Zadání domácího úkolu

Vážení,

jak jsme se spolu smluvili již minule, v tomto úkolu se bude nalézat kopie otištěné povídky na Sub Salix.

Rozsah nechám na vás, stejně tak i téma. Pakliže byste potřebovali s něčím poradit, můžete se obrátit na mou sovu či kabinet.

Přeji vám mnoho štěstí.

Vypracování

Domácí úkol – Literární seminář
Lily Angelina Johnsonová

Zveřejněno na webu Pište povídky na tři díly, protože jsem usoudila, že to je na jednu samostatnou povídku nějak moc dlouhé. Nechť se líbí! :) 

* * *

Neviditelný

Pouze ty mě můžeš zahlédnout, ale nehledíš
Nehledíš na mě, protože mě nikdo nemůže zahlédnout
Nikdo mě nemůže zahlédnout, protože ty
Na mě nehledíš

~ Neviditelný (Lo Ch'ing)

To sedadlo bylo zdánlivě prázdné, a přece nikoho nelákalo k tomu, aby se na něj usadil, aby na chvíli spočinul na pestrém potahu a nedopřál chvilku oddechu svým nohám, které už určitě unavilo to celodenní spěchání; aby sebou neplácl vedle nějakého cizího, náhodného člověka a nezadíval se do tváře dalšího proti sobě, zatímco by jeho myšlenky zmateně poletovaly, protože tolik času a prostoru k volnému pohybu dostávaly jen málokdy. To sedadlo bylo zdánlivě prázdné, a přece tam někdo seděl. Lidé z něj vnímali jen siluetu, jen nehmatatelný a podivný pocit, že tam někdo je. Jako kdyby ono místo obklopovala nějaká neviditelná aura, jež všem říkala, že tam někdo sedí, nějaká blíže neurčená postava. Nikoho napadlo ji zkoumat pořádně; vlastně jen málokoho. V metru všechny tváře splývaly v jednu, proudy neurčitých a nekonkrétních obličejů znamenaly jen nekonečnou tlačenici a spěch. Všichni se snažili hledět si jen svého, a když se náhodou našel někdo, kdo nevěděl, kam s očima, obyčejně je upřel ven z okénka a pozorně sledoval neměnnou síť trubek, která dokonale kopírovala přímý tunel. Takových však nebylo tolik, velká část se ochotně věnovala elektronickým zařízením, další se spokojili s knihou a jiní zase měli někoho, s kým se mohli bavit. Dalo by se vlastně říct, že z okénka civěli zoufalci, protože neměli tolik kuráže, aby zkoumali samotný vůz a jeho cestující. A pak tu byli ti, kdo k tomu odvahu měli. Ve skutečnosti, když na to přijde, se takoví lidé vyskytují prakticky všude, ale metro je pro to ideálním místem, jelikož tam je mnohem méně možností, čemu se člověk může věnovat. Kdybychom si představili třeba živou ulici nebo náměstí, tak má dvě hlavní nevýhody. Zaprvé se lidé vůči okolí pohybují. Zadruhé pak mají tolik věcí, které je mohou zajímat, od oblohy přes obchody až po elektroniku v jejich rukou. Jen málokdo se v takových případech věnuje tomu, koho vidí, protože mu probleskne před očima jen na několik málo vteřin. Kdepak, v metru je to jiné; za předpokladu, že se člověk trochu rozhlédne kolem sebe a vydrží se dívat. Jiné dopravní prostředky možná mohou mít nějaké své kouzlo, ale ne takové jako metro. Prostě proto.

Obyčejným lidem, jimž ranní shon jen lezl na nervy, přišlo sedadlo jednoduše obsazené, z čehož jejich mozky dedukovaly jen tu informaci, že tam si dotyčný opravdu nemůže sednout a že bude muset nejspíš dál viset v uličce na madle nad svou hlavou, protože na žádné svislé prostě nedosáhne, ne přes to stádo lidí, jež ho obklopuje. Potom z toho byli otrávení a tvářili se kysele jako ostatní. Chtěli tam někoho vidět, tak tam byl. Možná nechtěli, ale tolik počítali s tím, že si nesednou, ostatně jako každé ráno, že se to opravdu stalo. Pozornějšímu pozorovateli však neunikly mírně rozpité obrysy oné postavy. Kdyby měla ona osoba podobu kočky, tak by si fyzikové nejspíš řekli, že živoucí důkaz paradoxu Erwina Schrödingera, protože by se mohlo zdát, že tam zároveň je a zároveň není, podobně jako může být kočka v krabici živá i mrtvá. Kdyby se na ni důkladně podíval nějaký povrchní člověk, zřejmě by brzy odvrátil pohled s tím, že se mu něco zdálo, že asi začíná mít halucinace nebo že večer neměl tolik pít. A ten, kdo by byl schopný to všechno prohlédnout, by tam nejdřív viděl siluetu, pak prázdné sedadlo a potom opravdického člověka. Jenže lidé obyčejně vidí jen to, co opravdu vidět chtějí, pravda se jim dost často nemusí vůbec zamlouvat, když tam tedy chtějí vidět nějakého dalšího neurčitého člověka, tak ho tam také uvidí. Proč se zatěžovat s nějakými detaily, když už ho nikdy jindy v životě nespatří. Nebo možná ano, ale k čemu jim bude dobré vědět, že ho tehdy a tehdy zahlédli sedět v metru? K ničemu, pochopitelně. Takže daleko raději zaměstnávají své myšlení tím, kdy jim jede další spoj, zda se dobře oblékli, jestli budou ten deštník opravdu potřebovat nebo kdo toho dne dorazí později, než by měl. Občas se ale najde i někdo, kdo tím vším prohlédne, někdo, koho nerozruší fakt, že mu před očima zmizí člověk, aby se za chvíli objevil, mnohem hmotnější, než se do té chvíle zdál. Takoví lidé jsou pro tento druh požehnáním i zkázou.

