkoly dělají přes týden:

a) zkušení - Mají svůj daný plán a jsou zvyklí. Ví, na který úkol mají právě den a mají ve svých úkolech dokonalý přehled. Připadají mi takoví puntičkářští. Dokáží si profesionálně rozvrhnout své předměty, a tak s úsměvem vše zvládají, mají vyvážený přísun bodů a nemusí řešit žádné uspěchané konce termínů. Řekla bych, že to jsou zrovna ti nejlepší z nejlepších a zaslouží si za takový výkon náš obdiv. Umí v bodech chodit a podávají úžasné výkony. Jsou to lidé, ke kterým všichni vzhlížíme a měli bychom si jich vážit. Jedno z nejlepších bodohrotičů vůbec.

b) nezkušení - Když si nabrali svých 30 předmětů, tak jim došlo, že na tohle neděle stačit nebude. Jelikož jsem tímto označením zahrnula spíš ty, kteří jsou v hrocení nešťastní a jednoduše to nezvládají, tak tím myslím i spíš ty mladší, kteří ještě nemají tolik rozumu. Pod nimi si představím některé dvanáctileté nováčky, kteří viděli, jak si nějaký starší a zkušený student nabírá třicet předmětů, a tak to udělali taky. Ale nemusí to být zrovna oni, jsou tu i jiní, to byl jen příklad. Nicméně, pokud jsou to mladší, tak je známo, že mívají dosti problémy s časem a u mudlů to nemají tolik zajištěné jako ti starší. Některým rodičům se obzvlášť nelíbí, když je najednou jejich dítě tolik připoutáno k počítači. To by mohl být jeden z hlavních důvodů, proč zvolili takovou techniku. Musí úkoly rozvrhnout do jednotlivých dní, aby jim to nezabralo tolik času, protože zrovna čas je pro ně jednou z největších starostí. Zatím největší starostí.
Tito hrotiči totiž mají vše rozepsané a přesně ví, který úkol by dnes měli psát. Kouknou na zadání a ouvej. Tohle nenapíšou, vždyť tomu nerozumí! A na tolik palců? No proboha.
A přesně tak potom zoufale sedí a snaží se ze sebe vydolovat každý palec. Nejsou vůbec zvyklí na to, že by měli zničehonic začít psát na dané téma. Když se jedná o ty mladší, tak zároveň nemusí mít slohové znalosti a zkušenosti, a tak je pro ně ještě větší obtíž něco napsat. Pokud se jedná o nováčka, je problém ještě větší, protože mu fantazie dosud nepracuje na plné obrátky. Myslím si totiž, že čím déle člověk na hogu je, tím rozvinutější má fantazii a je vytrénovanější. Postupně se stačí kouknout na jakékoli zadání a vymyslet úplně cokoli. S našimi profesory tady navíc jde za každým ošklivým a nudným tématem najít něco zvláštního a jiného. Je tolik možností jak být originální! Jenomže tohle oni neví. A psát takových úkolů tolik a ještě se s nimi mučit každičký den, aby to vůbec všechno zvládli? Tak takový hrotič může padnou stejně rychle, jako si předměty stačil nabrat. Ihned po prvním termínu zjistí, že tohle rozhodně ne. Což je přesně to, o čem mluvila madam Betelgeuse na samém konci.

Ti, kterým stačí neděle:

