Zadání domácího úkolu

V první části domácího úkolu si vyberte jedno kritérium, podle nějž by šlo dělit bodohrotiče a o němž jsem se na hodině nerozpovídal, a blíže jej rozepište.

Druhá část úkolu bude mít alespoň částečně souvislost s poslední citací uvedenou na hodině.

Budu po vás chtít, abyste mi napsali co největší množství argumentů (v bodech) pro a proti stanovení limitu maximálního počtu předmětů, které si student smí zapsat za jeden rok. Neomezujte se na argumenty, s nimiž se ztotožňujete vy, snažte se být objektivní.

V závěru zformulujte i váš subjektivní pohled na tuto problematiku.

Příležitostí k rozepsání se máte dostatek, pět palců před vložením do adminu tedy jistě napíšete hravě.

Vypracování

Mám v tom trochu bordel, tak doufám, že nezmíním znovu něco, co už v hodině zaznělo.
Hrotiči by se také dali dělit podle toho, proč hrotí. Tedy, takhle se to vlastně tak úplně říci nedá. Každý z hrotičů hrotí proto, že ho to baví, že si chce něco dokázat. Pokud to člověk nedělá kvůli těm dvěma věcem, nikdy hrotičem být nemůže, protože nemá dostatečnou motivaci. Vlastně neznám jediného hrotiče, který by si svými body něco nedokazoval. Prostě to k době patří. A ani bez zábavy to nejde, protože není možné dělat s plným nasazením věc, která vás nebaví. Něco takového vydržíte maximálně pár týdnů, ale pak vás ta ohromná časová investice celkem omrzí.
To je to, co všechny hrotiče spojuje. Prvotní důvod.
Ale co ten další? Většinou jsou dvě možnosti. Jedna kvůli Snaživci, pokud jste vrcholovým hrotičem typu Cerri, která to prostě kvůli titulu dělá. Nevěřím, že by hrotila i ve chvíli, kdy by jí bylo jasné, že Snaživce mít nemůže. Pravděpodobně by to pro ni ztratilo smysl. Takoví hrotiči prostě potřebují ze svého hrocení nějaký úspěch, nějaké vynesené ovoce, samotné body jim většinou nestačí. Nechtějí být jen jedním ze skupiny nejlepších, chtějí být opravdu tím nejlepším hrotičem se vším všudy.
A pak jsou tu hrotiči, kteří hrotí kvůli koleji. Někteří ví, že na snaživce prostě nemají a že možná ani nejsou ti nejlepší. Přesto se stále drží své normy, snaží se dosáhnout na tu hranici snesitelnosti a možností a makají proto, aby měla kolej body do školního poháru.
Někde jsem psala, že hrotiči jsou jako dávní hrdinové, nebo jako rytíři. Ne takoví ti pohádkoví, kteří vždycky vítězí, ale takoví ti normální, co občas padnou s šípem v srdci nebo v některém z problémových míst. Naši hrotiči neumírají jako rytíři, ale mají jednu věc stejnou. Ne, není to ani brnění, ale dámy plné obdivu. Dokonce ani kůň a spousta ctností.
Také jsou dva stejné druhy, a to přesně ty, které jsem zmínila výše. Jsou rytíři, kteří padnou téměř dobrovolně za svého krále, i když třeba ví, že je bitva předem prohraná. Prostě jsou do boje za svoji zem a dávají do toho vše. Je to stejné, jako když jde někdo za kolej.
A pak jsou ti druzí, kteří se "nechají najmout", ti, kteří na oko vlastně ani nemají stranu a jdou za tím, kdo dá víc. To je ten druhý typ, který bojuje hlavně za své zájmy. U hrotičů jsou to ti samostatní, co jsou v koleji a body dávají jí, ale jde jim hlavně o sebe samé, o kolej až v druhé řadě.