*

Nejraději měl zelenou trasu, áčko. Možná proto, že mu jezdilo nejblíže od domova, možná proto, že na jedné konečné souprava vyjížděla z tunelu, možná kvůli tomu, že měl vždycky pocit, že tam nejezdí tolik lidí jako v neustále nacpaném béčku a že nemá tak krátké intervaly jako céčko. Také to ale mohlo být z nějakého úplně jiného důvodu, který sám neznal. Věděl jen to, že na jeho stanici je metro ještě tak prázdné, že se může bez obav posadit, ale zároveň ve vagonu nikdy není sám. S oblibou si vybíral sedadla po směru jízdy, přinejhorším ta, kde seděl bokem. A pokud měl něco jako oblíbený čas, byly jím špičky. Většina lidí se v tuhle dobu snaží hromadné dopravě vyhýbat – ačkoliv dost často nemají na výběr, protože se nějak musejí dostat do práce nebo z ní – jenže on si v tom přímo liboval. Bylo tam tolik lidí, avšak nikdo do něj nikdy nevrazil, nikdo mu nešlápl na nohu, nikdo mu nic neukradl. A to jednoduše proto, že ho ostatní neviděli. Nebyl neviditelný v pravém slova smyslu, jeho neviditelnost spočívala v obyčejnosti, uniformitě a nenápadnosti, že prostě normální lidi nezajímal. Neviděli ho, jen tušili jeho přítomnost. Kdyby se ho někdo dotkl, pravděpodobně by jeho prst či jiná část těla tím jeho jen tak proplula. Protože on neexistoval. Když byl dav o něco řidčí, nemusel být vidět vůbec, prakticky ani cítit, proto měl raději to metro, kde mezi těmi lidmi technicky vzalo byl. Šťastný však nebyl. Mohl trávit celé dny mezi lidmi, mohl se vyskytovat v jejich blízkosti, kdykoliv se mu zamanulo, jenže byl sám. Obklopený lidmi, přesto sám – jak paradoxní. Už přes dvě desítky let.

Ze svého raného mládí si toho moc nepamatoval. Pravděpodobně se musel někde narodit, mít nějaké rodiče, nějakou rodinu, ale jak by ji jen mohl zkusit vypátrat? Ne, to už zkoušel. První vzpomínku má až na první školní den. Sedí v lavici na rozviklané židli, mladá tmavovlasá učitelka dělá prezenci, postupně čte jména podle abecedy, ale jeho nezazní. Tehdy se zamyslí, jak se vlastně jmenuje, a s hrůzou si uvědomí, že vůbec netuší. Když se o několik dní později děti baví o přestávce, zaslechne svého spolužáka, s nímž sdílí lavici, jak si stěžuje, že nemá souseda a že sedět sám je na nic. Může si skoro vyřvat hlasivky, aby mu sdělil, že přece spolusedícího má, že stojí přímo vedle něj, ale on si ho nevšimne. Možná ho trochu zarazí chladný poryv vzduchu, který se kolem něj prožene, když zklamaný chlapec proběhne na záchody, aby se mohl vybrečet, jenže to je tak všechno. Proč mě nikdo nevidí, vzlyká, proč proč proč! V průběhu dalších týdnů si na to zvyká a zjišťuje, co všechno je pro něj jiné. Přijde na zajímavé věci. Nemusí spát tolik jako ostatní, stačí mu pár hodin. Nemusí jíst. Nemusí pít. Samozřejmě může, ale když nemusí, tak proč by se tím měl obtěžovat. Jakmile něco vezme do ruky, zmizí to v jakési bublině neviditelnosti, či lépe řečeno iluzi, a ostatní to neuvidí, ba si ani nevšimnou, že to zmizelo. Nefunguje to tak, že by se ze stolu zvedla propiska a potom se vypařila. Ona se rovnou vypaří, ale tak nějak nenápadně. Podobně nenápadně, jako působí jeho zjev. Ani židle se nepohne, když si ji odsune a posadí se na ni. Nikdy to neviděl z pohledu druhého, ale očividně to tak je, protože se ji nikdo nepokoušel zasunovat zpátky.

