Zadání domácího úkolu

Mantichoří zpěv.

Vypracování

Dobrý den pane...

 

Dlouho jsem nemohla přijít na způsob, jak tento úkol pojmout, ale nakonec jsem vytvořila toto:

 

Jistě víte, pane, že jsem v minulém úkole psala, že si nejsem jistá, jak správně pojmout téma o duši. Nevěřím na ní a pokud ano, tak je to jen energie, která nám byla na tomto světě propůjčena. Není dobrá, ani špatná, ovlivňují ji naše skutky, a u Mantichor to není jinak.

Nejdříve jsem chtěla napsat příběh, jak Mantichora našla mudlovský vynález MP3 a poslouchala hudbu do zblbnutí, že začala pobíhat po lese a zpívat písně od Katy Perry, jenže jsem si řekla, že bych mohla pojmout toto téma trošku vážněji a tak se o to pokusím.

 

O území jsem se musela vždy dělit s druhou mého druhu. Nikdy jsem ji neměla v lásce, vadila mi její optimistická nálada, kradla mi mé kořisti, nevím, jak přesně to dělala, ale vždy lidé, nebo zvířata chodily za ní. Možná měla nějaké osobní kouzlo, nebo si jen dobře zvolila území? Do hlavy jsem ji neviděla a popravdě bych to ani nechtěla. 

Jednou za čas, jsme se potkaly, ona zpívala. Ptávala jsem se jí, proč si prozpěvuje, když ví, že mi Mantichory zpíváme jen před smrtí, kdy nás dostihne osud, prý jsme jak labutě, podle mudlovského přísloví. 

Usmála se na mě, její tmavě hnědé oči jiskřily v měsíčním svitu a pokaždé odpověděla stejně. Pokud mám před smrtí zazpívat tu nejkrásnější melodii, musím se postarat o to, aby byla nejlepší, a jak jinak to budu vědět, než tréninkem. 

Posmívala jsem se jí a utahovala jsem si z ní.

Ale častěji jsem chodila na její území a poslouchala, snažila jsem se, aby o tom nevěděla, ale ona věděla. Nikdy nic neřekla, jen se na mě tak krásně usmála. Přála jsem si, abych byla dost silná, abych se jí mohla vyhýbat, ale nemohla jsem. Její hlas mě lákal jak siréna láká poutníky brouzdající po moři.

My mantichory nemáme srdce, nezamilujeme se, nebo to není pravda? Ještě jsem nikdy neslyšela o někom, kterému by se stalo něco takového. 

Měla jsem v plánu za ní přijít a zeptat se jí. Protože s kým jiným bych o tom měla mluvit, než s ní? 

Jednoho dne její zpěv utichl, netušila jsem, co se stalo, ale bála jsem se to jít zjistit. Neotálela jsem však dlouho, rozběhla jsem se na její území, prohledávala jsem ho do posledního koutku, prošla všechna místa, skály, zlomy, byla pryč. Pokračovala jsem dál v cestě a na kraji jejího území jsem našla její zmrzačené a pohmožděné tělo. Tahle zranění jí ale nezpůsobil žádný čaroděj, ale jiná Mantichora...

Podlomily se mi přední tlapky, z očí mi kanuly slzy a já netušila co dělat... 

Z hrdla se mi ozval zlomený výkřik, začala jsem zpívat, ta píseň vycházela z mého nitra:

Pro tebe už nebudou žádné slzy
Pro tebe bude svítit slunce
A když jsem s tebou, cítím
Že je všechno v pořádku

Tobě, bych dala celý svět
K tobě nebudu nikdy chladná
Protože když jsem s tebou, cítím
Že je všechno v pořádku

A zpěváčci zpívají
Jako kdyby věděli co se děje
A já tě miluju, miluju tě, miluju tě
Tak, jako nikdy předtím

A přeju ti všechnu lásku, co na světě existuje
Ale především, ti to přeju z mého srdce

A zpěváčci zpívají
Jako kdyby věděli co se děje
A já tě miluju, miluju tě, miluju tě
Tak, jako nikdy předtím....

 

Byla to má nejkrásnější píseň, kterou jsem kdy zpívala a zpívala jsem ji pro ni. 

Můj hlas se rozléhal okolím, koutkem oka jsem viděla další Mantichoru, která se proti mě rozeběhla a velkou silou mi narazila do boku. Zavřela jsem oči a čekala na dopad předních tlapek a drápů, které se do mě zarazí. 

Pak se celý svět propadl v černočernou tmu a má duše propadla temnotě, zemřela jsem. V té naprosté tmě, jsem uslyšela překrásný hlas, který zpíval radostnou melodii. Nevěděla jsem, co bude dál, ale následovala jsem ho, protože ten zpěv mě vedl k ní. K mé lásce, kterou jsem nenašla za života, ne, které jsem to neřekla, ale teď budu mít možnost, na věčnost budeme spolu...

 

To je má představa Mantichoří písně, pane, tak snad se Vám to líbilo.

 

S pozdravem

 

Quinn V. Akkarin