Zadání domácího úkolu
Vypracování
Dobré poledne madam,
posílám svou esej. Mars jsem si vybrala proto, že je to má oblíbená planeta a hodně mě zajímá.
MARS
Mars neboli Rudá planeta, jak se této planetě pro svůj „rezavý“ povrch říká, se nachází ve Sluneční soustavě Mléčné dráhy, naší Galaxie. V pořadí od Slunce je to čtvrtá planeta a první „vnější“ planeta nacházející se za oběžnou dráhou Země, jež je o polovinu větší, než Mars. Mars je druhá nejmenší planeta v soustavě (první je Merkur) a je pro ni charakteristická rudá barva, krátery, vulkány a polární čepičky. Mars doprovází dva měsíce – Phobos a Deimos.
Geologie, povrch, atmosféra, oběžnice Marsu
Již ve starověku si Mars vysloužil označení Ruda planeta. Povrch Marsu je totiž pokryt jemným červeným prachem, který je ve skutečnosti tvořen částicemi oxidu železitého. Díky větru, který je na Marsu velice častým jevem, je tento červený prach zvedán i do atmosféry, což je vidět právě při pozorování Marsu zdálky.
Krajinu Marsu tvoří dvě zcela odlišné oblasti. Jižní část je poseta krátery, které pravděpodobně vznikly po dopadu meteoritů, zatímco severu dominují zřejmě již vyhaslé sopky (oblasti Tharsis a Elysium) a údolí (Valles Marineris). V oblasti sopek se pak nachází i největší sopka Sluneční soustavy – Olympus Mons.
Kromě sopek a kráterů bychom na Marsu našli i kaňony a naplaveninové nížiny, které dokazují, že povrch byl kdysi utvářen pohyblivou tekutinou, pravděpodobně vodou. Zatím se sice na Marsu nenašly jakékoli známky současné přítomnosti vody na povrchu, má se však za to, že by se mohla vyskytovat pod povrchem, jako led. Póly Marsu pak pokrývají zářivé čepičky, které tvoří zmrzlý oxid uhličitý (nikoli voda).
Svými některými vlastnostmi je Mars srovnáván s naší planetou, které je velmi podobný. Na Marsu se také střídají roční období, mezi kterými jsou značné rozdíly, za což může sklon roviny rovníku, který mají obě planety stejný. A i Mars má svůj den a noc, přičemž den neboli sol je jen o přibližně půl hodinu delší, než ten zemský. Nicméně, výkyvy solů a nocí jsou již velice extrémní – dá se mluvit o rozdílu až 50 °C, což má na svědomí velice řídká atmosféra, která je zhruba 100krát nižší, než ta zemská.
Obecně na Marsu panují velmi nízké teploty, díky kterým v zimě zamrzají zmíněné čepičky na pólech, aby v létě zase roztály. Teplota u povrchu se průměrně pohybuje okolo -56 °C, někdy však může dosáhnout až 30 °C.
S řídkou atmosférou souvisí i tzv. písečné bouře, které vznikají jejím pohybem. Tím, že jsou v atmosféře takové teplotní rozdíly, vzniká tzv. atmosférický příliv a odliv, který následně bouře zapříčiňuje a zvedá do atmosféry i onen oxid železa.
Jak již bylo zmíněno v úvodu, k Marsu patří dva měsíce, planetky zachycené gravitací – Phobos a Deimos. Stejně jako název Mars, jsou i názvy měsíců odvozeny od jmen římských bohů. Bohužel, měsíce jsou díky své malé velikosti (25 km a 13 km) prakticky nepozorovatelnými obyčejnými teleskopy. Oba měsíce jsou tmavé a odráží jen minimum dopadajícího světla. Phobos je k Marsu blíž a oběhne ho třikrát, zatímco Deimos obíhá Mars v třikrát větší vzdálenosti.
Výzkum, objevování, dobývání Marsu
Mars, jakožto náš rudý soused, přímo vybízí k jeho pozorování, průzkumu ba dokonce i k dobývání. Již od 60. let minulého století se státy (nutno říci, že dlouho mezi sebou soutěžili jen Sověti s Američany) a společnosti zabývající se kosmonautikou snažily o dobývání a aktivní průzkum Marsu. A ačkoli zdaleka ne všechny pokusy se setkaly s úspěchem, stále existuje poměrně dost případů, kdy mise úspěšné opravdu byly.