Takhle absolvoval základní školu, pak se pár let potloukal po středních a gymnáziích, než usoudil, že má vzdělávacích institucí dost. Stejně se nikde nedozvěděl, co je zač. Do té doby trávil dny na dětských hřištích a parcích, na noc se vždycky stěhoval někam pod střechu, od chodeb paneláků přes opuštěné garáže až po únikové chodby v nákupních centrech, kam stejně nikdy nepáchla ani noha. Po nějaké době však usoudil, že by si měl pořídit nějaké stálejší zázemí. Nevzpomínal si, jak to jen mohl udělat, ale najednou měl, ze dne na den, byt. Obyčejný malý byteček, kterých je v hlavním městě dvanáct do tuctu v jediném patře, ale byl jeho. Mohl tam ležet a zírat do prázdna, mohl si číst, mohl sledovat televizi, mohl si něco hledat na internetu, avšak nemohl jeho prostřednictvím s nikým komunikovat. Prostě to z nějakého nevysvětlitelného důvodu nešlo. Nejdřív chodil do knihoven, kde s oblibou znemožňoval hledání rezervovaných knížek. Třeba těch nových. Nebo se dokonce drze podíval, po jakém že svazku se někdo bude pídit, načež si ho vzal, zabořil se do sedacího vaku nebo se usadil na nejbližší židli a četl si. V jeho bublině knihu nikdo nenašel, ba ani nepípal, když si nějakou odnášel. Samozřejmě je všechny vracel, ale někdy je prostě nestihl dočíst a musel si ji vzít domů, protože nechtěl v knihovně trávit noc; nemohl jednoduše projít zdí jako duch, ačkoliv si tak často připadal. Fantom knihoven. Jenže to by si musel pořídit nějakou slušivou masku a občas se někomu zjevit.

Tou dobou si ho všimla první osoba v celém jeho životě. Prohodili spolu sotva několik málo vět, ale to mu naprosto stačilo k několika zjištěním. Je opravdu více či méně neviditelný, ale pokud ho někdo vidět chce, uvidí ho. Na místech, kde se pohybuje větší množství lidí, vidět být může, ale hodně nekonkrétně. Osob s jeho osudem existuje víc; není jich sice tolik, několik však rozhodně, ačkoliv se šance, že na sebe někdy narazí, pohybuje velmi blízko nule. Ne, neví se, jak je možné, že se to děje. Ano, její vzpomínky taky začínají prvním školním dnem. Poslední, co se dozví, je, že když se najde někdo, kdo ho uvidí delší dobu, bude to pro něj zároveň dobrá i špatná zpráva, že ho ten člověk bude zároveň těšit i ničit. Nechápal, ale nic bližšího už se nedozvěděl, protože zmizela. Rozhodně odešla, ale tak rychle, že to vypadalo spíš jako nějaký náhlý návrat zpátky do stínů. Snažil se ji následovat, ale nepodařilo se mu to, byla příliš rychlá a nepostřehnutelná. Toho dne se domů vrátil brzy a navzdory svému přesvědčení, že nebude jíst, když nemusí, si uvařil pořádnou večeři. Celý večer potom koukal z okna, pozoroval neměnnou městskou krajinu za sklem; ulici, po níž pořád někdo chodil, silnici, kde projíždělo jedno auto za druhým, stromy, které se zmítaly v poryvech podzimního větru, poletující holuby a pestrobarevné listí. Všechno tak stejné, a přitom tak proměnlivé. Následujícího rána poprvé za život zamířil do metra. A zalíbilo se mu natolik, že u svého zvyku už zůstal. Naprosto ho to fascinovalo. Útržky lidských životů, střípky jednotlivých osob, mozaika obyvatel města. Všech, které náhoda svedla v jednom voze metra hned vedle sebe, ačkoliv by si k sobě normálně vůbec nesedli. Bylo to zvláštní. A krásné.