Pak je možné také hrotiče rozdělovat podle toho, jak se zapojují a jakou roli pro ně body. Jsou totiž hrotiči uzavření, kteří si hrotí sami pro sebe a téměř nikdo o nich neví, nevyskytují se moc často ve VS, neúčastní se často velkých akcí, možná maximálně hrají famfrpál, ale nejsou to příliš průbojné osobnosti, které by byly přítomné všude a také byly všude vidět. Jsou to prostě lidé, kteří pouze hrotí. Ta tichá voda, která břehy mele. Mě osobně přišla taková třeba madam Mintaka, ještě za jejích červených dob. Většinou v ústraní, celkem nenápadná. A pak získala Snaživce, případně byla alespoň někde v první pětce bodování. Přitom ale byla "jen" taková ta nenápadná.
Jejich protikladem jsou takoví ti vyloženě společenští, kteří kromě hrocení ještě dělají spoustu dalších věcí. Vysedávají ve VS, hrají s nasazením famfrpál, jsou hraduznámí spoustou věcí, vidíte je téměř všude, často jsou společně s hrocením také péčky, i když své funkce často ani nestíhají a občas si ty spousty jejich činností prostě navzájem lezou do zelí. Jsou to takoví ti lidé, kteří jsou zároveň všude a nikde. Někteří z nich to stíhají všechno najednou, někteří nestíhají nic a věci dál a dál odkládají.
Asi jsem to vysvětlila trochu špatně, ale základní myšlenka by tam být někde k nalezení měla. Tyhle dva typy hrotičů se navzájem prolínají. Některé vidíte všude a přesto mohou být poměrně tichými a nenápadnými hrotiči, další jsou čistě hrotící a přitom jsou to péčka a teoreticky by měli stíhat spoustu dalších věcí... Sama sebe k těm "smíšeným" hrotičům také řadím.
Hlavním rozdílem těch dvou je tedy povaha a aktivita v různých částech hradu. Jedna strana žije hlavně hrocením, druhá má spoustu dalších zájmů a hradních povinností. Ta jedna je většinou tišší a ta druhá taková hlasitější, pokud je to tak možné říci. A ta třetí je někde mezi nimi, smíchaná z různých možností.
A všechno jsou to stále hrotiči. Někdy může být lepší ten tišší, někdy naopak ten hlasitější. Protože zrovna tohle rozdělení v otázce "kvality" hrotičů téměř nic neznamená. Každému vyhovuje něco jiného.
Naopak, když se ale vrátím k prvnímu možnému rozdělení, které jsem v tomto úkolu uvedla... tam jsou často úspěšnější ti hrotiči, kteří to všechno dělají hlavně kvůli sobě. Jak už jsem také psala v nějakém úkolu (i když už dávno netuším, který to byl, jestli snad sem, nebo do péčkování, nebo prostě tak někam), nejlépe člověk hrotí, má-li hlavně vlastní, osobní a trochu sobecký cíl. Někdo hrotí kvůli koleji více, někdo méně. Je to ušlechtilé, ale... kolej už vaše hrocení v některých případech nepotřebuje (třeba v případě velikého náskoku na konci roku, nebo tak), což vás nutí, nebo spíše pustí si dát na chvíli oddych. Vy sami své hrocení ale potřebujete stále, na podporu svého ega, na zvyšování své odolnosti, na dosažení svých cílů. Kolej je sice silným magnetem a bičem pro výkony (to zní ošklivě, ale de facto to tak vlastně je), ale vaše já a ta vlastní touha po úspěchu je stále silnější.
Už proto také často záleží na tom, proč hrotíte. Ale nikdy to neplatí tak úplně, každý je přeci jiný a na každého jeho osobní "podpora" funguje jinak.
Přesto se dá podle toho už na počátku tak nějak odhadnout, jakým hrotičem budete. Podle toho, co vás k tomu vede, a podle toho, jak silnou máte vůli.

A teď ke druhému bodu.
Pro (tak trochu se to hodí i k soutěžím):
- Tato možnost může dát hradu jakýsi stabilní studijní řád a větší konkurenceschopnost mezi jednotlivými studenty.
- Donutí to studenty, aby vypracovávali své úkoly s větší pečlivostí, protože v případě, že by mohli mít třeba dejme tomu jen 15 předmětů a měla je polovina školy, by šlo o každý bonusový bod.
- Bylo by více času nejen na kvalitu a kvantitu, ale i na další hradní aktivity, kterých je na hradě spousta a v současné době jsou nevyužívané.
- Větší roční možnosti studia (u některých lidí je to tak, že si v jednom roce naberou ohromné množství předmětů a pak najednou nemají co studovat, takže pak musí celkem dlouho čekat, než zase budou předměty a oni budou moci opět hrotit).
- Uklidnění těch, kteří o tento zákrok stále žádají.

