Zadání domácího úkolu

Vytvořte povídku, kterou zasadíte do zcela nového fantazijního světa. Rozsah jako vždy.

Vypracování

Nedá se říct, že by za tímto světem byl ještě nějaký další. Kromě toho, že se nikdo nepodívá ani sem, takže nemůže pokračovat, je ještě jasné, že je tento svět skutečně neuvěřitelně vzdálený světu lidí. Takovému tomu nevkusně barevnému místu plnému hluku a starostí. Je opravdu daleko, možná ještě dál než daleko. Musí být, právě kvůli té vzdálenosti. Ale těžko se to chápe.
Kromě toho je o hodně veselejší, než ten lidský. Je totiž úplně celý černobílý. Každá barva se tady rozplyne. Nejčastěji ji smyje hrozně studený déšť, vždycky je studený protože se zlobí že zase musí něco umývat. Nebo se barvy rozplynou, jako obláčky. Většinou ráno, když se dešti v noci nechce, zamotají se do mlhy a ta je pak ve větru roztrhá.
Všechna ta barva, a je jí tady dost, bylo by jí dost i na barevný svět, co teprve na ten náš, každý den naprší. Prostě se spustí z nebe, jako duhový déšť. To je ten druhý déšť, ten hodný a veselý, ne ten studený co v noci všechno kazí. Hodný déšť vždycky naprší spoustu barev, ty které se nestihnou pochytat mají smůlu, deště se mezi sebou rády přetahují a studený celé dny jenom číhá až bude duhovému konec, aby všechno spláchnul. Vlastně prší skoro pořád. Jeden by se divil, kam všechna ta voda teče. Jestli je někde dál ještě nějaký svět, musí být snad cely z vody.

Když zrovna neprší, celý svět je krásně černobílý. A plný skřítků. Takových maličkých, až se všichni diví, jak se do nich vejde tolik nápadů a fantazie. Tu potřebují nejvíc. Bydlí v maličkých domečcích úplně všude, kde je napadne. A že je napadají místa. Vůbec mívají prazvláštní nápady. Je to ostatně jejich práce, jsou příšerně pracovití, musí být aby stihli všechno co je potřeba. Na to mají vždy jenom jediný den, už v podvečer musí být hotovo.

Všichni skřítci nachytanými barvami vybarvují sny. Pro lidi, tam v tom divné světě. Ke každému skřítkovi přiletí každé ráno jeden sen, smutně černobílý a hrozně nudný. Nedočkavě se postaví pod skřítkův štětec a pak si celý den užívá šimrání barevných štětinek. Nejvíc je prý baví modrá.
Takový svět je úžasný, úplně všechno, i když se to nezdá, v něm má svůj účel. Všechna ta černobílost okolo, vzdálenost od světa lidí i fantazie skřítků.
Skřítci neví, jak má svět vypadat. Jakou barvu má nebe, slunce nebo tráva. Ani nesmí, vymalovali by sny správně a to by byla nuda. Sen nemá být stejný jako skutečnost. A tak si kreslí jak je napadne, proto jsou sny kolikrát tak zmatené.
I ta dálka je k něčemu dobrá. Sny totiž večer odletí, do normálního světa. Neletí dlouho, jsou rychlé, ale letí daleko. Cestou se všelijak pokroutí, jak se proplétají bludištěm hvězd, jiných světů, jiný stvoření které se je snaží v takových světech pochytat, protože neumí kreslit jako skřítci a nemůžou si nakreslit vlastní. A pak přijdou k lidem, dokonale zmatené, popletené…přesně jako sny bývají. Ale většinou se neví že je to právě proto, jaký je svět do nějž si létají pro barvy.

„Nad čím zase přemýšlíš?!“ vyčítavý hlásek a malá ručička praštily usínajícího skřítka.
Usínající skřítek pootevřel oči, pak je na chvilku zavřel, aby se rozloučil se svou oblíbenou myšlenkou na jejich dokonalý černobílý svět a probral se.
„Jako vždycky.“
„Aha.“
Chvíli se na sebe nechápavě dívali. Pak ještě delší chvíli a nakonec ještě jedu.
„Co chceš?!“
„Aha. Něco sem chtěl, vidíš to, že si to neřekl dřív. Pojď ven!“
Probuzený skřítek, menší a tlustší než jeho zapomětlivý budíček, se zhoupl na židli a vyrazil za ním.

