Zadání soutěže

Drazí obyvatelé hradu,

vítejte u pokračování soutěže, kde dostanete zadanou hudbu a máte na ní napsat příběh. Je zcela na Vás, jak moc se necháte ovlivnit textem, protože každého ovlivní trochu něco jiného. Jediné, u čeho bych byl rád, abyste se nenechali ovlivnit, je videoklip!

Myslím, že tu už moc víc povídat nemusím! Určitě to všichni bez problému zvládnete! Snad jen omezení... Minimálně chci vidět 5 palců a maximálně palců 18!

Zadanou píseň najdete zde.

Hodně štěstí!

Vypracování

Pěkný den, 

dobře, snažila jsem se se nenechat ovlivnit tím, že Pána prstenů miluju (ale film Hobit je děsný!), tak jsem to převedla radši k mudlům. Ale textem jsem se ovlivnit nechala, to přiznávám! 

 

"Měli bychom jít spát."

"Měli... Ale já nechci spát. Chci si užít tyto hodiny... Poslední," pronesl zamyšleně Tom a lokl si z lahve piva. Poslední zbytky. Vše ostatní už vypili. Zvládli to za jedinou noc a všude kolem to bylo značně poznat. V malém dřevěném přístřešky (údajně domku, ale domem to nikdo nenazval) to vypadalo jako na smetišti. Veškerá improvizované sedátka byla seskupená k malým stolkům - pařezům nebo kolem malých kamínek, ve kterých už dávno vyhaslo. Na některých matracích u zdi spokojeně chrápali ti, které alkohol příliš zmohl, aby vylezli nahoru k ostatním. Některé rohy a hlavně vchod do profukující dřevěnky navíc poněkud nevábně zaváněli obsahem žaludků jejich spolubydlících.

Všude  leže poházené lahve od piva, sem tam od něčeho tvrdšího, plechovky od sardinek a vařeného masa, občas nějaký obal od lepšího jídla. Ale i toho bylo minimum. Jen něco málo si schovaly v krabici v rohu, ráno k snídani. Byť jich zde, v této dvoupatrové chýši, bylo naskládáno asi dvacet, moc tam toho nebylo. I tak se ovšem domníval, že mnoho zbude. Přece jen, kdo bude schopný jíst? Možná jen ti, co se rozhodli strávit tuto noc raději nahoře na matracích, psaním dopisů svým manželkám, milenkám, dětem, rodině... Ale těch bylo málo. Většina tolik síly neměla. A volila raději klid čisté mysli, kterou jim mohl dopřát jen alkohol... Anebo smrt. 

Zvedl láhev a pohlédl skrze hrdlo na dno. Moc zázračného nápoje už mu nezůstalo. Škoda. Začínal cítit, že by potřeboval víc. Znal pocit, který teď přichází. Sám pro sebe jej nazýval "prochlastat se do střízliva". A právě tomu chtěl zabránit. Za každou cenu. "Miku? Máme ještě něco?"

Mike se zvedl a zavrávoral. Ten už má taky dost, pomyslel si Tom. S mírnými obtížemi došel k přenosce a zvedl poslední láhev, který tam byl. Prázdná.

"Sakra!" zaklel Tom, když Mike zavrtěl hlavou a znovu si sedl.

"Tome, co by sis teď přál?" 

"Aby tato chvíle nikdy neskončila. Aby nezačalo svítat."

Mike smutně pokýval hlavou. "A jinak? Co by sis přál teď?" 

"Přál bych si být u nás doma. Vidět ještě jednou svou rodnou vesnici, své rodiče, svou milou... Čekala dítě, když jsem ji opouštěl. Chtěl by je vidět. Chtěl bych být s ní. Snad ještě žijou..." zarazil se nad svými slovy. Nebo spíš, kéž už jsou mrtví a mají klid od tohoto světa, nemusí se trápit, proletělo mu hlavou. "A co ty?"

"Abysme to měli už za sebou. Já sa toho prostě bojím. Ani ten chlast mi to nedokázal dostat z hlavy."

"Nemluvme o tom. Teď ještě ne. Je noc, dosud nezačalo svítat. A dokud nezačne svítat, máme naději." 

"Já bych chtěl spát. Ale nejde to. Chtěl bych usnout a už se neprobudit. Zatraceně!" Mike složil hlavu do dlaní. Zdálo se, že pláče. Tom se přisunul k němu a poplácal jej po rameni. Víc nesvedl. Pro toto nedokázal najít slova. 

"Já to nezvládnu," pokračoval.
"Bude to naposledy. Slibuju."
"Ale..."
"Žádné ale... Řekni mi raději něco o sobě. Vždyť jediné, co o tobě opravdu vím, je tvé jméno a to, že jsi z nás nejmladší. Kolik ti vůbec je?"