Proti:
- Omezování studentů. Každý má své hranice jinde, někdo zvládne hravě 5 předmětů, někdo 15 a někdo 30 či dokonce 40. Kdyby to těm "výše položeným" nevyhovovalo, pravděpodobně by tolik předmětů neměli. Není fér jim brát možnost jen proto, že by se měli přizpůsobit té méně schopné skupině. To by bylo jako kolektivní trest. Nebo jako říci: ,,Jste lepší a výkonnější než ostatní, ale protože vám většina nestačí a názor většiny je důležitější, omezíme vás, aby měli i ostatní šanci."
- Menší "spotřeba" profesorů a tudíž méně míst, jelikož budou lidé studovat pomaleji a nebude třeba mít tolik předmětů s tolika ročníky.
- Pokud by nenastal problém, který zmiňuje předcházející bod, pravděpodobně by bylo přeplněné rozšiřující studium a naopak malé množství nových profesorů, jelikož by studenti chtěli dostudovat všechny předměty, které nestihli kvůli omezení (tedy, možná jen někteří).
- Příliš bodově vyrovnaní studenti a rušení rozdílů mezi bodaři, jelikož by byl jakýsi bodový standard dostupný pro každého.
- Díky předchozímu bodu by se pravděpodobně rozvinula poměrně velká a urputná "rvačka" o každý bod, možná i hádky s profesory a pře, proč zrovna ten člověk dostal 10bb a další jen 5, možná by následovala různá nařčení a také obvinění z podvádění a nadržování u soutěží. Pravděpodobně by to tedy příliš nevyhovovalo hradní atmosféře, jelikož by místo uvolněného prostředí nastoupila ještě větší vzájemná nevraživost a boj.
- Hrotiči by přestali být výjimeční, přišli by o to, co je dělalo odlišnými, protože by nemohli mít své šílené počty bodů za předměty a možná ani za soutěže, kdyby se omezily (případně by je stíhali všichni, jelikož by bylo méně předmětů a také tedy více času na soutěžení). Taktéž by už titul Snaživce začal postrádat svoji výjimečnost a cenu. Už by to nebylo o pokořování hranic, ale naopak o pečlivosti. Ta je sice dobrá a důležitá, ale někteří lidé to zvládnou zároveň s kvantitou a někomu naopak kvantita vyhovuje více než kvalita.
- Mohl by poklesnout zájem o body, jelikož by si pravděpodobně ti studenti "na úrovni" řekli, že když může mít stejný počet bodů někdo, kdo měl kdysi o čtyři tisíce méně a úkoly psal na obyčejná V, už to není rovný souboj, nýbrž ubohost.