Venku byla černočerná tma, jenom čistě bílé světlo z oken šedivého domečku jim svítilo na cestu po šedivé trávě, nasáklé nocí, plné barevných kapek čekajících na studený déšť. Pomalu se k němu schylovalo a ve vzduchu to bylo poznat. Proto přidali do kroku. Čím víc se vzdalovaly od světla domečku, tím líp svítily hvězdy. Jejich světlo bylo sice taky bílé, ale překrásně jasné. Svět je daleko, takže je hvězdám blíž. Skoro se ho dotýkají.
Po vyšlapané cestičce pokračovali ještě pár skřítčích krůčků. Vysoký skřítek pak z ničeho nic zpomalil, zamával rukou a trochu hlasitě upozornil, že je třeba být potichu. Dál už našlapovali jenom po špičkách, úplně tiše, ani tráva pod jejich lehkostí nešustila. Pomalu, pořád dopředu.

Najednou, u vysokého stromu, v šedivém mechu, ležel schoulený sen. Klidně spal, ani se nepohnul. A skřítci na něj nevěřícně hleděli. Vlastně jenom ten menší, druhý ho neviděl poprvé. Sen byl černobílý. Úplně celý.
„Jak se to stalo?“
„Co myslíš?“
„Že ho někdo nevybarvil! Proto si mě sem dovedl!“
„Aha. Nevím, asi někdo zapomněl.“
„Že by? Nebyl jsi to náhodou ty?“
„Proč já?“
„Taky zapomínáš! A co chceš dělat?“
„Aha, na tohle jsem se chtěl zeptat. Dobře že to říkáš. Tak co chceš dělat?“
Menší skřítek protočil očka v sloup a zakroutil hlavou. Přeměřil si pohledem spící sen.
„Je malý, zítra ho stihneme dokreslit, když mi pomůžeš.“
„Tak jo. Ale musíme začít brzo, plánuju jeden velký…“
„Chudáci lidi..“ mumlal si ještě menší pod vousy, když hledal klacík kterým do snu šťouchnout a probudit ho.

Když se rozednilo a celý svět zalily bílé paprsky slunce, stály před domem malého seřazené sny. Sám skřítek stál na zápraží, nervózně točil velkým štětcem a houpal se na patách. Vyhlížel svého včerejšího nočního hosta. Ten se za pár minut vyloupl zpoza lesa. Obtěžkán kbelíčky s barvama, cákajícíma na všechny strany.
Malý skřítek se spokojeně usmál a šel přepočítat všechny tři sny, které musí do večera společně vybarvit.
„Jeden, dva, tři, čtyři…!“ vykulil oči a zamrkal, jestli vidí dobře.
„Ahoj.“
Pořád kulil oči.
„Povídám, ahoj, už jsem tu a můžeme začít.“
Z koulení očima ho vytrhlo až šťouchnutí, stejné jako večer.
„Co se děje?“ zakoukal se na malého skřítka nechápavě.
„Copak to nevidíš?!“
„Co mám vidět?“ ještě nechápavěji.
„Jsou čtyři!“
„To je špatně?“
„Mají být tři! Můj, tvůj a ten ze včera.“
„Aha! Jeden je navíc!“
Malý skřítek za převrátil očima a ironicky zatleskal.

Uplynuly dva dny. A pokaždé se objevil jeden černobílý sen, navíc, bez skřítka který by jej vymaloval. To už se o podivnosti tak nevídané že takovou ani nejstarší skřítci nepamatují, dozvědělo celé okolí. A tak se třetí den utvořil kolem vyděšeného, přebývajícího černobílého snu, kruh zvědavců.
Kruh byl samým údivem úplně z ticha. Rozpovídal se jenom dvakrát. Poprvé, když se strhla diskuze o tom, kam zmizel skřítek který měl všechny opuštěné sny vymalovat. Ta skončila vyvrácením toho, že by skřítek nikým nepovšimnut zemřel.
„Takoví se přece rozpustí, při prvním dešti, i s nevybarveným snem!“
Zbyla už jen možnost, že by ztracený mužíček prostě utek.
Podruhé se kruh rozezvučel údivem, když se do něj vkradl další sen. Úplně stejně opuštěný. Dva zmizelí skřítci už byli na všechny moc. Kruh se zděšeně rozprchnul, všichni se utekli schovat, ze strachu že by zmizeli taky.

Jenom jeden skřítek nenechal věci tak jak jsou. Ne že by chtěl něco takového dělat, ale všechny opuštěné sny mu celé okolí radostně a s taktním mlčením přenechalo. A tolik snů skřítek vybarvit nezvládne.
Trvalo mu další tři dny, než vystopoval, odkud k němu sny chodí. Našel malý domeček, sen vždy v noci přilétl ke dveřím, zaklepal a když mu nikdo neotevřel, odešel smutně k domku na druhé straně lesa, právě k domečku stopujícího skřítka.
Záhadné stavení, odkud proudí nevybarvené sny, bylo jako opuštěné. Okna zatlučená šedými prkny, dveře taky, ještě důkladněji.
Skřítek toho ale nedbal, přikročil k zatlučeným dveřím a začal bouchat. A znovu a znovu, pořád, víc než půl dne v kuse.