a) zkušení - Tady už se nemusí jednat o ty špičkové bodohrotiče, jako spíš o ty na spodní hranici. Tam, kde už ani nevíme, jestli to hrotič je nebo není. Je to člověk, který své úkoly prostě zvládne udělat na samém konci termínu bez problémů. Většinou je to člověk, který na to prostě má čas a dokáže u úkolů sedět klidně celé odpoledne bez přestávky. Dále to může být i ten dokonalý hrotič, který ovšem zároveň zastává na škole i jinou důležitou funkci. Často tady totiž máme hrotiče s odznakem. Některá kolej funguje tak, že je zcela závislá na svém prefektovi/primusovi, jenž v ní dělá první poslední. Skáče od věci k věci a věnuje jí maximum času. Jenomže jako taková velká ikona koleje se musí zároveň hnát za body, protože k čemu je motivace na body v soutěžích, když lidi uvidí, že ten, který je do nich tolik žene, je sám nedělá? A tak sice tráví dva týdny výhradně nad svou kolejí a kupou práce v ní, ale ten konec termínu přecejen musí věnovat onomu hrocení. Na druhou stranu jsou ve funkcích většinou lidé zkušení a rozumní, takže pro ně nebude zas takový problém ony úkoly napsat. Neplavou v tom tolik, jako ti níže.

b) nezkušení - Opět případ toho, kdy to student absolutně nezvládá. Tohle už se nejspíš nebude týkat tolik nováčků jako těch, kteří měli vždy maximálně dva nebo tři předměty a najednou se dali do hrocení. Myslím, že jsou na tom ještě hůř než ti, kteří se alespoň snaží zvládat to průběžně, protože u nich to nemusí být jen z nedostatku času, ale také proto, že si alespoň uvědomují, že hrocení s tolika předměty je něco jiného než flákání se s třemi předměty. Totiž ti, kteří nezvládají pravděpodobně nezvládají z toho důvodu, že docela naivně očekávali, že to bude úplně v pohodě a fajn. Přece když to zvládá tam ten hrotič, se kterým se normálně bavím každý den a nepřipadá mi na hlavu, tak to budu zvládat i já! A tak se v pohodě povaluje ty krásné dva týdny, všichni na něj vrhají nevěřícné pohledy až jednou přijde osudná termínová neděle. Najednou se udělat dvacet úkolů za jeden den nejeví tak jednoduché, jak se zdá, a onen "bodohrotič" jich s obrovským úspěchem udělá tak pět a zbytek si omluví. Samozřejmě celou dobu mluvím spíš o extrému. Jsou takoví, kteří to napůl zvládají a napůl ne. Jsou takoví, které to sice ze začátku překvapilo a zaskočilo a až v druhém termínu začali své úkoly dělat napůl průběžně a napůl v neděli. Jde spíš o to, že mnoho z nich jednoduše neví zrovna dvakrát, co dělá. Nejsou na tom ještě tak dobře se svými zkušenostmi a znalostmi, aby situaci dokonale zvládli. Většina z nich potom na konci termínu kňourá, jak by si ráda odhlásila tamten a tamten předmět, ale nemůže. Je to už takové tahání se bodohrotičskou dráhou pro nic za ni..body a jde na první pohled vidět, že tohle člověku prostě nesedne. Dále bych ještě chtěla říci, že hlavním "poznávacím znakem" takových nešťastníků je, že jejich úkoly taky potom vypadají trochu jinak, než ty od zkušených hrotičů. Mají totiž tak tak ony tři palce a jejich obsah je takový docela nic moc. Jde vidět, že už se honí jen a pouze za body a zrovna dvakrát je ony úkoly nebaví.

