Zadání soutěže

Drazí obyvatelé hradu,

vítejte u pokračování soutěže, kde dostanete zadanou hudbu a máte na ní napsat příběh. Je zcela na Vás, jak moc se necháte ovlivnit textem, protože každého ovlivní trochu něco jiného. Jediné, u čeho bych byl rád, abyste se nenechali ovlivnit, je videoklip!

Myslím, že tu už moc víc povídat nemusím! Určitě to všichni bez problému zvládnete! Snad jen omezení... Minimálně chci vidět 5 palců a maximálně palců 18!

Zadanou píseň najdete zde.

Hodně štěstí!

Vypracování

Číše se plnily pivem, na jehož povrchu se tvořila pěna jak na hladině znečištěné Ostravice. Chlapské hlasy plnily celou hospodu. Údery skla o sklo zvonily, i když zvony zrovna odletěly do Říma a čekalo se, s čím se vrátí. Všichni přítomní se dobře bavili. Čekalo je několik dní volna, naplněných radostnými svátky.

„Honzo, snad bys už nešel? Vždyť jsi měl sotva dvě piva. Počkej ještě, dáme si panáka,“ zadržoval kamaráda vousatý muž. „Nemůžu, Franto, musím jít.“ „Ale no tak, nebuď labuť. Že ses minulý týden oženil neznamená, že začneš zanedbávat kamarády. Já vím, lásky žár plápolá, ale ona ti to pro jednou odpustí.

Honza pokrčil rameny. „O to nejde, ale ráno jdu do práce.“ Všechny oči se otočily k němu. „Byl za mnou inženýr. Říkal, že když teď budou svátky, a proto nebudeme těžit, můžeme provádět údržbu. Nabídl mi, abych přišel a dělal přesčas, navíc o sobotě, neděli a ve svátek. Za to budou pěkné příplatky, na tu výplatu se už těším. Větší si ani neumím představit,“ zasmál se. „Ale vážně, ká ká dé, znáte to, každá koruna dobrá.“

„A co je doma, to se počítá,“ vpadl Franta. Ty se z těch peněz jednou poděláš jak pes po kostech. Máte přece dost. Nebyla by Anča raději, kdybys ji v pondělí hezky ohnul a co pak, to už je na tobě? Jasně, přineseš peníze, ale nebudeš doma. Prachy spočítáš, ale s tebou se už pak možná počítat nebude.“

„Když se počítají peníze, počítá se i ten, kdo je dokázal vydělat, to si nemysli. Vím, co dělám. Takovou nabídku prostě neodmítnu. Tak se tu mějte,“ mávnul rukou a odešel.

 

Thalar udeřil číší do stolu a hlasitě se rozesmál: „Tak tomu říkám slovo! Výborně! U všech trpasličích vousů, všichni přece víme, že si tu sedíme na majetku. Mithril se rozkládá všude pod horou, stačí už jen kopat trochu níže a během několika dní ho budeme mít tolik, že ho od nás zákazníci ani nestihnou kupovat!“

Starý Doren si promnul rukou vousy. Poslouchal, o čem mladší muži diskutují a nějak se mu to nechtělo líbit. Proto zatleskal; vše zmlklo a čekalo na jeho slova. „Víte,“ nadechl se, „už jsem prožil hodně zim, musím se pochlubit, že asi více, než samotní Otci trpaslíků, jak je Aulë stvořil. Od malého trpaslete kopu v zemi, dobývám nerosty a buduji naše podzemní město, nejnádhernější, jaké si jen lze představit. Již brzy vstoupím do síní Mandosu. Myslím, že byste si mohli vyslechnout, co chci říci.

Jsme tvrdé plemeno, tvrdé jako kovy, jež dobýváme. Ba jsme ještě tvrdší než ony, protože před námi neobstojí. Přece však jsou v Ardě věci tvrdší než my, věci, které nás přesahují.

Stvořil nás kovář, proto milujeme vše, co s černým řemeslem souvisí. Nebojíme se nejtvrdší práce, navštěvujeme tajemné hlubiny země. Naše srdce se v důsledku toho také zatvrzují. Těžíme to nejtvrdší, co existuje, mithril a diamanty, těžíme i drahokamy, železo, zlato. Náš mithril, kov lehoučký a pevnější než kalená ocel! On je zdrojem našeho bohatství.