Po půl dni se dveře opuštěného domečku otevřely. Hrozně neochotně, ale dost na to, aby do nich bouchající skřítek strčil nohu, provlíkl se před přitlučená prkna a vklouzl dovnitř.
„Kdo jste, že mi lezete do domu?!“
„Kdo jste vy, že ke mně lezou vaše sny?!“
„Ptal sem se první!“
„Ale já tu byl až jako druhý, takže nemůžu odpovídat na první otázku.“
„To je pravda, vlastně…moment, co je to za blbost?! A jak jste věděl že sem tady, zatloukl sem si okna, nikdo mě tu neměl najít!“
„Kouří se z komína…“
Naštvaný obyvatel domečku ze zarazil a z ničeho nic propukl v pláč.

„Proč brečíte?“
„Našli mě!“
„Kdo? Jsem tu jenom já.“
„To stačí,“ utřel si slzy aby mohl prolít další.
„Nechápu vás.“
„Našli jste mě! Je konec, musím se přiznat!“
„K čemu prosím vás?“
„K tomu nejhoršímu!“
„Vy neumíte malovat!“
„Cože?“
„Říkal jste k nejhoršímu.“
„Ale to ne! Já…ho asi zabil.“
Nezvaný host vykulil oči. „Cože?“
„Co na tom nechápete? Asi je mrtvý!“
„Tedy..kdo?“
„Skřítek odvedle.“
„To ale..proč?“
„Obkresloval! Celých deset tahů štětcem, úplně stejně jako já, na vlas!“
Skřítek vykulil oči ještě víc. „A proto jste ho zabil?“
„Myslím že ano.“
„Vy to nevíte?“
„Ne…pojďte zamnou.“

Vylámali se ze zabedněných dveří a obešli dům. Úplně vzadu, za šedým živým plotem. Zastavili se na malé zahrádce, přímo u nízké hromadě hlíny, vytvarované do obdélníku velikosti skřítka.
„Tak, tady sem ho zahrabal.“
„A to nevíte, jestli je mrtvý?!“
„Myslíte že je?“
Skřítek padl do mdlob.

Když se probral, zrovna začínalo pršet. Majitel zahrádky se nad ním skláněl a snažil se ho probrat.
„Nechte toho! A jděte ode mě, vrahu!“
Obviněný skřítek se zase rozplakal.
„A nechte toho brečení, to vám…hezká kytka,“ jeho pozornost najednou zaujala podivná rostlina, měla modrý stonek, růžové listy a každý okvětní lístek měl jinou barvu.
„Kde se tady vzala?“
„Že by vyrostla? Ale řeknu vám, je to zvláštní, sny necháte černobílé jenom proto že se bojíte vylézt z domu a kytku si přitom vybarvíte. Škoda že ji smyje déšť.“
Do už se kapky zmíněného spustili s takovou silou, že skřítek nestačil vysvětlit že tuhle kytku vidí poprvé v životě.

O chvilku později už oba skřítci seděli na zemi, zmateně koukali na kytku s nosem sotva deset centimetrů od ní a nevěřili vlastním očím.
„Proč ji nesmývá ten déšť, jako všechny barvy?“
„To je záhada.“
„Velká.“
„Ehm, nevadí vám, že se povalujete po hrobě?“ poznamenal hostitel na této útulné zahrádce.
„Ne, vám taky nevadilo že jste ten hrob kopal. Počkat..hrob! Pohřbil jste skřítka! Ta kytka musí růst…musí růst z jeho fantazie, jinde v našem světě tak trvalé barvy nejsou!“ v mžiku byl vítězoslavně na nohou.
„Myslíte? To je zajímavé…“ majitel první barevné kytky se na ni zamyšleně zahleděl.

Po chvíli si mimoděk smetl z ramena drobné dřevěné třísky. Pak znovu a když smetával potřetí, otočil se, odkud to pořád padá. Jeho nezvaný host stál kousek za ním a vehementně odřezával maličkým nožíkem konec štětce do špičky, úplně jako tužku.
„Co to provádíte?“
„Chci mít taky věčně barevnou zahrádku,“ odvětil nepřítomně, až rychlé kroky ho donutily vnímat, „stůjte!“