Zadání soutěže

Představte si:
Jste jedním z mnoha létajících draků v hračkářství. Je větrný podzim a to láká rodiče s dětmi vejít do hračkářství a koupit svým dětem draky na víkendy plné pouštění draků.

Pulty s draky se pomalu vyprazdňují a vy se díváte na to, jak vaše dračí kolegy a kamarády odnášejí pryč. Jenže vy tam pořád zůstáváte. Jste totiž zvláští drak, který trochu vybočuje z dračích standardů.

Situace takto pokračuje den do den, až zůstanete v pultíku úplně sami.

 

Vaším úkolem bude sepsat příběh o tomto smutném drakovi, který ztratí všechno naději na to, že si ho někdo koupí.... až do jednoho obzvláště větrného dne.

 

Mnoho zdaru.

Vypracování

Tyrkysový drak a dívka snů

Byl jsem ještě tak malý a naivní, když mě přivezli do hračkářství. Ze všeho vyjukán a na všechno natěšený. Až si mě nějaké dítě koupí, až mu budu plnit přání a vzlétneme spolu do oblak. Ale jako většina snů se rychleji či později rozplynou. Pevně věřím, že jednoho dne ve mne konečně nějaké dítě objeví kamaráda do nepohody a bude mne skutečně milovat…Vyprávím vám tu samé drákoviny, jak bych řekl. Celou věc vám podrobně vylíčím.

Bylo sedmého října, kdy mne zabalili do folie a byl jsem poslán do jednoho malého města, kde jsem našel místo v hračkářství. Spolu se mnou cestovalo i spoustu dalších kamarádů. Já jsem měl ale nejkrásnější barvu. Překrásnou tyrkysově modrou a růžové mašličky a veselý úsměv na tváři, který mi ale dlouho nezůstal.

Představoval bych si to jinak, že přijdete a do týdne už si létáte s dětmi v oblacích nad ničím nepřemýšlíte a užíváte si větru, který vám vyvětrá všechny mašličky. Avšak byl první den a na pultu už mne nebavilo sedět. Do krámku přišlo jenom několik dětí s rodiči, ale draků si ani nevšimnuli. Jako bychom byli v nějakém stínu. Ale stále jsem doufal, že další den bude ten štastný a najdu nějakého hodného majitele.

I přes všechny moje poctivé modlitby k oblakům jsem stále trčel na prodejně a to už je to pátý den. Více dní už to nepřežiju. Začínal jsem být pokleslý na mysli a ani mí přátelé, kteří byli stále pozitivně naladěni, mi nedokázali pomoci. Nevěřili byste, že před chvilkou si jedna malá dívenka koupila toho černého draka s šedými mašlemi! Kdo by chtěl takového draka to nemám tušení. Vždyt je tak smutný a jeho obličej byl tak křivě zahnutý, ale i tak si ho koupili dříve než mne. Na prodejně nás ale stále zůstává ještě osm. Což je dobře, jinak už by mne osamělost sežrala za živa. Víte já jsem hodně akční a aktivní a celkově nesnáším nudu. Kdy už se dočkám?

Probudil jsem se do zvláště větrného dne a čekal, že snad dnes bych mohl přijít na řadu já. Paní prodavačka nás doporučovala kde komu a vážně! Lidi kolem nás chodili a vesele se na nás usmívali. Děti urputně prosili rodiče, aby jim nějakého z nás koupili a za celý den se zde vystřídalo přes padesát různých bund, což mne těšilo. Ale bohužel…já ležel pod svými přáteli někde vzádu regálu a děti jakoby po mne ani okem nezavadili, nebo se mi to jenom zdá? Začínám pochybovat, zda bych někdy vůbec mohl být štastný.

Tak a dnes jsme tu přesně deset dní. Nikdo by nevěřil, že už jsme tu jenom tři! A tak začínám být pozitivnější, protože děti už si mne určitě musejí všimnout a je jenom otázkou času, kdy to bude. Musím být trpělivý. Začínal jsem zase myslet optimisticky a nikdo ani nic mi nemohlo náladu zkazit. Usmíval jsem se na všechny kolemjdoucí a okem kulatým prosil o koupě. Ale dneska do prodejny přišlo málo lidí a paní prodavačka se tvářila nespokojeně a nad něčím dumala. Proklikávala internet rychlostí blesku a k večeru se alespon pousmála. Zavřela v prodejně a mne se mohlo jít zdát o krásných větrných dnech.