V závěru první části bych tedy nejspíš chtěla zdůraznit, že ačkoli by se mohli všichni hrotiči dělit do kategorií dle kritérií, v nichž si jedni dokáží do puntíku své úkoly během týdne rozplánovat a druzí to všechno chaoticky hrotí v neděli, tak bude mít stejně vždy větší váhu spíše dělení podle zkušeností a schopností. Jsou totiž takoví hrotiči, kteří v tom plavou a věčně plavat budou. Takoví, kteří na to jednoduše nemají povahu a nejdou tomu souzeni. A ti druzí možná ani nepoznají, že jsou pravými hrotiči. Jsou na to všechno už dávno zvyklí a práce jim jde sama od ruky. Nemusí se stresovat se svým počtem předmětů a mají vše ve vlastních rukou. Na jejich práci jde vidět, že je baví a nemusí pro své místo vyhledávat podvody. Ano, to je to hlavní, co liší zkušené a nezkušené - musí je to bavit. Pokud vás to totiž baví a děláte do rádi, tak to děláte dobře. Tedy, ani to nemusí být dobře, ale rozhodně se s tím nestresujete a nepočítáte palce jako maniaci.
Dále to závisí na věku. Člověk už musí mít nějaké dovednosti. Ten, kdo bude mít o něco více rozumu a inteligence toho také napíše více. Už proto, že zrovna většina bodohrotičstkých předmětů vyžaduje úvahy. A kdybych nemluvila jen o těch předmětech, tak je třeba myslet i na to, že bodohrotič má těch předmětů většinou opravdu hodně a to znamená také více druhů. Aby je člověk všechny zvládal, musí být všestranný. Musí umět nakreslit bylinku stejně tak jako vymyslet vlastní obranné kouzlo. A především by měl mít hodně fantazie.
Snad právě proto u tolika lidí bodohrotičství krachne. Možná by stálo za to udělat i nějaký průzkum toho, kolik studentů se vlastně se svými předměty udrží. Kolik z nich zvládne tu tíhu a pro které to vůbec tíha je? Věřím tomu, že i ti nejlepší bodohrotiči někdy musí zasténat a uvědomit si, že to vůbec není jen taková zábava, ale ti, kteří nezvládají stejně sténají podstatně více a hlasitěji. Snad jde jen o to, že to nejsou tak rozvinuté osobnosti a nemají potřebné dovednosti nebo jen proto, že na něco takového jednoduše nejsou zvyklí?
A úplně závěrečná otázka: Kolik hrotičů, kteří padli dolů, opravdu chtělo hrotit jen pro předměty a zábavu? Kolik z nich se spíš jen doopravdy nevidělo na první příčce bodování se vším uznáním a nosem pěkně nahoru, tak jako vidí nynějšího snaživce? Je vůbec někdo, kdo spadl jen proto, že ho to zničehonic přestalo bavit, přitom na nějaké hrocení doopravdy měl?

II. část:
Začala bych těmi argumenty pro, jelikož pro mě budou o něco těžší, tedy ať už to mám za sebou:

*Pro argument by byl nejspíš zároveň onen důvod, proč by se to mohlo vlastně stát. Jelikož mi takové rozhodnutí připadá zcela absurdní, nejspíš bude o to těžší takový důvod najít. Jako jediné mě napadá onen stále stoupající počet bodů na hradě. Stoupajicí počet bodů i hrotičů, stoupající nenávist se stoupající konkurencí. Kdybych si představila situaci, kdy to vyhrotíme do neuvěřitelné fáze, ve které by na sebe každý jen plival jed, měl 35 předmětů a v síni by pár měsíců nikdo nenapsal ani písmenku, možná by se s tím muselo něco dělat. Po takovém rozhodnutí by nejspíš volali ti, kteří by vysoký počet předmětů prostě nezvládali. Možná by právě v takové situaci usoudil pan ředitel, že se předměty jednoduše omezí. Doufalo by se v to, že najednou se nikdo nebude honit výhradně za body a lidé se zase začnou poznávat. Je to z mé strany zoufalý argument, ale omlouvám se, nemám ponětí co pozitivního by taková změna mohla přinášet.

* Dobrá, ještě jeden vynucený argument by se snad našel. Pokud by bylo méně předmětů možných k zapsání, bylo by také méně předmětů obecně. Když je něčeho méně, musely by se vybírat jen ty nejlepší, což by dosti zvedlo kvalitu předmětů a výkladů. Taktéž by to zvýšilo kvalitu psaných úkolů a možná i jejich délku, zejména u bodohrotičů. Všichni by měli více času si napsat jen těch pár úkolů, a tak by to dělali pořádně. Ovšem to by se stejně týkalo jen některých.

