Zadání soutěže

Jedná se o tradiční styl - zadaný obrázek a vy napíšete povídku podle toho, co vám ten obrázek řekne. Popusťtě uzdu své fantazii, nechte ji pracovat, jsem zvědavá a těším se na vaše všelijaké pisatelské výtvory.

 

Pokud někdo obrázek zná, tak si vymyslí něco nového :)

 

A zde již samotný obrázek

 

 

 

 

Vypracování

V městečku Darwal bylo poněkud ticho. Zacházející večerní slunce posledními paprsky oslňovalo vysoké měšťanské domy a vzrostlé topoly před nimi.

Po liduprázdných ulicích poskakovali rozčepýření holubi, kteří se snažili sesbírat zapadlé drobky mezi dlaždicemi před tím, než slunce úplně zapadne.

A hle! Podezřelou tichost ulic prořízly čísi kroky. Zarudlý udýchaný chlapec s ryšavými vlasy si jednou rukou přidržoval klobouk, zatímco tou druhou hbitě komíhal dopředu a dozadu, jak kdyby si tím snad dopomohl k rychlejšímu běhu. Dlaždice z šedého kamene pod jeho holínkami zvonivě cinkaly a v úzké uličce vytvářely ozvěnu tak hlasitou, až pár bázlivých holubů zděšeně odlétlo pryč.

Pihatý kluk doběhl na nádvoří. Ruku, kterou si doposud přidržoval plochou čepici, nyní přesunul k boku a tou druhou se skryl před slunečními paprsky. Dál v cestě už jen pokračoval chůzí a snažil se zmírnit pálení v plicích hlubokými nádechy.

Pak konečně došel k vysokým dřevěným dveřím. Ztěžka je otevřel a dostal se tak do menší uličky. Vlevo si všimnul vstupu na pódium, jenž minul, a přímo naproti dalších dřevěných dveří. Bez váhání jimi prošel na malé nádvoří, které bylo skryto před sluncem díky vysoké budově, jež ho lemovala ze dvou stran, takže si zrzek nejprve musel zvyknout na zdejší ponurost. Ani s osvětlením dvora to příliš nikdo nepřeháněl. Na dlouhých lanech byly zavěšeny červené lampy, které poskytovaly světla jen tak akorát.

Ačkoliv se zdálo, že představení je již v plném proudu, chlapcova pozdního příchodu si skoro nikdo nevšiml. Tedy až na obtloustlou starší dámu, Lyndu Puckettovou, která sousedila s domem jeho rodičů a která mu ani po pěti letech neodpustila, že jí shodil květináče z parapetu. Přísně si ho změřila svýma šakalíma očima a velmi hlasitě si odfrkla, aby snad dala najevo, jak moc špatné má zrzek vychování.

Lynda Puckettová byla podle chlapce velice zvláštní osobnost. Vždy respektovala a přísně dodržovala všechny normy a zákony. Byla sebejistá a nedůvěřivě si měřila každého, kdo procházel kolem jejího udržovaného záhonku na okně. Měla jasnou představu o tom, jak mají věci podle jejího vypadat a spílala každému, kdo se podle její vize neřídil. Taky nedokázala pochopit zvláštní a jiné lidi. Nesnášela změny a obklopovala se dvěma mourovatými kocoury. Sousedovic kluk byl pro ni trnem v oku. Věčně rozcuchaný pihatý mladík s nosem nakřivo, od sebe příliš vzdálenými hnědými kukadly a malou plochou čepicí byl podle jejího gusta příliš neurvalý, tak trochu barbar a nevděčník. Jeho rodiče neměla ráda ani o špetku víc, takže když naučila svoje kočky, aby na záchod chodily k sousedům, byla nesmírně šťastná.

Chlapec si nepozorovaně přisedl ke Gretě Websterové. Byla to podivná blonďatá dívka v modrých šatech, která byla známá pro svou obrovskou oblibu v pavoucích snad ještě víc jak pro svou celkovou neduživost. Seděla vedle svého mladšího bratra, Wendella, a křečovitě ho držela za ruku. Její bratr nikdy nemluvil, šuškalo se, že jako novorozeně prodělal nějakou těžkou krční chorobu a dočista po ní oněměl. Websterovi žili až na samém okraji města v malém dřevěném domku. Bylo jich celkem osm, ale zrzek nebyl schopen na dvoře najít jediného dalšího příslušníka jejich neobvyklé famílie.

Z lavice před ním se na něj otočil jeho vrstevník – kluk s bohatým rodokmenem a ještě bohatšími rodiči. Ervin Walton si toho však nikdy o sobě příliš nemyslel. Byl zábavný, bavil se skoro s každým a i přes zákaz rodičů se chtěl stát slavným hercem.

„Zase pozdě, Jeffrey?“ ušklíbl se na něj šibalsky a pohodil přitom svými kučeravými hnědými vlasy.

Zrzek pokrčil rameny. „Máma,“ šeptl směrem k Ervinovi, když na něj výhrůžně zasyčela Lynda Puckettová.