Ačkoliv si ho pořádně všímal málokdo, jeho ochrannou slupkou občas někdo na pár okamžiků pronikl. Většinou to byly malé děti, které ještě nikdo nenaučil, že zírání není moc slušné, jakmile jejich snahy odhalili jejich rodiče, obyčejně je pokárali a zatrhli jim to, protože ačkoliv děti mají všichni rádi, když na člověka upřeně koukají, asi se bude cítit spíš nervózně. Potom pár snílků, ti ale náhlé prozření jeho vzhledu přičítali spíše svojí bujné fantazii než tomu, že by se něco takového stalo ve skutečnosti. Žádné další oko na něm neustrnulo déle, než bylo potřeba, což mu však vyhovovalo. Kdykoliv s někým navázal oční kontakt, respektive ho někdo navázal s ním, pocítil v sobě záblesk radosti smíšené se strachem. Netušil proč, bylo to nejspíš podvědomé; pravděpodobně nějaká přednastavená reakce na to, že mu mají být ostatní lidé, jimž na něj padne zrak, jeho požehnáním i prokletím. On se na lidi samozřejmě také koukal, ale nikdy, nikdy za tu dobu, co to zkoušel, mu pohled nikdo neopětoval. Jeho směrem lidé hleděli leda sami od sebe – na jeho zírací výzvy nikdo nereagoval – načež nedlouho poté zaregistroval jejich pohled, jako kdyby mu něco říkalo „teď zvedni hlavu a podívej se tamtím směrem, protože na tebe někdo blbě čučí, tak mu to oplať a třeba ten někdo prozře“. Dlouho se mu to nestalo, ne po té příhodě s další Neviditelnou. Začal tak svému druhu říkat, protože svým způsobem byl pro ostatní neviditelný, a teď, když věděl, že jich je víc, mohl tak souhrnně označovat všechny, přestože jich nebylo zrovna moc. Ale zrovna ve chvíli, kdy s tím už nemohl počítat méně, na něm ulpěl jeden zrak a nemohl se odtrhnout.

Byl podzim. Zase. To věděl s naprostou jistotou; o toto roční období šlo proto, že se všechny vestibuly metra změnily v kluziště kvůli vodě, kterou tam natahali všichni, kdo přišli zvenčí. Člověk tam pomalu nemohl normálně projít od vstupu až k eskalátoru, aniž by aspoň třikrát zavrávoral, jelikož se jeho podrážky moc nespřátelily s loužemi na podlaze. Ještě ke všemu ho potom ofoukl ten protivný studený vzduch, jenž před sebou tlačily všechny soupravy metra a který se vždycky musel nějak dostat z tunelu a potažmo ze stanice, přičemž existoval jen jediný způsob, jak by to mohl provést. A právě v této sychravé době plné vlezlého jemného deště, až příliš jásavě barevných stromů a sporadicky vykukujícího slunečního kotouče ji potkal. Nestalo se to nikde v soupravě, ba ani na zastávce, ale právě na jezdících schodech. Stál na pravé straně, stejně jako všichni, kdo nikam nespěchali, levá polovina byla jako vždy průchozí pro ty, kdo se potřebovali dostat ven tak rychle, že museli svůj pohyb vzhůru ještě o něco urychlit. Ona byla mezi nimi, ale nejspíš proto, že už nemohla, se zastavila několik stupňů nad ním. Zhluboka oddechovala a očima přejížděla reklamy na stěnách. A pak se nějakým způsobem zarazila u něho. Ne jen tak zběžně jako u upoutávek na nové knihy, filmy, školy nebo stolní hry, ale dlouze. Vyloženě na něj zírala, a když si toho všiml, tak i on na ni. Byla by v tom pokračovala, právě však dojeli až na samotný vrchol schodů, takže se od jeho duhovek musela odtrhnout a opustit eskalátor. Za turnikety ji ztratil z očí, protože moc velké davy a typické sychravé počasí. Jaké ovšem bylo jeho překvapení, když o ulici dál zjistil, že stojí na rohu a dál na něj kouká. Trochu se zarazil, možná i polekal, protože úmysly lidí, kteří člověka upřeně sledují, nemusejí vždy být úplně nejlepší, ale potom si dodal odvahy, že když už došla až tak daleko, tak to je opravdu kvůli němu. Nadechl se a přistoupil k ní se slovy: „Ty mě vidíš?"

Trhla sebou, jako kdyby si myslela, že je nenápadnější, ale plaše přikývla. Potom souhlasu přidala na důrazu, když pevně řekla, že ano. Načež se podivila, co je na tom divného. V tu chvíli usoudil, že asi nebude úplně nejlepší nápad pokračovat v rozhovoru venku na ulici a nabídl, že když už se za ním táhla v takovém nečase, tak jestli nechce zajít někam pod střechu. Nejdřív se trochu zdráhala s tím, že jí déšť nevadí, ale nakonec svolila, že se teda obětuje a bude mu věřit, že není úchyl, a půjde s ním domů. Musel jí ale odpřisáhnout, že je to opravdu jen proto, aby jí nepromokla její lehká bundička, že za tím nejsou žádné skryté úmysly. Samozřejmě to udělal bez jediného slova odporu. Ještě chvíli pokračovali v kličkování mezi kapkami deště, jimž se ale stejně nedalo vyhnout, načež odemkl vchodové dveře a vyšli dvě patra po schodech. Výtah nikdy neměl rád, byla to totiž malá krabice se zatuchlým vzduchem, která vypadala, že pamatuje ještě několik minulých režimů, takže nebyla hodna toho, aby jí důvěřoval natolik, že by do ní vstoupil, natož se jí nechal někam dopravit. Navíc to byla jen dvě patra. Otevřel vchodové dveře, galantně jí je podržel a nechal ji vejít do malé předsíňky. Pověsila si promoklou tenkou bundu, zula si tenisky a prošla do obývacího pokoje. Chvíli se rozhlížela kolem sebe, pak se opatrně posadila na kraj křesla a zkoumala vzorek koberce pod svýma nohama. On si v koupelně opláchl ruce, prošel pokojem ke kuchyňskému koutu a zapnul rychlovarnou konvici. Jí do hrníčku připravil pytlík s černým čajem, sobě tam nasypal trochu rozpustné kávy a cukru. Přenesl obě kouřící se tekutiny na stolek u křesla, sám si přitáhl židli a pátravě se na ni zadíval.