Celkově ale stejně nejsem vůbec pro takové omezení. Nechápu ani jeho logiku ani možný důsledek. nevím, kam by tím člověk mířil, přesto však nevylučuji, že by takováto situace nastala. Ovšem k zabránění tohoto bych stejně měla jisté prupovídky a argumenty:

* Pokud by se takový limit předmětů zavedl, spousta tříd by zůstala nenaplněna. Již nedávno (nebo dávno, ten čas rychle letí) se na hradě řešil problém toho, že je zde příliš mnoho profesorů. Převážně proto, že studenti dospívají a stávají se z nich fialoví, kdežto stávající profesoři odcházejí jen opravdu málo. Čistě logicky si z tohoto můžeme vyvodit, že jich bude stále více a více a stejně tak bude více a více předmětů. Neplatí zde pravidlo "s poptávkou přichází nabídka", ale pravidlo "když je nabídka, bude poptávky". Zkrátka a jednoduše bereme to, co nám předhodí. Možná proto se každý rok zvyšuje počet bodohrotičů a zároveň počet bodů v přesýpacích hodinách. Máme možnost si zapisovat více předmětů, a tudíž si jich více zapíšeme. A tím, že nám počet předmětů roste a roste a už nyní je ono číslo docela vysoké, omezení počtu zapsaných předmětů by znamenal problém. Protože jakmile si my budeme moct zapsat pouze určitý počet, tak se najednou třídy vyprázdní. Předměty, které jsou méně kvalitní budou úplně prázdné a o ty, o které je každým rokem bitva, bude bitva ještě větší. To tedy znamená obrovskou nespokojenost všech studentů převážně s výběrem předmětu, protože se na ně nedostane. Možná by bylo vhodné zvýšit tak alespoň počet míst ve třídách. Když chceme umučit profesory, umučme je pořádně.

* Tento argument má mnoho společného s předchozím, navážu tedy. Pokud nám sníží laťku a třídy se vyprázdní, co s nimi? Co se stane s profesorem, který najednou nebude mít ani jednu třídu volnou? Myslíte, že ho vyhodí? Mám pocit, že k tomuto by pravděpodobně došlo. Pokud by neměl předměty, nemohl by být profesorem. To je snad ona podstat tohoto argumentu. Představte si, co bychom udělali s někým, kdo už nemá právo být profesorem? Počet tmavě fialových u nás stoupá snad ještě rychleji než profesorů, takže zvyšovat jej ještě jinak by znamenalo přetření našeho hradu na tmavě fialovo. Také vás napadá pouze jediné řešení - vyhodit jej? Myslíte si, že je úplně normální vykopnout profesora právě proto, že se mu nepřihlásit na jeho předmět ani jeden student? Také si najednou připadáte jako v blázinci?

* Ti, kteří jsou zvyklými bodohrotiči by najednou museli hledat vybití někde jinde. Nemyslím si, že by se jen tak nechali omezit. Takovým řešením by byly nejspíš soutěže. Možná bychom se v tomto případě naopak dostali k bodu "poptávka určuje nabídku". Jakmile by daní profesoři a zaměstnanci viděli, že o jejich soutěže je obrovský zájem, jelikož se na nich daní bodohrotičí potřebují "vyřádit". Zjistili by, že najednou nachází uplatnění ve zcela jiné části hogu, než je výuka. To by znamenalo, že profesoři by jednoduše více dbali na vypisování soutěží, protože zde neplatí žádné omezení a studenti je oceňují více a na výuku už moc nedali. Najednou by se nám žebříček trochu posunul. Problém ovšem je v tom, že soutěže hlavně fungují úplně jinak. Najednou by končilo deset soutěží v jeden den a dalo se za ně získat třeba 500 bodů. A vynásobte si těch 500 za čtrnáct dní, které trvá termín. Za úkol můžete získat maximálně 25 bodů. Za jeden předmět tedy můžete získat za dva týdny 50 bodů i s mimořádný. Řekněme, že hranice povolených předmětů by byla 15. Za jeden termín byste mohli získat 750 bodů za výuku za předpokladu, že vám je všechny ohodnotí a že všechny předměty budou mít mimořádný úkol. Za soutěže byste mohli dostat okolo 7000 bodů. Vidíte ten gigantický rozdíl? Když jsem tady šla, tak jsem si říkala, že soutěže jsou tady něco navíc a ani na ně nemusím koukat. Jenomže koukněte. Škola má být o výuce, úkolech a předmětech. Myslíte, že s takovým poměrem by to byla škola?