"Osmnáct."

"A co tu prosímtě děláš?" divil se. Obvykle tu byli muži starší dvaceti tří let. I když si nedokázal vysvětlit, proč. 

"Musel jsem. Táta to považoval za čest, že mě sem může poslat. Je starý a vždycky měl dojem, že jsem moc velký slaboch. Maminka plakala, když oznámil to své rozhodnutí. A já se neměl šanci proti tomu postavit." pronesl tiše. Tom ho objal kolem ramen. Víc nesvedl. Mike se znovu rozbrečel a položil ruce do dlaní. Ještě chvíli se ozývalo tiché vzlykání a pak už nic. Usnul vyčerpáním. 

Tom osaměl. Už nebylo s kým si povídat. Zůstal tak sám se svými myšlenkami, svým největším nepřítelem. Vypil poslední zbytek piva a flašku hodil do rohu. S rachotem se rozbila. Neprobudila však nikoho. Všichni v sobě měli přespříliš alkoholu na to, aby je něco probudilo. 

Znovu začal uvažovat. Hlavou se mu hnaly obrazy ze životě, vzpomínky, pocity. Viděl před sebou svou chaloupku, nádhernou přírodu okolo. Hory, lesy, rostliny, zvířata... Znal v nich každou cestičku, každé skryté místečko. Vždycky se nejvíc těšil na to, až je bude ukazovat svým dětem... Dětem. Už rok a půl je to pryč. Tak rád by věděl, jestli má syna či dceru. Jestli žijí, jak se mají, jak vypadají... Proč? Proč je taková dálka mezi nimi. Rázem se mu vybavilo jejich poslední loučení. Nikdo se neubránil slzám. I nebe plakalo, máčelo jim vlasy. A oni přesto stáli venku, dokud byl vidět. Ale on šel, musel. Co jiného mu zbývalo? 

Nad tímto obrazem zvlhly oči i jemu. Tak dávno... Tolik se změnil. Zrak se mu stočil na rozbitou láhev, na střepy. Proč by měl vlastně čekat? Může to celé urychlit. Nedokázal si představit, že to bude muset zase znovu snášel. Ten hluk, křik, neustálá pozornost, námaha... Bez jídla, bez odpočinku... Kvůli vznešeným ideálům, kterým nerozuměl, protože byly naprosto opačné než to, co kvůli nim vznikalo. Opět mu hlavou prolétl obraz jeho milé a uvědomil si, že by se tím definitivně připravil o jakoukoli naději. I když... je vůbec o jakou? 

Seděl tam ještě dlouho a spánku se mu nedostávalo. Až když začalo svítat, objevil se ve dveřích velitel a pokynul, aby všechny probudil. Jen neochotně se ujel této úlohy. Pomalu začal všechny budit. Jen u Mike se zarazil. Jak rád by ho nechal spát, zaspat, cokoli se stane. Když se nakonec opravdu rozhodl jej probudit, rozplakal se znovu. 

"Naposledy... Zkus to ještě naposledy. To zvládneš!"

Oblékli se do uniforem a vytáhli zbraně. Vyčistit, zkontrolovat. Budou jejich jedinou nadějí, jedinou podporou. Dobře to věděli. Nikdo neprojevil zájem o snídani, nikdo nemluvil. Všechny příliš zaměstnávaly jejich vlastní myšlenky. Nikdo se neusmál. A tak tam seděli, dokud se znovu neobjevil velitel. Vstali a pohlédli na něj. Z jejich očí si každý mohl přečíst, jak velké trápení na nich leží. Hleděli na něj s naději, že přeci jen řekne, že je konec, že misi odvolali nebo jen že tam nakonec poslali někoho jiného. Velitel však jen zavrtěl hlavou a pokynul. Seřadili se a vyšli ven. Bylo rozhodnuto. Nyní byli jako jeden. Všichni vysláni na smrt. 

Válka, to bylo to, co z nich dělalo jednoho. A bitva bylo to, co nyní leželo před nimi. Živoucí peklo. Zbraně drnčely a plamenomety všude rozpoutaly ohnivé peklo. Kdysi tu bývaly lesy, vesnice, potůčky, kopečky, kde znával každou cestičku a vždy si přál je ukázat svým dětem. Dnes zde bylo bojiště, potoky krve, místo zpěvu ptáků řinčení zbraní. Všechno hořelo. 

A oni postupovali vpřed. Museli. Byli vybráni. Naplnil se však i jeho poslední slib. Nikdo nepřežil. A válka se beze změny, bez ohlížení táhla dál. Za vidinou míru...