„Co jsi zač?“ zeptala se, když ji přestal zajímat koberec.
„Co jsem zač?“ opakoval nechápavě.
„Divil ses tomu, že tě vidím. Proč?“
„Protože mě ostatní nevidí. Jsem... neviditelný, jestli se to tak dá nazvat. Prostě mě zahlédnou jen ti lidé, kteří se na mě dívají déle. Což nevydrží jen tak někdo, takže mě nikdo nevidí.“
„To je,“ zarazila se, „strašidelný. Asi. A to jsem první, kdo tě vidí?“
„Z normálních lidí jo. Jinak jsem potkal ještě jednu Neviditelnou. To bylo teprve divný, teď už jsem... mě to tolik nepřekvapilo. Ale samozřejmě překvapilo, protože jsi druhá.“
„To je zvláštní. A vás je víc?“
„Víc ano, moc ne. Aspoň to jsem vyvodil z toho, co mi stihla říct. Moc jsem se toho ale nedozvěděl.“
„Zvláštní,“ řekla znovu.
„Asi jsi vnímavá. Ačkoliv je zvláštní, že jsi mě neprohlédla v metru, ale až na schodech. Tam bych to vážně nečekal.“
„No, všimla jsem si tě až v metru. Ale na zastávce ses mi ztratil v davu, tak jsem doufala, že bych tě našla aspoň na schodech, což se mi povedlo.“
„Zvláštní,“ opáčil teď on.

Mluvili spolu několik hodin. Potom už se příliš setmělo a musela se vrátit domů. Zůstal na židli ještě nějakou dobu poté, co se zvedla, a jenom koukal na křeslo, v němž předtím seděla. Trvala na tom, že ji vyprovázet nemusí, že přeci trefí sama, a on neviděl důvod jí odporovat, proto setrval, kde setrval. Přemýšlel. Trochu o ní, trochu o své samotné existenci, trochu o metru, trochu o ničem a trochu o všem. Na první pohled by totiž neřekl, že by mohla patřit do té sorty lidí, která si všímá svého okolí, tipoval ji spíš na někoho, kdo je tak oslněný září reflektorů, že nevidí dál než na několik metrů od pódia. Její sestříhané světle hnědé vlasy po ramena, velké oči, štíhlá postava a styl oblékání ji spíš předurčovaly k tomu, aby byla populární, aby si všímala svých podobně povrchních kamarádů, aby vymetala jednu party za druhou a aby flirtovala s hezkými viditelnými kluky, ne aby se něco hledala na místech, o něž ostatní jen tak nezavadí, a když už, tak jen omylem. Jenže postupem času zjistil, že ona z takových lidí není. Daleko radši než skutečným lidem se oddávala snění, když tedy prohlédla jeho auru neviditelnosti, připadalo jí, že se jeden z jejích snů stal reálným. Když spolu někam vyrazili, občas měl někdo tendenci se zajímat, s kým to mluví, nebo se na ní podívat jako na blázna, proto na to časem rezignovali, případně chodili někam, kde nikomu takové věci nevadí.

Takhle to šlo nějaký ten pátek, měsíc, rok. Skončila se školou, stávající stupeň vzdělání už považovala za dostačující, a začala pořádně pracovat, ne jenom jako námezdní pomocná síla na různých brigádách. Jejich původní vztah snílek–sen se pomalu měnil na přátelství a lásku dvou normálních lidí. Dokud nezmizela. Jednou nepřišla na domluvenou schůzku a už se nikdy neobjevila. Snažil se ji hledat, ale šlo to docela těžko, když to nemohl nikam nahlásit, protože ho nikdo neviděl, pokud sám nechtěl. Vlastně ho ani nikdy nepředstavila rodičům, na čemž ale vlastně nebylo nic moc divného, jelikož žili na druhém konci republiky. Jen mu to teď značně ztěžovalo celou situaci. Její byt byl tichý a prázdný, jeho skoro také, kvůli její chybějící skutečné přítomnosti. Nějakou dobu trvalo, než se smířil s tím, že už ji prostě nikdy neuvidí. Vzhledem k tomu, že byt zůstával neobydlený několik měsíců, než usoudil, že nemá cenu ho hlídat, došel k názoru, že nejspíš nezmizela z vlastní vůle, nikdy však nikde nečetl žádnou zprávu o únosu či vraždě mladé ženy, která by se jí mohla podobat. Nic. Byl naprosto bezmocný. Jeho vlastní byt ho naplňoval jen smutkem, proto se opět uchýlil primárně do metra, kde trávil téměř celé dny. Trochu ho mrzelo, že nejezdí celou noc, ale tak co mohl dělat. A tak se domů vracel vždy jen na překlenutí toho času, v němž by se musel spokojit jen s pozemní dopravou.

