Zadání domácího úkolu
Mantichora a její duše.Vypracování
Dobrý den, pane profesore, rozhodla jsme se to zpracovat formou příběhu.
Opatrně listoval zažloutlými stránkami. Věk z nich vysál veškerý lesk a ilustrace nejspíš vybledly ještě dávno předtím, než se narodil, ale on tu knihu přesto miloval. Nebo snad právě proto. Na rozdíl od strojově vydávaných knih, které nakladatelství vyplivovala jako na běžícím pásu, měl tenhle útlý svazeček osobnost. Z každičké stránky na něj dýchala historie a on si přál, aby mohl být její součástí.
Otočil na další stránku a tam spatřil jednu z mála kreseb, na níž se zub času příliš nepodepsal. Ta ilustrace mu vzala dech. Malíř na ni šikovnou technikou vyobrazil nádhernou ženu s tělem lva a ocasem štíra. Probodávala ho pohledem a on cítil, jako kdyby viděla až na dno jeho duše.
"Dědečku, co je tohle za stvoření?" optal se chvějícím se hláskem.
"Tohle? To je mantichora, chlapče, tuze nebezpečné zvíře."
"Zvíře? Ale vždyť ona vypadá docela jako člověk! Tedy, až na ty zvířecí části a tak."
"A nemyslíš, že je to docela podstatné?" pousmál se dědeček.
"Ale jak je možné, že vypadá tak moc jako člověk? Něco takového přece nemůže být náhoda," prohlásil pětiletý klouček s vážností univerzitního profesora.
"Máš recht, chlapče. Víš, váže se k tomu jeden zajimavý příběh. Skoč mi pro dýmku do tabáku a já ti o tom povím."
***
Kdysi dávno, tak dávno, že se o tom ani v historických knihách nepíše, žila jedna žena. Narodila se jako dcera kováře a tehdy se po společenském žebříčku šplhalo jen velice těžko, takže jí byla předurčena prostá existence venkovanky. S tímto se však odmítala smířit. Už odmala věřila, že je něco víc než ostatní, že si zaslouží šperky a nejjemnější samet místo valchy a plotny.
Životem procházela, jako kdyby pro ni byl jen pouhou iluzí. Trávila ho pohřbená v knihách, sníce o lepší realitě, a neustále ji spalovala jedna jediná myšlenka. Je to tak strašně nefér. Proč se někteří narodili se stříbrnou lžičkou v puse, zatímco ona musela přežívat v téhle bohem zapomenuté díře? Všechno se proti ní už od samého začátku spiklo, to jí bylo hned jasné.
Zabředla v bažinách vlastních představ, ale svět kolem ní se otáčel dál a spolu s ním šli kupředu i ostatní. Tato žena měla mimo jiné i mladší sestru, dívku ve stejné situaci, v jaké byla i ona sama. Přesto by ty dvě snad ani nemohly být rozdílnější. Zatímco hrdinka našeho příběhu prodlévala ve snech, její sestra tvrdě pracovala, aby dosáhla svých cílů. Dny i noci trávila šitím, až jí prsty zmozolnatěly od neustálých vpichů. Jelikož měla krom vytrvalosti i talent, brzy se proslavila jako nejšikovnější krajkářka v celém širém kraji. Její věhlas dosáhl tak daleko, až jí manželka tehdejšího vladaře nabídla místo u dvora, aby pracovala jen a pouze pro ni. S úspěchem se přirozeně šla pochlubit své nejbližší rodině.
Když se o tom doslechla i její starší sestra, byla vzteky bez sebe. Nechápala, jak je možné, že se osud usmál právě na ni, zatímco ona zůstávala nepovšimnuta. Zloba, která se v ní tak dlouho vařila jako ten nejprudší jed, té noci přetekla. I vzala nůž a zamířila do pokoje své mladší sestry. Plížila se neslyšně, neboť znala každý skřípající trám, každičké místo, které by prozradilo její pohyb. Než se nadála, stála nad její postelí. Chvíli sledovala tu mírumilovnou spící tvář, ale pohled na ni ji naplnil ještě větším hněvem. V té chvíli symbolizovala všechno, co tak nenáviděla. Klid, o němž věděla, že ho nikdy nedosáhne, štěstí, které jí neustále unikalo, vlastní promarněný potenciál.
Bodla ji. Jednou, dvakrát, třikrát... Ve svém hněvu přestala počítat. Zabila ji už první rána, takže ani nestačila vykřiknout, ale ona nepřestávala.
Když ji konečně rodiče našli, byla zbrocena sestřinou krví a prozpěvovala si jakýsi podivný nápěv.
U soudu ji bez dalších průtahů odsoudili k trestu nejvyššímu. Tehdejší spravedlnost žádala, aby byla za svůj zločin roztrhána divou zvěří, takže ji svázali a předhodili hladovým lvům. V té chvíli si myslela, že udeřila její poslední hodinka, ale nebylo tomu tak. Lvi se jí ani nedotkli, neboť cítili, že v ní bylo až příliš mnoho z nich samých. Že je více predátor než člověk. Osvobodili ji z provazů a ona začala žít jako jedna z nich. Postupem času zapomněla lidské způsoby a i vlastní jméno. Dokonce i její tělo se změnilo tak, aby odráželo pravou podobu její duše. Vypadala teď spíše jako lev než jako člověk; pouze lidská hlava připomínala její starou identitu a štíří ocas zase jed nenávisti, který jí kdysi koloval v žilách. Ironií osudu bylo, že si poprvé za svůj mrzký život připadala skutečně šťastná. Transformace totiž odhalila cosi, co se v ní skrývalo už velice dlouho.
***
"A tak vznikla první mantichora," zakončil svůj příběh dědeček. "Zrodila se ze zkaženosti skrývající se v její duši. To, že vypadá lidsky, není žádná polehčující okolnost. Ba právě naopak. Zvířata ani zdaleka nejsou schopna takové krutosti jako člověk."
To je vše, pane profesore, přeji hezký den.
