Zadání domácího úkolu

Napište mi !vtipnou! povídku o stopování ztraceného koně, na kterého byla vypsána odměna, které skončilo jako nalezení jistého pomateného kentaura.

Vypracování

Zdravím,

"Pojď, jdeme!"
"Co zase? Já chci spát, neblbni!"
"Teď? Vždyť už je pozdě."
"Je šest ráno, ty tlustočerve."
"Přišel Věštec!"
"A co já s tím?" 
"Je tam vypsaná odměna!"
"Zas hledají pokusné králíky do šprýmů a kratochvílí? Říkám ti, že už znovu nehodlám pro galeon a poukázku do obchodu tři dny zvracet a vidět svět růžově!"
"Furt jsi na tom byl lépe než já!"
"Jo, to máš pravdu... Já aspoň nepovažoval profesorku lektvarů za fackovacího panáka." 
"Ale no tak..." aktivní Dean dále držel noviny a četl si, i když ten inzerát mu nedal klid. "Hledají tady nějakého koně, je na něj dost slušná odměna." 
"Jestli řekneš, že má být černý s podivnými znaky na hřbetě a má se toulat v této oblasti, tak po tobě hodím polštář!" naštval se Tom. "Rozdupal mi zahradu, potvora jedna."
"No, a víš o tom, že máš pravdu?"
"To jako fakt?" posadil se Tom. Nějak nemohl uvěřit, že to není jen výmluva, aby ho dostal z postele. Když však po něm Dean hodin noviny, okamžitě se zvedli, oblékli a vyběhli se snídaní v ruce ven. Tam však bohužel přes noc nasněžilo a tak nebyli schopni při světle hůlky jasně rozeznat včerejší stopy. Nakonec je však našli a vydali se po nich, jasným směrem - les. Kam jinam... 
Cesta různě zatáčela, ale stopa se zdála na první pohled naprosto jasná. Vypadalo to, jakoby se kůň na jejich zahradě objevil ještě před chvílí a oni ho vyplašili. 
Problém byl jediný - tímto směrem již les neznali. Pomalu jim zmizely známé stezky a i světla domů. 
"Deane?"
"Co chceš?"
"Já tě nevidím!"
"Tak otevři oči."
"Ale to nejde."
"Proč to nejde?"
"Protože se mi chce spát."
"Merline, neblbni, teď? Jsme v lese, zmrzneš!" nadával Dean, třásl s Tomem, ale marně. Toma nebylo možné vzbudit. Dean začínal pomalu panikařit. Tiše pronesl pár kouzel na zahřátí sebe i svého kamaráda a začal se rozhlížet, co tuto únavu mohlo způsobit... Neviděl však nic. Až když mu zrak znovu padl na Toma, všiml jsi, že má v ruce zabodnutý jakýsi prazvláštní hrot, jako malou šipku s barevnými peříčky... Opatrně ji vytáhl a prohlížel jsi ji. 

V tom okamžiku už ale nebyl sám. Čerstvý sníh zamaskoval klapot kopyt a tak se k němu nepozorovaně přiřítilo podivné stvoření. 
"Jé, tys našel moji šipku?" promluvil na něj. Zněl, jakoby vypil sud rumu a jeho tělo se kolébalo ze strany na stranu. Až když si na něj Dean posvítil hůlkou, zjistil, že se jedná o kentaura.
"To tys ji střelil po mém kamarádovi?"
"Já? Néé..." vykulil oči a zatřásl hlavou. "Já se cvičil v hodu na přesnost!"
"A trefil ses do Toma?"
"Ale omylem! To zafoukal vítr, já to původně házel na tenhle strom," snažil se osvětlit situaci kentaur a ukazoval při tom na strom vzdálený dobrých deset metrů od nich. "Já," zamyslel se... "Já vás vlastně vůbec neviděl, vážení!"
"A co to vůbec je?"
"Nevím, hodili to po mě mudlové, když jsem se jim rýpal v zahrádce... trefili mě asi tři. A od té doby je mi, jak kdybych se ožral."
Až nyní, při začínajícím světle, si Dean vzal šipku a přečetl si nápis - Uspávací šipka, uspíme i koně!