* Znovu se vrátím k předchozímu argumentu a jen doplním ještě jednu stránku věci. Pokud by opravdu bylo tolik soutěží, zkuste si jen představit jejich kvalitu. Profesoři by vymýšleli tak dlouho, až by postupně zacházeli do větších a větších extrémů, až by se jednou klidně mohlo stát, že za dobře okomentovanou tečku na bílém papíře dostaneme 60 bodů. Stačí tři věty, samozřejmě.
Jistěže přeháním, tohle už by hraničilo s apokalypsou. Nicméně mi to dosti připomíná aktuální situaci. Soutěží bylo moc a byly nekvalitní. Lidi to samozřejmě poznali a něco se jim na tom opravdu nelíbilo. Mnoho z nich ovšem začalo volat po omezování, což je kámen úrazu. Když to někdo nezvládá, potřebuje to omezit tak, aby to zvládal. Ovšem ani, omlouvám se. Absurditu takového názoru pro jistotu řešit nebudu, protože tohle není úkol na rozebrání aktuální situace, ale pitvat spíše budu situaci, kterou si představíme.
Řekněme tedy, že máme omezené předměty a hodně nekvalitních soutěží za spoustu bodů. Co se stane hravě doplníme ze zkušeností z minulého týdne. Nekvalitní soutěže jsou na nic, a tak je nechceme. Jenomže co mají profesoři dělat? Jsou to snad dokonalé stroje, aby vymýšleli ty nejlepší a nejzábavnější soutěže v takovém měřítku? A zajímá to ty studenty vůbec? Oni nemají předměty, potřebují soutěže. A tak se jednoho dne stále kritizovaní vypisující prostě naštvou a omezí i ty soutěže, aby měli klid. Lidi po tom volali, a tak to udělají. Nikdo totiž neslyšel podporu ze strany bodohrotičů, protože ani je už tak příšerné soutěže nebavily.
Výchozí situace? Omezené předměty, omezené soutěže, omezený hog. A víte co jsme? Jednoduše omezení.

* Dalo by se říct, že tu nejnormálnější vrstvu obyvatel tohoto hradu by snad omezování ani nezasáhlo. Takový průměr je tady těch šest předmětů. Nováčci by neměli problém a ti, kteří jsou tu tak jednou týdně, už vůbec ne. Jenomže, kdo jsou tady ti největší představitelé hradu? Kdo tady má na hrudi odznak a ke komu vzhlíží tolik studentů? No přece hrotiči? Jsou to totiž ty největší osobnosti našeho světa a dosti pochybuji, že by svou aktivitu dokázali vybíjet do něčeho jiného. Nejsem si jistá, že by jim ty body vynahradilo dlouhé klábosení ve Velké síni. Ačkoli možná bodohrotiče nevídáte tak často a je dost možné, že jste s nimi ještě nemluvili, tak vám stejně přijdou jako ti hlavní.
Kdyby se počet možných předmětů omezil, tak je docela možné, že bychom tyto duše hogwarts ztratili. Jasně, jde jenom o omezení a začínám to zveličovat jak jen můžu. Jenomže, dokážete s upřímností říct, že tohleto není možné? Ti, kteří jsou zvyklí mít předmětů 30 nebo 40 by najednou museli mít patnáct. Nejspíš by je to úplně nezabilo a našli by si jinou aktivitu...nebo taky jinou školu. Školu, na které omezený počet předmětů nemáte. I když má naše škola úžasný výběr předmětů, tak přecejen si může ten zbytek nahradit někde jinde. Může dělat obě školy najednou a naplno. A co když pomalu začne zjišťovat, že ta škola vedle je vlastně lepší? Že tam nemají omezené ani předměty ani soutěže a může se tam každý rozvíjet jak jen bude chtít? Opravdu se nám tohle líbí? Vždyť nám právě odcházejí největší představitelé hogwarts na jinou školu? To může být menší problém, nemyslíte?