Jako první začal s vysíláním sond a zařízení Sovětský svaz, kdy v první polovině 60. let odstartovalo celkem 7 sond. Ani jedna mise však neměla úspěch – sondy buď shořely hned při startu, nebo na orbitě Země, popř. se s nimi ztratilo spojení. To Spojené státy americké slavily již větší úspěch, v podstatě zlomový. V roce 1964 se totiž sondě Mariner 4 podařilo nejenže se dostat z orbity až k Marsu, ale také i pořídit snímky marsovského povrchu. Sondě sice záhy došla energie, i tak ale byl její úspěch obrovský. Sondy Mariner pak v úspěchu pokračovaly – jak Mariner 6, tak i Mariner 7 opět na Zem poslaly další pozoruhodné a hodnotné snímky a údaje. Sověti, do té doby potýkající se s věčným shořením sond při startu, se nicméně ale nenechali zahanbit, a tak se jim na počátku 70. let podařilo se sondami Mars 2 a Mars 3 dokonce přistát i na povrchu. Bohužel, Mars 3 pak za méně jak půl minuty přerušil se Zemí kontakt. I tak ale stihl zaslat snímek, který následně zapříčinil spekulace o možnosti kapaliny na Marsu.
První opravdu kvalitní snímky ale přinesla až americká sonda Mariner 9, díky nimž se dal konečně více poznat povrch Marsu, což odstartovalo další stupeň průzkumu – snahu o vyslání průzkumníků povrchu. S tím souvisí americký program Viking. Ten obsahoval dvě orbitální sondy s povrchovými moduly. Oběma modulům, které na Zem poslaly i první barevnou a vysoce detailní fotografii povrchu, se v roce 1976 zdařilo přistát, kde následujících několik let prováděly průzkum a pozorování. Data těchto povrchových zkoumání pak položily základ marsovské klimatologii.
Po ukončení projektu Viking se sice komické mise na nějakou dobu neplánovaly, nicméně ke konci 80. let se objevili se svými sondami Phobos 1 a Phobos 2 Sověti, jež měli v plánu vyslat sondy na průzkum marsovských měsíců. Phobos 2 následně uspěl a pořídil snímky měsíce Phobos i samotného Marsu, víc toho ale již nestihl.
Na počátku 90. let se do hry vrací Američané se svou drahou, ale bohužel neúspěšnou, sondou Mars Observer. Ta nedosáhla ani oběžné dráhy Země. A znovu se nezadařilo ani, nyní již Rusku, kterému se zřítila sonda Mars 96.
USA se však nevzdávaly a rozhodly se poučit ze svých chyb, zúročit zkušenosti z Observeru a roku 1996 tak zahájit novou misi jménem Mars Global Surveyor. A tato mise byla natolik úspěšná (dočkala se dokonce trojnásobného prodloužení), že její sonda zvládla mapovat povrch až do roku 2006. Hned po Surveyoru se dostavil další přelomový úspěch. Sonda Mars Pathfinder vysadila na Mars malé pojízdné vozítko, které mělo za úkol zkoumat blízké okolí přistání, konkrétně údolní oblast Ares Vallis. Tento úspěch byl pro USA a potažmo NASA zcela zásadní.
Dá se říci, že v podstatě od této mise převzala NASA otěže v dobývání Marsu. Po začátku milénia se na marsovskou orbitu dostala sonda Mars Odyssey (na orbitě je stále aktivní), díky jejímž záznamům o nalezeném vodíku vznikly spekulace o ledu z vody.
V roce 2003 vstupuje na scénu ESA a její sonda Mars Express, jejíž přistávací modul sice selhal, nicméně zbytek sondy nalezl v marsovské atmosféře stopy metanu. Ve stejném roce vyslala NASA známá vozítka Rover-Spirit a Opportunity (projekt Mars Exploration), která měla za úkol zkoumat místo přistání, odebírat různé vzorky a rovnou je analyzovat. Právě tyto vozítka nalezla důkaz o tom, že se na Marsu opravdu vyskytovala voda v tekutém skupenství. Původně měla vozítka na Marsu strávit devadesát dní, nicméně díky větru a prachovým vírům docházelo k neustálému čištění solárních panelů, takže vozítka měla neustále doplněnou energii. Spirit zvládlo ujet nakonec téměř 8 km (místo 600 m dle plánu) a Oportunity zatím téměř 43 km (oproti původním pouhým 300 m). Není divu, že Opportunity je bráno za malý zázrak, protože povrch Marsu brázdí dodnes.