Och, nezapomínáme na něco? Jsme již dost bohatí, proč se vlamujeme do hlubin, které od vstřeží to nejvzácnější. Nejsme příliš pyšní? Má z nás Aulë radost, nebo by nás nejraději pobil svým kladivem. Jsou důležitější věci než majetek. Nechoďme dále, než je nám dáno. Mohli bychom špatně dopadnout.“

 

Bylo brzo ráno. Anna měla ještě zalepené oči plné nočních snů. Před očima se jí míhaly plameny rodinného krbu, který hořel uprostřed obývacího pokoje domku, jejž si s Honzou vystavěli. Už před svatbou si říkali, že po něm touží. Její manžel jako horník vydělával dost peněz. Když si bude brát šichty navíc, jistě brzy vydělá tolik, že si budou moci vzít půjčku a dát se do práce. Proto jí ani nevadilo, že musela vstát a připravit mu snídani a svačinu, že totéž bude muset udělat i v neděli, a dokonce na velikonoční pondělí. Nebude pomlázka? Kdo by si s tím lámal hlavu. Večer se k ní zase vrátí. Stulí se mu do náruče a budou si povídat o teple svého budoucího domečku.

Do manželství vstoupili jen s drobnými úsporami. Byli ještě hodně mladí a jejich rodiče nebyli právě bohatí. Samotná svatba stála hromadu peněz. Sice jim to bylo líto, nechtěli však, aby je příbuzní a známí pomluvili. Věřili, že dokáží hodně vydělat a v budoucnu se zmohou na solidní majetek. Bez něj by se těžko žilo, spokojenost v životě je samozřejmě závislá na finanční situaci. Chtěli hodně pracovat a hodně šetřit. Nebáli se, že by jim to vadilo, znali se navzájem a věděli, že se mohou na sebe spolehnout. Až si našetří, určitě budou mít i děti, pro které získají dost prostředků, aby mohly studovat a vyšvihnout se mezi vyšší společenskou vrstvu, než do které patří jejich táta s mámou.

 

Všichni mlčeli. Thalar sice trochu vyprskl, ale pak si uvědomil, že s Dorenem nemůže mluvit jako s jinými. Držel se zuby nehty, přece se však neubránil tomu, aby nakonec neřekl: „Dorene, jsi ty vůbec trpaslík? Přemýšlíš o vznešených věcech, jako bys patřil k rodu elfů. Samozřejmě, že majetek je podstatný, kdo o tom může pochybovat? Naše město je lepší než ostatní, proč? Protože tvrdě pracujeme, bohatneme a zvelebujeme ho. Neplahočíme se přece jen proto, abychom se unavili, nýbrž abychom z toho něco měli. To nám snad chceš vyčítat? Ctím tvé stáří, ale mýlíš se. Hoši, ráno do práce, za víc mithrilu!“ Ozval se pochvalný hluk.

 

Práce se dařila. Hloub a hloub se nořily chodby, lépe a lépe se opravovaly výztuže, víc a víc vytěžené hmoty jezdilo na povrh. Když tu náhle se ozval podivný zvuk. Všem stuhla krev v žilách. Světlo jako by chtělo ustoupit před stínem, který se šířil z temných hlubin. Kvůli úsporám nebyly nainstalované hlásiče metanu a málo se větralo. Až doteď se cítili v bezpečí. Tam daleko dole se cosi probudilo. Byl to netvor z dávných dob, který kolem sebe šlehal ohnivým bičem a přinášel temnotu. Hamižnost ho osvobodila z jeho mnohotisíc let trvajícího spánku. Mohutně zařval a dral se na nahoru. Čas se zpomalil, vteřina se zdála být věčností. Věděli, že by měli slyšet svištění plamene, ale náhle jako by se vzduch zdráhal rozechvět se strašlivým zvukem, přinášejícím zhoubu. Aby se ubránil takovému strašlivému úkolu, rozhodl se spáchat sebevraždu. Rozhořel se jako kacíř, který zapomněl, čeho je povinován Bohu a myslel jen na svůj prospěch. Utíkali pryč, seč mohli. Do plic jim vnikal smrtící žár. Běželi po žebřících jako rosničky, marně vyhlížejíce vodu. Vše hořelo.

 

Thalar se zalykal, ztěží popadal dech. Anna stála na nádvoří podniku. Rozhlížel se a kontroloval, komu se podařilo uniknout. Čekala s ostatními ženami, zda vynesou alespoň těla jejich mužů. Všechny trpaslice zůstaly uvězněny v kuchyních, nezachránila se ani jediná. Vše v dole shořelo na prach, po Honzovi zůstala jen zkroucená lampa.

 

Rody nebudou pokračovat. Neměli žádný majetek.