Jedenáctý den uběhl tak rychle. Dneska si vyzvedlo jedno dítě Ríšu Míšu a tak už jsem tu zbyl jenom já a sytě žlutá Citronína. Říkal jsem si, že přeci už každou chvilkou musí přijít někdo, komu by se moje tyrkys zalíbila. A přišel den dvanáctý. Přihrnulo se sem jedno dítko se zmrzlinou v ruce a já začal přemýšlet, že to se asi nesmí, ale co už. Vždyt to tu vede paní prodavačka a ne já. Chlapec začal pokřikovat po prodejně a na každou hračku sahal. Začal jsem se vážně schovávat za Citronínu, ale bohužel mi to nepomohl. Chlapec mne vyzdvihl a začal křičet po matce, že toto chce a mít bude. Matka, která ubohá mu neměla, co na to říci souhlasila, ale paní prodavačka zakročila rychleji než bys řekl švec a začal chlapce napomínat a matku rázně kárat, že se zmrzlinou je vstup zakázán. Matka chvíli přitakávala, ale chlapec se rozčílil švihnul se mnou o zem jak nejvíce mohl a mne se porušil obal. A navíc pád velice bolel, uši mám zalehlé ještě od toho skřeku a mašličku na oušku povolenou. Paní vyhání tuto dvojici s prodejny a já se vzpamatovávám, co se vlastně stalo. Paní mne opráší, pohladí a posadí na pultík. „Takový krásný drak a nikdo ho nechce. Kéž bych tě mohla někomu darovat. Vím, že si to zasloužíš,“ usmívala se na mne paní a s povzdechem zase odešla k pokladně. Byl večer, kdy přišla dívka s mašličkou ve vlasech a už po mne sahala, když uviděla poškozenou folii. Prohlídla si moji kolegyni a radostně ji odnesla k pokladně vyložila své kapesné a koupila si draka. Citronína se na mne soucitně podívala a mávla na mne.

Nyní jsem měl pocit, jako kdyby mne někdo probodl. Jako kdybych už nikdy neměl mít radost. Navíc mne svírala opuštěnost a osamělost a začínal jsem pocitovat smutek. Dnes jsem pochopil, že jsem byl tak naivní. Napůl rozbaleného mne nikdo nebude chtít. Umřu někde na skládce osamělý a nikdo si na mne ani nevzpomene. Už nemám naději a ani ji mít nechci. Radši se půjdu pořádně vyspat. Zítra bude těžký den. Hrát že jsem štastný před všemi těmi lidmi…

Bylo ráno a už začínaly chodit natěšené děti a mne si ani nevšímaly. Po půl dni už jsem i přes nakreslený úsměv na tváři byl jiný. Uvnitř jsem měl smutný výraz, který by mi nikdo nezáviděl. Pochopil jsem, že otevřeného a s napůl utřenou mašličkou mne nikdo nebude chtít ani za nic. Proč bych se měl vlastně ještě vůbec snažit. Za týden je listopad. Začíná větrná sezona a já tady sedím jako pucek sám. Ovšem večer byl ještě horší. Přijela dodávka a paní prodavačka mne asi přehlédla a další deset zajímavě strojených draků (a že byli krásní!) na mne vysypala. A tak ted jsem ztratil naděli úplně, ale alespon už jsem nebyl tak sám. I když uvnitř se nic nezměnilo. Možná, že mne ještě více pohltil smutek.