Mezi setkáními s dívkami, jež ho zahlédly, byla mezera zhruba jednoho roku. Jednoho dlouhého roku, od podzimu do podzimu. Když nastal první sychravý den poté, co zmizela, rozhlížel se kolem sebe trochu nadějně, ale den ode dne sílilo jeho přesvědčení, že to přece nic neznamená, že to je jen další změna ročního období a že neviditelným je a pravděpodobně zůstane. Ve volném čase, kterého neměl zrovna málo, uvažoval, jak byla myšlena ona poznámka se zkázou a potěšením, již zmínila druhá Neviditelná. Že by to byla příčina toho, že byla jeho snící přítelkyně najednou pryč? Že by to mohl být důvod, proč zmizela? Jednoduše proto, že se s ním znala? Tím pádem by se to dalo vysvětlit spíš tak, že šlo o něco jako půjčení a vrácení, ne o to, že ho bude zároveň těšit i ničit. Kdepak, to, co mu bylo řečeno, znělo spíš tak, že oba děje budou probíhat souběžně, jenže tohle se odehrálo v pořadí dobrá část, špatná část, ne tak, že by každý den přinášel jak něco pozitivního, tak negativního. Nechápal to, proto poté, co došel k tomuto závěru, usoudil, že dál už se asi nedostane, tak toho nechal. Třeba brzy zase na někoho narazí a bude mít lepší možnost vyzkoušet, jak to celé funguje, jaké to je, být Neviditelným. Pro rozšíření možností, kde by ho někdo mohl zahlédnout, se pohyboval i na jiných zalidněných místech než jenom v metru, ale štěstí se na něj zatím neusmívalo. Možná byli přes zimu lidé podrážděnější kvůli nedostatku slunečních paprsků, možná za to mohla nějaká vyšší síla, v níž stejně nevěřil, protože nic takového by rozhodně nemohlo mít takový smysl pro humor, aby to stvořilo Neviditelné. Čím víc o tom přemýšlel, tím víc mu jeho druh připadal jako nepovedený vtip.

Potřetí se to stalo na sklonku jara, kdy se dny oteplovaly a prodlužovaly, všechno kvetlo a teplé oblečení a bundy už nějakou dobu ležely či visely v nejzapadlejších částech skříní, odkud by se měly dostat nejdřív za několik měsíců. Špička už pomalu odeznívala, davy lidí se zmenšovaly a v metru se člověk konečně zase mohl pořádně nadechnout. Seděl v posledním vagonu celé soupravy a četl knihu o fyzice, k níž se dostal proto, že ho zajímalo, jestli tam najde něco zajímavého o tom, jak funguje taková neviditelnost. Zatím se prokousával jen hromadou podivných vzorečků, které viděl naposledy na střední škole, a většině fyzikálních nadávek nerozuměl, doufal ale, že se k něčemu dostane. Slibně zněla třeba kapitola nazvaná „fyzikální podivnosti“, bál se však, že kdyby ji začal číst jako první, určitě by tam po něm chtěli něco, o čem psali na minulých desítkách, možná stovkách stránek, a on by musel neustále listovat. Kdepak, to radši zvládne všechno. A tak postupoval odstavec za odstavcem, vzoreček za vzorečkem, ani nestíhal sledovat okolí. Jenže okolí sledovalo jeho. Naproti němu se usadil chlapec. Vlastně byl spíš ve věku, kdy už nebyl chlapcem, ale zatím ještě ani mladým mužem. Nejdřív netečně koukal kolem sebe, pak se zaměřil na sedačku proti sobě, respektive na osobu, která tam seděla a znemožnila mu, aby si sedl po směru jízdy. Nejdřív mu připadala jako nastrčená, vyloženě nějaká iluze, jen kouzelnický trik; tato domněnka se ještě prohloubila, když na chvíli zmizela, ale potom se zase objevila. Tentokrát držela v ruce nějakou knihu a neměla na hlavě kapuci. Chlapci přišlo zvláštní, že někdo, kdo vypadá, že je ve věku, kdy lidé touto dobou pracují, jede metrem, čte si knihu o fyzice a nemá nic, co by vypadalo, že vůbec do nějakého zaměstnání jede. V tu chvíli Neviditelný zvedl hlavu a zadíval se přímo do chlapcových čokoládových očí, jež se snažily neprozradit, na co v tu chvíli jejich majitel myslel. Nastalo ticho, takový ten druh ticha, kdy má člověk pocit, že všechny zvuky okolo schválně zmizely, aby mělo ještě větší účinek, aby vyloženě ohlušovalo.