Tak, a právě mi došla dávka kreativity a navíc jsem si jistá, že to asi nebylo příliš objektivní. Nu, nevadí.
Ještě by tu tedy byla poslední část úkolu, a sice můj osobní názor na tento problém.
Někdy se mi možnost omezení zamlouvá. Hlavně když vidím tu mánii poslední doby. Omezila bych soutěže i výuku, protože se mi to, co vidím, vůbec nelíbí. Najednou hrotí všichni, což mi přijde nepřirozené a špatné. Vždycky byli dva tři hrotiči, někdy dokonce jen jeden. Ti měli spousty bodů a ostatní za nimi byli ve skluzu. Nyní nás je na špici vyrovnaných asi šest a další nám šlapou na paty. Všichni mají spousty předmětů, spousty bodů za soutěže. Podvádí se a nikdo nedělá nic jiného, než jen body a body, soutěže a soutěže, úkoly a další úkoly. Zblázněte se, lidi.
Někdy si říkám... kdo jsi a cos udělal s mírumilovným Hogem, ty letošní NĚKDO?
Jenže omezení by tomu nepomohlo. Lidi musí sami přijít na ten správný režim. Každý chce mít pohár, každý se chce vyhrabat z té bodové bídy. A nikomu nevadí, že tím ruší ten nádherný Hog, který jsme znali. S milým Mrzíkem, s podlými zelenými, s bojovnými modrými a s dokonalými lvy. Teď jsou to čtyři vyrovnané koleje, které si přejí vyhrát. Jenže tři dlouho nevítězily a chtějí si to připomenout. Jen jedna stále spí na vavřínech a nedokáže se aklimatizovat. Nemá v ní kdo zešílet.
Pomůže tomu omezení? Ne, protože se budou více soustředit na boj mezi sebou, možná více rovny. Atmosféra zmizí a čas se nevrátí. Jen by se koleje měly nějak umravnit a vrátit do zajetého normálu, který byl mnohem hezčí bez těch rádoby hrotičů. Jenže... kdo jim tohle vysvětlí tak, aby to pochopili? A kdo se s tím dobrovolně smíří? Kdo by chtěl být poslední a "nepovedený"?
Myslím, že omezení je věc špatná. Když lidem dáte hranice, kterých budou moci dosáhnout všichni, najednou jich opravdu všichni dosáhnou a všichni si budou jakoby rovni. A přitom to budou lidé různých schopností a různých možností, kteří budou omezeni hranicí. Kam zmizí ta krása boje?
Některé to omezí, pro některé to bude jejich opravdový strop. A to není fér, jelikož někdo prostě na víc má a někdo ne. Není to vina těch obětavějších, závislejších a lepších, že jsou ti, kteří dokážou více, stejně jako možná není vina těch, kteří to nezvládnou, že nejsou jako ti "vyšší". Každý chce něco jiného... tak proč to každému nenechat?
Jsou lidé, pro které je hrocení radost. Čím pak dosáhnete toho, že jim vezmete jejich čtyřicet předmětů? Oni je zvládnou a dělají je dobrovolně. Kdyby to bylo jinak, nedělali by je. Když jim je vezmete, půjde pryč i jejich radost. Přestanou být něčím víc, jejich schopnosti už nebudou výjimečné, jejich výdrž nebude ta legendární.
Body tady na hradě nejsou jen nějakou obyčejností. Ony nejsou něčím všedním, něčím, co by nemělo cenu. Něčím pro každého. Body tady nemají tu největší cenu proto, že jsou náplní bodovacích hodin. Jsou báječné proto, že jsou naším soukromým ukazatelem. A ten ukazatel nemůže být (nebo by alespoň neměl být) ovlivňován nesmyslnými hranicemi.
Jsou naše, ty, které nám nikdo nevezme. Je to něco, co jsme si vybojovali. Jsou naší chloubou, těžce získaným ovocem, úspěchem a odměnou za probdělé noci. Jsou tím, co nám názorně ukazuje, jací vlastně jsme.
Je to prostě hmatatelný důkaz naší snahy a píle. Nikdo nás v nich neomezuje, jen my sami a čas. Není to nějaké nalhávání skutečnosti, jsou prostě tím, čím jsou. Našimi získanými body. Někdo se podle nich řídí, oslavuje každý bod, opravdu kvůli nim nespí celé noci, jen aby je měl. Sleduje každý důležitý cíl a zlom, každou hranici. A pro jiného jsou body jen něčím, co prostě přijde a je, ale není třeba to příliš moc prožívat. Pro někoho jsou prostě jen čímsi ve vedlejší roli.
Tak prosím... Ať nám nechají naše body. Ať zůstanou takové, jaké jsou. Omezením výuky a soutěží přijdou o svoji výjimečnost, přestanou být takovou prestiží. Nebudou nám hrotičům dávat možnost výstupu do těch nádherných výšin, protože už žádné existovat nebudou. Přijdou o smysl.
S omezením nebude taková motivace, nebudou nedosažitelné hranice. Nebude ta děsivá a krutá krása konců termínů, dokonalost adrenalinu, který dávají poslední hodiny každé druhé neděle a dny, ve kterých je příliš mnoho soutěží. Nebude už to, co dělá zálibu tak nádhernou.

Nemá cenu omezovat výuku. Hrad přijde o krásu a o hrotiče, bodování o duši. A také přijdeme o jeden ze smyslů, proč být a milovat body. :)
-
Kdo chce méně předmětů, má jich méně, kdo chce více předmětů, má jich více. Sláva svobodě! :D (A navíc, nikdo nemůže hrotit věčně, jelikož mu předměty dojdou...) Nepřizpůsobujme hranice sobě a nesnižujme je, naopak, přizpůsobme se sami hranicím (neplatí pro hrotiče), udělejme pro to něco. Pokud si to přejeme, půjde to.