To by snad bylo takových pět hlavních protiargumentů, další už by tento úkol nemusel přežít. Nicméně, aby také trochu dodala k vlastnímu postoji a názoru, i když ony argumenty měly z objektivitou společného hodně málo:

Hogwarts se mi líbí právě z tohoto důvodu. Byla jsem na jiných školách, zejména hocz a věcí, která mě odradila, i když díky mé povaze i trochu lákala, byla omezení. Všude na vás hlásají cedule o tom jak se máte chovat, co máte dělat a všechna pravidla, která rozhodně musíte dodržet. Na super bradavicích a jiných menších školách jsou typickým předmětem zase povinné předměty. Je klasika z Harryho Pottera. Budou vás mučit Lektvary, ať už je učitel jakkoli nudný a nezajímavý. Budou do vás hustit Obranu proti černé magii, i když jste v jádru zlý a černá magie vás láká. To je na hogu úplně nejlepší. Můžete začít v prváku s Japonštinou, Bylinkami a Latinou a nikdo na vás nekoukne ani trochu podezřele. U nás si jednoduše člověk může vybrat cokoli chce z pestré nabídky předmětů. A není to jen druh předmětu, ale pro některé také počet, který nás láká. Nikde jsem tu nikdy neviděla horní hranici. Jediným pravidlem je pět znaků, zákaz caps locku a vykání ve Velké síni. Dalo by se říct, že na tom je snad naše škola postavena. A osobně docela nechápu, jak někteří jedinci mohou mít problémy i s tímto.
Můžeme tu dělat úkolů kolik chceme, psát úkoly na nechutné množství palců a nikdo nám za to hlavu neutrhne. Zatím. Nedovedu si ani představit, že by to snad někdy bylo jinak, protože ona samotná volnost mi pro hogwarts přijde dost charakteristická. Nikdy jsem tu nezažila nutnost dodržování pravého rpg. Nikdo tady nechce, abychom měli strach a obrovský respekt z profesorů, jako je tomu na některých cizích školách. Tak proč by někdo najednou měl chtít, aby se vytvořila hranice předmětů?
Z mého pohledu je to takové docela na hlavu postavené. Ne že by se to mě osobně nějak dotklo. Nejspíš by hranice nebyla až tak katastrofální, pokud by se dotyčný nezbláznil a nepovolil nám jen pět předmětů, ale stejně by nějaké omezování nevedlo k ničemu dobrému. Protože pokud tady je někdo, komu by hranice ublížila, tak by se to nemělo dělat už kvůli němu. Ti dole o strop hlavou nenaráží a ti nahoře se s ním potýkají rádi. Nevidím absolutní důvod, proč by se něco takového mělo stát. Proto, aby nebyl dotyčný tak dokonalý a schopný? Aby nám bylo lépe, že má stejný počet bodů jako my, i když dobře víme, že ve skutečnosti by měl mnohem mnohem více?
Rozhodně jsem proti tomuto. Nepřineslo by to nic dobrého a vlastně v samém závěru ani nechápu, jak někdo k takové myšlence dokázal dojít.

(I když je naše škola neomezená, stejně se musím omluvit za tu délku…máte pravdu, příležitostí máme dostatek a to jsem zdaleka neuvedla všechno, co mě napadá)