„Jak jste udělal to, že jste zmizel?“ přerušil ho potom chlapec dychtivě.
„Ty mě vidíš?“ zopakoval repliku, již použil při obou dosavadních kontaktech s lidmi.
„No... neměl bych?“
„Je to přinejmenším zvláštní.“
„Zvláštní?“
„Jsi třetí osoba, která mě vidí.“
„To je divný, ne?“
Zamyslel se. „Jo, asi trochu jo. Jenže já to tak prostě mám celý život, že nejsem vidět.“
„Tak proč Vás vidím já?“
„Protože jsi chtěl vědět, kdo proti tobě doopravdy sedí.“
„To jsem chtěl, no. A to děláte schválně?“
„Ne, tak jsem se nejspíš už narodil.“

Tím jejich rozhovor skončil, protože se chlapec najednou zvedl s tím, že musí vystoupit. Další den na sebe ale zase narazili v tom samém metru. A potkávali se zas a znovu, jelikož si to oba snažili načasovat tak, aby stihli to stejné, samozřejmě ale bez jakékoliv předchozí domluvy. Vlastně to poprvé udělal jen tak ze zvědavosti, aby zjistil, jestli toho zvláštního kluka ještě někdy uvidí. A tak se také stalo. Proto v tom pokračovali. Každý den se oba dozvěděli o tom druhém něco nového. Od chlapcova důvodu, proč ve svém věku jezdí každý den v tak divném čase, kdy už většina lidí sedí ve školních lavicích, až po objasnění jeho zvláštních zálib. Od problémů Neviditelného až po onu zvláštní hrozbu, na niž byl nucen často myslet. O několik týdnů později mu jeho společník řekl, že když se na něj díval, měl pocit, jako kdyby byl o něco bledší, jako kdyby jeho stádium neviditelnosti trvalo o něco déle, než když na něj upřel zrak poprvé. Těsně před začátkem letních prázdnin mu oznámil, že to vypadá, že se rozplývá, nebo tak nějak. A tehdy mu to konečně došlo. Když si ho někdo všimne, je to pro něj dobré, protože se dostane do kontaktu s dalším živým člověkem – ačkoliv je asi každý živý trochu jiným způsobem – a může se s někým pobavit, vyměnit pár slov a třeba se spřátelit, takže se budou vídat častěji. Jenže tím ho druhá osoba prakticky vysává, kousek po kousku si bere jeho viditelnost. Předpokládal, že jednoho krásného dne zmizí dočista, a buď bude po Zemi chodit jako neviditelný duch, nebo přestane existovat, stane se něco podobného, jako kdyby zemřel. Na chlapcově stanici se rozloučili, popřál mu hezké prázdniny a hezký zbytek života, protože nepočítal s tím, že by se ještě někdy viděli. O své prozření se předtím podělil a oba se shodli na tom, že asi bude nejlepší, když už se nikdy nesetkají. Oba měli slzy v očích, přestože se je báli nechat volně kanout.

Následujících několik dní proseděl doma a přemýšlel, zatímco upřeně pozoroval nedokonalosti na stěnách obývacího pokoje. Zvažoval své možnosti. Může být do konce života sám, ale žil by dlouho. Může být zavřený doma a nic nedělat, čímž by se zbytečně nevystavoval riziku, že ho někdo uvidí, to by však byl dost smutný způsob, jak žít. Či spíš přežívat. Byl by jako svůj vlastní vězeň. Může jezdit dál metrem, přičemž ho s jeho štěstím dál uvidí jen málo lidí, a když se s nimi nebude moc vybavovat, mohli by ho prostě nechat být. Jenže tímhle způsobem by mu asi ani neškodili, kdyby mu zároveň nebyli nijak... prospěšní, dá-li se to tak říct. Jakmile by si ale někoho pustil k tělu, rozplynul by se. Je otázka, jak dlouho by to trvalo, jestli by třeba pomáhalo, kdyby se mezitím nějakou dobu neviděli, nebo jestli by se to bralo nějak úplně jinak. Taktéž mu přišlo relativně důležité, co by se s ním stalo, zda by jednoduše nebyl, či by byl odsouzen k věčné samotě a bloudění po světě. Tyhle myšlenky ho přivedly k úvahám o sebevraždě. Kdyby se takhle zlikvidoval sám, tak by už jeho tělo, ani nijak hmotné, ani nijak nehmotné, prostě nefungovalo a on by nemusel strašit. Bylo by to podobné rozplynutí, jen by si sám určil čas. Po pečlivém zvážení všech možností se rozhodl právě pro tuto možnost. Všechno si důkladně připravil, zkontroloval, že jeho plán nemá žádné trhliny, a chtěl o uskutečnit. Bohužel jen chtěl. Protože mu to nevyšlo. Zkusil to jinak, jenže to taky nefungovalo. Normální člověk už by byl několikrát mrtvý, jenže ona stále chodil a dýchal. Prostě mu nebylo souzeno se zabít. Jeho osudem bylo se rozplynout.

