Soutěže 1916
Výuka 2216
Semináře 753
Zmijozel

Autor: Lily Angelina Johnsonová
Práce odevzdána: 13. 11. 2016 19:42
Seminář: Biblické příběhy trochu jinak I.
Přednášející: NaSaŠí Jackson

Zadání semináře

V hodině jsem vyprávěla příběh o zmatení jazyků při stavbě věže. Po vás budu chtít, abyste si v rozmezí 3 - 5 palců představili, jak asi taková domluva mohla probíhat.

Chci, aby se v příběhu objevila jak čeština (pochopitelně), tak i alespoň jeden z jazyků, kterým nakonec mluvili bratři (trollština, elfština, hadí jazyk), můžete si vybrat.

Budu ráda, když mě pobavíte!

Vypracování

Seminář – Biblické příběhy trochu jinak I.
Lily Angelina Johnsonová 

„Hej, ty!“ vykřiknu a ukážu na chlapíka, který se mi snaží odnést můj vyhlédnutý šutr. „Okamžitě to polož!“

„Sšsaassšsšššššsssssuusss ssusšssssussss!“ 1 odpoví mi.

„Ty. Položit. Šutr,“ zjednoduším svůj příkaz, protože nevypadá, že by mě pochopil.

„Ssssšššsš?“ 2 přimhouří oči a podezíravě se na mě podívá.

„Blbečku. Ssssss,“ zparoduju jeho syčení.

„Ššsssššuššsss!“ 3 Zatváří se uraženě, nechá kámen kamenem a cestou pryč žmoulá v ruce nějaký kousek hadru. Připadám si jako vítěz a v duchu se pochválím za duchaplné napodobení jeho jazyka. Popadnu kámen, když už mi ho nikdo nebere, pomocí kouzla ho odlehčím, hodím si ho na záda a vydám se s ním blíž k věži. Tam narazím na malé děvče, které drží za ruku malého brášku.

„Ugh huh ah heh?“ 4 zeptá se mě.

„Nehekej, zní to fakt divně,“ napomenu ji. „Ztratila ses, holčičko?“

„Egheh?“ 5

Vzpomenu si na toho syčícího týpka a to, jak jsem se s ním vypořádal. „Agh ch ehe? Rozumíš mi tak líp?“

„Huh che ghu?“ 6 vyvalí na mě oči, pak zavrtí hlavou, čapne klučinu, protože v průběhu našeho rozhovoru odbloumal o notný kus dál, a jde dál. Klučina na mě ještě zakřičí: „Tuin ë annamiel? Ai otunä?“ Odpovím v podobném stylu, ale už nemůžu slyšet, jak si své sestře elfsky stěžuje, proč mu nabízím srst svého dědečka, když jeho zajímalo, kde má rodiče.

„…eredeti?“ ozve se za hromadou trosek, načež se vynoří dva živě gestikulující muži.

„Jo, šly tu dvě děti. Ale nepraly se,“ oznámím jim na půl úst. Když dojdu pod věž a začnu posílat kus kamene nahoru, dám se do úvah, jestli jsem se zbláznil, nebo tu fakt každý mluví nějak jinak. A jak se to stalo, kdy a proč. O několik dní později se nepochopím se šéfem a usoudím, že pracovat tady nemá budoucnost. Totéž si očividně řekli všichni další, protože už nikdy neuslyším o tom, že by se věž dostavěla.

*

1 Hele, tys s náma byl včera chlastat!

2 Nebo se pletu?

3 Moji mámu si neber do huby!

4 Proč můj bratr mluví nějak divně?

5 Nevíš?

6 Proč bych měla jít prodávat okurky?