„Potom půjdem na Potok?“ pokračoval hnědovlasý chlapec nevzrušeně dál.

„Uvidíme,“ naznačil po dalším výhružném syčení Jeffrey a přemýšlel, jestli se mu doopravdy chce. Potok byla totiž zdejší nechvalně proslulá hospoda. Nacházela se až na samém okraji města, a kdyby někdo chtěl seznámit se se všemi zdejšími pochybnými existencemi a jíst to nejnechutnější jídlo a pít ten nejodpornější mok – určitě by zašel právě tam. Zrzek vlastně nikdy nechápal, jak mezi všechnu tu tamní chudinu a zloděje zapadl právě Ervin. Byl to sice poměrně dost pohledný mladík se zářivým úsměvem a vysokou štíhlou postavou, nicméně bylo každým coulem poznat, že si žije více než dobře a že u pasu nosí obrovský měšec plný mincí od svého otce.

Jenže chlapec měl kolem sebe jakýsi přirozený šarm a charisma, které ho obklopovalo už odnepaměti. Kamkoliv vstoupil, tam si získal přátele a obdiv. Byl neobyčejně hovorný, přátelský a miloval pozornost davu. Obzvlášť po alkoholu lezl na stoly, hulákal, všelijak máchal rukama a přitahoval pozornost obecenstva. Jeffrey neznal nikoho, kdo by chlapce neměl rád. Dokonce i svalnatý a normálně nerudný kovář Edmund Orr ses ním dával do řeči. To mu mohl zrzek jen tiše závidět. Sám byl spíše mlčenlivý, neměl rád pozornost a do problémů ho dostávala hlavně jeho nešikovnost. Ačkoliv měl svaly z těžké práce, nezastával v této dvojici sílu, jak si většina lidí mohla myslet. Ervin byl spíše vychrtlina, ale pro ránu nešel daleko a dokázal v sobě vyvinout daleko větší sílu, což bylo pro protivníka mnohdy dost veliké překvapení. Jeffrey byl z dvojice ten rozumnější. Krotil brunetovu odvážnou a veselou povahu, zatímco on na oplátku činil piháče otevřenějším a sebejistějším.

„Rosauro, myslíš, že se dají dohromady?“ zrzek se trhavě otočil na blonďatou dívku, když uslyšel své podivné příjmení, které se nejednou stalo terčem posměchu. Kdo ví proč mu tak Greta říkala vždycky. I tak si nemyslel, že by šlo z její strany o výsměch. Byl zkrátka divná a to k té podivnosti patří, no ne?

„Jako hraběnka de Penaloza s markýzem Fonsecem?“ zadumal se pihatý mladík na chvíli a na chvíli upřel zrak na jeviště. Hraběnka právě seděla na jednom z honosných křesel a naříkala nad nespravedlivým osudem těžce nemocného markýze. Smutnou atmosféru podporovalo kvílení houslí z pravé strany jeviště. Jeffrey pochyboval, že by se kdy rmoutil nad něčím zdravím, když by měl všechno to bohatství jen pro sebe. Takže si dal s odpovědí načas.

Zrovna když se hraběnka postavila ze židle a začala prohlašovat, že se stane bylinkářkou, naklonil se zrzek ke Gretě, aby jí sdělil svůj názor. „Jestli ho bude umět uzdravit, tak určitě. Mnohem zajímavější by ale bylo, kdyby na scénu přišel muzikant a klepl někoho těmi starými houslemi.“

Dívka se potutelně zahihňala. „Možná je hraběnka vezme muzikantovi sama, až uvidí, že se kolem markýze motá mladá bylinkářka.“ Jeffrey se pobaveně usmál. Tyhle jednoduché hry měly vždycky strašně předvídatelný děj. Nebylo by to poprvé, kdy by nějaká žárlivá šlechtična přetáhla svého milence houslemi.

A opravdu. V poslední scéně hraběnka de Penaloza vpadla do komnaty markýze Fonseca. Po spatření služebné v jeho lóži ostře zaječela a s bojovým pokřikem markýze začala honit po celém jevišti. Piháč postřehl, že se směje dokonce i Wendell, takže po spadnutí opony publikum nepřestávalo tleskat a jásat. U pódia se dokonce utvořil hlouček diváků, převážně mladíků, kteří chtěli poznat blíž krásnou herečku hraběnky.

„Příjemný večer, Rosauro, Edvine,“ rozloučila se uctivě Greta a společně s bratrem spěšně odešla.

„Ta holka ale umí nahnat husinu…“ Otřásl se brunet.

„Ale má moc hezký oči,“ opáčil Jeffrey míníc její pronikavé ledově modré oči.

„Á! Že by se konečně pod těma pihama probudila láska? Je sice k divné holce, to jo, ale pro začátek dobrý, ne?“ zazubil se na něj Edvin, ale když jeho kamarád pouze rázně zavrtěl hlavou a nejistě se ošil, přátelsky do něj dloubl s jiskrami v očích. „Potok?“