Za ten týden se nic zajímavého nestalo. Co by se vlastně mělo stát? Draci šli na odbyt poměrně rychle a paní vedocí prodavačka už žádné objednávat nechtěla. Vykoupili se všichni až na jednoho a hádejte, kdo by ten jeden mohl být? Samozřejmě že já! Jsem celý pomuchlaný, chut do život jsem někde vytratil a náladu na psaní tohoto už nemám vůbec sílu. Je to asi dneska, co umřu nudou. Už to nedokážu. Začínám přemýšlet o sebevraždě, ale jak může drak spáchat sebevraždu na to jsem bohužel doposud nepřišel. Tak to tu budu muset přetrpět, ale jak to dokážu to nevím…

Dneska je prvního listopadu, ale probouzím se úplně na jiném místě. Probouzím se na malém stojánku výprodej a má cena je opravdu nízká. Klesl jsem tak hluboko. Kdybych měl čím se plácnout do čela, tak to udělám, ale mašličku už neovládám. Zrovna, když jsem se snažil po obědě usnout, přišla do obchodu roztomilá dvoucopá blondýnka. Mohla mít maximálně pět roků a maminka vypadala také hodně mladě. „Ale půjdeme se jenom podívat ano?“ slyšel jsem ode dveří. Dívka nebyla jak ostatní děti. Po prodejně šla pomalu a s maminkou za ruku. Usmívala se a ještě jsem slyšel její hlas. „Maminko jednou si budu moci dovolit takové hračky koupit svým dětem a taky až budeš stará, tak se o tebe postarám, to se neboj!“ Nechápu, kde k těmto slovům přišla. Bylo jí maximálně pět. Chodila po prodejně duchem úplně unešená, ale nežadonila o nic. Obě měly spíše otrhané šaty a neměly v úmyslu si něco kupovat. Potom jsem už zahlédl jenom dívky na odchodu, kdy se obě sborově rozloučily. Ale najednou se dívka zastavila ve dveřích a podívala se na mne. Přišla ke mne prohlédla si mne, podívala se na cenu a úsměv na tváři ji ztuhnul. Maminka se mračila ještě víc. Obličej měla zkřehlý a se skleněnýma očima pověděla: „Rosie už musíme jít,“ ta jen odběhla a ještě ve dveřích se za mnou ohlédla. Ale tato dívka mi alespon trochu rozzářila den. I takové děti existují. Páni.

Od začátku listopadu už na nic nečekám. Ale neuvěřili byste co se stalo třetího! Přišla ta maminka co tu byla s tou dívkou a vzala mne s úsměvem do náruče. Stál jsem přesně 89 korun. A já začal věřit, že bych možná mohl někdy být užitečný a najít své osudové dítě. Paní mne donesla k pokladně. A byl to tak neuvěřitelně krásný pocit, když oznámila paní, že už tu čeká přímo na vás. Maminka však vysypala všechny kovové a nasbírala pouze 66 korun a začala se omlouvat, že mne tedy vrátí a vybere něco jiného, že dcera má narozeniny a že potřebuje něco na co si může dovolit. Paní prodavačka se na mne usmála a ubohé mamince mne prodala za 44 korun. Maminka děkovala a já už se nemohl dočkat až uvidím Rosie! Hned jak jsme došli domů, tak celý usměvavý jsem byl. Těšil jsem se tak moc. Ani si to nedovedete představit. Takové utrpění a nyní již mám domov. A u tak skvělé rodiny. Maminka začala zpívat hodně štěstí zdraví a mne držela za zády. Jiné dítě by se mnou třísklo o zem, kdyby dostalo takový dárek k narozeninám, ale Rosie se rozzářily oči. Začala objímat matku i mne a děkovala jak nejvíce mohla. Ovšem otce jsem v této rodině nenašla. Ta rodina byla tak skvělá. Každá maličkost jim udělala radost, tak jako já. Věděl jsem, že tady budu spokojený.

A taky že ano. Dívka s maminkou mne ještě ten den pustily do větru a já se pocítil volný a svobodný. Proháněl jsem se po obloze a pozoroval mraky. Nikdy bych si nemyslela, že po měsíci čekání se dočkám. A dostanu ještě tak skvělou dívku, která mne jisto jistě bude opatrovat jako oko v hlavě. Miluji život a za to čekání to prostě a jednoduše stálo! Kolik jsem si toho vytrpěl pro tu nejlepší rodinu na světě! Miluji vás!

 

Nic delšího jsem nikdy nenapsala =D Tak si toho važte, protože ode mne už dlouho nic takového neuvidíte =D Snad se bude líbit =) Dala jsem si opravdu neskutečně záležet =)