Zase začal jezdit metrem. Bezcílně, sem tam, jen tak. Koukal na lidi, občas si něco přečetl a čekal, jestli se někdo podívá na něj. Jestli se najde někdo, s kým by se mohl dát do řeči a kdo by pro něj mohl být dalším neviditelným hřebíčkem do stejně neviditelné rakve. Čas nemilosrdně plynul dál; pomalu ho už přestával sledovat. Vlastně ani přesně nevěděl, kolik mu je, měsíc mu splýval s měsícem a rok s rokem, protože tma v podzemí je vždycky stejná, nehledě na to, kolikátého právě je. A o to, co se dělo na povrchu, jevil pramalý zájem. Po době, která mu připadala jako věčnost, ale mohla být klidně úplně minimální, se na něj usmálo štěstí v podobě kolemjdoucí slečny na konečné. Na svět okolo se sice mírně usmívala, ale když se jí člověk podíval do očí, vyčetl z nich něco úplně odlišného. To nebyly oči mladé ženy, nýbrž ženy, jež v životě viděla až příliš zla a utrpení. Možná proto si ho všimla, třeba měla něco jako radar na podobné případy. Tentokrát na ni ani nezkoušel svoje oblíbené, zda ho vidí. Nejspíš jí bylo jasné, že na něm je něco podivného. Po několika setkáních to pochopila sama. Sice to nebylo něco, s čím se člověk setkává každý den, ona ale vypadala, že jí na tom nepřijde nic moc divného. Stejně tak varování, že ho její přítomnost vlastně přibližuje k rozplynutí, vzala docela dobře. Docela pochopitelně se nejdřív strachovala, jestli mu nevadí, že s ním chce zůstat, ale když jí řekl, že ne, tak se sama rozhodla zůstat, ačkoliv si jistě propočítala, že ve výsledku to nejspíš zraní ji. Jenže, jak mu postupně vysvětlila, za všechny ty šťastné chvíle to bude stát. Prožila si tolik zlého, že když se spolu poprvé dali do řeči, ani nedoufala, že by něco takového mohlo trvat déle. Prakticky to neznala. A byla mu vděčná za každou chvilku, za každý střípek do smutné mozaiky jejího života.

Mizel. Den ode dne byl méně viditelný. Sám pro sebe ne, třeba v zrcadle se viděl pořád stejně zřetelně, ale pro ni ano. Nejdřív to šlo docela pomalu, ale potom se to, podobně jako nějaká nemoc, rapidně zhoršovalo. Vlastně, napadlo ho, to dost dobře mohla být nějaká nemoc. Třeba se jí nakazil těsně před nástupem do školy, proto si z doby předtím nic nepamatuje, a postupně ho to zabíjí, ačkoliv trochu jiným způsobem než kteréhokoliv jiného nemocného člověka. Nebo to třeba bylo dědičné a projevilo se to až v šesti letech. Anebo byl opravdu zvláštním lidským druhem, jehož osudem bylo buď zemřít brzy, či zemřít opuštěný. Respektive se rozplynout. Zmizet. To se stalo opět na podzim. Měl pocit, že mu byla tahle roční doba prostě souzena, možná se na podzim dokonce narodil. To by pak byla hořká ironie. Narodil by se na podzim, potkal tehdy první osobu, jež je jako on, prvního člověka, který ho vidí, a pak by na podzim také zemřel. Nebyl si jistý tím první bodem, zbylými ale ano. Za okny jemně mžilo a vítr hrál na honěnou s pestrým listím a jeho fyzický stav se pomalu začínal projevovat i na tom, jak se cítil. Dosud to nikdy nezažil, ale už chápal, jaké to je, když je někdo nemocný.

Zhoršovalo se to. S každým dalším mlhavým ránem byl slabší a méně viditelný, občas musela na jeho postel koukat i několik minut, než ho uviděla. Až jednou zírala deset minut, patnáct, dvacet a nikdo se neobjevoval. Zkusila nahmatat jeho tělo, ale žádné tam nebylo. Nevěděla, zda se rozplynul, nebo zda někde chodí a straší, jí však žádný smluvený vzkaz nedal, takže si z toho vyvodila, že už víc není neviditelným ani Neviditelným. Zmizel, tentokrát opravdu definitivně. Rozplakala se, stejně jako šedá oblaka nad městem. 

Někde jinde se tou dobou narodil chlapec, který v budoucnu buď zemře úplně sám, nebo jeho život nepotrvá příliš dlouho. Všechno záleží na tom, jestli ho ostatní budou chtít vidět, či nikoliv.