V roce 2006 se na orbitu Marsu dostala sonda MRO (Mars Reconnaissance Orbiter), aby mohla zkoumat povrch, počasí a také přijít na to, které místo by bylo vhodné pro další přistání povrchových vozidel. MRO kromě toho taky funguje jako podpůrná sonda pro další expedice – např. zajišťuje komunikaci. Kvalita jejího pozorování MRO dokonce vysloužila přezdívku „mikroskop na oběžné dráze“. Další úspěšné přistání americké sondy se konalo v roce 2008 se sondou Phoenix. Přistála nedaleko severní polární čepičky a objevila zde vodní led.
Rusové ve spolupráci s Čínou (rok 2011) se chtěli se svou misí a sondou Phobos-Grunt znovu vrátit do vesmíru, sonda se ale zasekla na zemské orbitě a nakonec zanikla. USA zatím dál pokračovaly ve své „krasojízdě“ a brzy na to posílají na povrch známé vozítko Curiosity. Curiosity platí za největší a nejlepší zařízení, které bylo kdy na Mars dopraveno. Vozítko mapuje povrch Marsu např. u Aeolis Mons a Murray Buttes, kde zachytil pískovcové útvary později nazvané jako „Vstup do Mordoru“.
Jak je vidět, v novém miléniu se stále častěji začaly objevovat další a další nové projekty zaměřené na stále podrobnější výzkumy Marsu a také se začaly objevovat nápady na budoucí dobývání doprovázené odvážnými myšlenkami na kolonizaci.
Před třemi lety (rok 2013) se výzkum zaměřil na atmosféru – pomocí sondy MAVEN. Kromě toho má ale přijít na odpověď palčivé otázky, a sice, kam se vlastně ztratila marsovská voda? V roce 2013 na pole mise na Mars vstupuje úplný nováček – Indie. Její raketa PSLV dopravila na marsovskou orbitu sondu MOM (Mars Orbiter Mission) neboli Mangalján (Loď Marsu). Úspěch indické sondy nepředvídal téměř nikdo, ani samotní Indové, přičemž sonda svou šestiměsíční životnost překročila několikrát a je na orbitě dodnes.
A jak to vypadá s misemi v blízké budoucnosti? Velice nadějně, dalo by se říci. V říjnu letošního roku byla zahájena mise programu ExoMars, na kterém spolupracovala Evropa (ESA) s Ruskem. Z mateřské sondy byl na Mars vyslán modul Schiaparelli (pojmenovaný podle kráteru Schiaparelli, resp. jeho objeviteli), který měl otestovat budoucí přistání robota (kolem roku 2020). Začátek mise byl i nebyl úspěšný. Modul sice havaroval, i tak se ale díky němu zvládlo otestovat zmíněné přistání.
Do vesmíru pak hodlají společnosti své moduly a rakety vyslat např. v rámci mise InSight, soukromá firma SpaceX hodlá vyslat modul Red Dragon, dokonce i Indie se chce znovu zapojit se svým pokračováním Mangaljánu, a s plány přichází i Čína (údajně také od roku 2020).
S horlivými plány na budoucí osídlení přišla americká soukromá firma SpaceX, kteří mají vizi o prvních kolonizátorech osídlující Mars již v roce 2025, přičemž by letenka měla údajně stát zhruba 200 tisíc dolarů. Nizozemská společnost Mars One je však ještě dál – plánuje založit kolonii na Marsu v roce 2027, přičemž již teď vybírají potenciálně vhodné kandidáty na jednosměrnou cestu. Ohledně tohoto projektu je ale odborná veřejnost velice skeptická a dokonce tvrdí, že zcela určitě minimálně nepůjde dodržet současný plán. Lidskou bytost na Mars chce samozřejmě poslat i NASA, ale nebude to dříve, než v roce 2038. Uvidíme tedy, komu všemu se plány vydaří a kdo nakonec zvládne poslat lidskou bytost na Mars jako první.
S pozdravem
Aleah Daymon
