Zadání soutěže

Dobrý den,

 

při nedávném rozhovoru se slečnou Darlou jsem si vzpomněla na doby, kdy jsem psala povídky. Což o to, když je psal jeden, bylo to fajn. Pak jsme ale zkoušely psát s kamarádkou ve dvou a to byly perly! Ani jedna z nás nevěděla, co druhá chce psát a první se pak divila, na co má navazovat.

 

Vaším úkolem tedy je:

1) Sehnat si druhého pisatele.

2) Napsat společně povídku, která bude mít hlavu a patu a nebude to nicneříkající slátanina. Snažte se, aby každý z autorů napsal přibližně stejné množství textu.

3) V povídce barevně vyznačit, kdo psal jakou část (klidně si vkládejte do příběhu navzájem i jednotlivá slova, věty, prostě se doplňujte!).

4) Povídku oba odešlete přes admin, na konci povídky barevně podepište oba autory, aby bylo zřejmé, kdo psal jakou část.

 

A pozor, pokud už Lecterová píše s Barbarou, nemůže Barbara psát s Arianne a ta si musí najít například parťačku Žábu, která ještě s nikým nepíše.

 

Cílem tedy je poslat povídku, jejímž autorem jsou dvě odlišné osoby. Maximum pro nejlepší práce je 60 srpců pro každého (cca 20 srpců na kvalitní stranu A4).

To, že pošlete dvacetistránkovou esej ale neznamená, že to bude veledílo a zaslouží si pný počet. Jsem zastáncem kvality, nikoli nekonečné kvantity.

Vypracování

Prolog:

Jeníček a Mařenka jsou dvojčata. Mařenka je o patnáct minut starší. Rodiče jsou úspěšní podnikatelé v oboru ekonomie, nemají na děti čas a ty rostou tak trochu jako dříví v lese.

Jednou Mařenka vyslechne matku, jak si stěžuje otci, že propočítala, kolik je děti stojí a že je to v době ekonomické krize (haha, protože mají v bance ulité miliony) velmi nevýhodné, ale bohužel baby boxy pro desetiletá dvojčata ještě nikdo nepořídil, takže se jich musí zbavit jinak.

Otci se do toho moc nechce, přeci jen za ta léta k dětem jakž takž přilnul, ale protože je pod pantoflem, podvolí se a vezme děti na vyjížďku autem. Slíbí jim návštěvu u mekáče, kde se posilní a pak že se půjdou projít do lesa. A aby to byla větší zábava, zaváže jim oči…

Děti souhlasí a důvěřivě u mekáče vypijí colu, do které táta nasypal uspávací prášek.

Když se proberou, jsou na jakémsi paloučku, kolem je to samý strom (jak jinak v lese) a už se stmívá.

 

,,Ty, Jendo, nevíš, kde to jsme?” zeptala se Mařenka a tupě zírala na stromy. Nikdy nic takového ve svém životě videoher a Ordinace v růžové zahradě, kde se kupodivu žádný strom nevyskytuje, neviděla.

,,Já vím!” zajásal Jeníček. ,,Jsme v Disneylandu! Tam maj takový dekorace, že jo!” poskakoval a vehementně ukazoval na stromy kolem.

,,No jasně, v Disneylandu!” plácla se do čela Mařka. ,,Zase se nás chtěli zbavit na pár dnů, co? Aby byli jakože sami! Ale jen počkej, jednou si nás pořídili, tak nás maj na krku na furt!” zalomila ruce na prsou a vydala se rovnou za nosem.

 

“Kam jdeeeš?” volal za ní Jeníček. “Už je málem tma a pod těma stromama to bude ještě horší!”

“Dyť to jsou jen dekorace, ty srabe!”

Ale když vlezla pod první stromy, zarazila se. Opatrně sáhla na strom a ucukla. Kůra byla drsná, chladná a hlavně… reálně živá.

“Co to…?”

Jeníček ji doběhl a zvědavě okukoval všechno kolem. “To jsou ale divný kulisy. Takový jsem teda neviděl.”

“A co když…” Mařenka zaváhala a podívala se mezi stromy. “Co když to nejsou kulisy? Co když je to jako nafakt?”

Jeníček zamrkal a snažil se protřít si oči, ale všechno zůstávalo na svém místě, jen se ještě víc smrákalo a začal pofukovat vítr. Kdesi z lesa zahoukal sýček a ozval se podivný praskot. Děti se k sobě přitulily a vyděšeně pozorovaly okolí.

“Táto?” hlesnul Jeníček, ale nikdo se mu neozval.

“Nejsou tu. Možná tu byl, ale taky zabloudil a teď nás hledá!” řekla s nadějí v hlase Mařenka, otočila se na Jeníčka a ukázala na strom. “Vylez na něj a podívej se, jestli něco neuvidíš.”

Jeníček na ni vykulil oči, pak nevěřícně pohlédl na strom a zavrtěl hlavou. “Na tohle mám vylézt?”

“No, kluci přeci na stromy lezou neustále. Povídali to v telce!”

“Ale já teda ne! Já tam nelezu a nemysli si, že když jsi o patnáct minut starší, že budeš buzerovat! Vylez si tam sama!”

 

,,Pff, srabe!” vyplázla na něj jazyk, zanotovala si pár not od Beyoncé o tom, že ženský jsou prostě lepší a dala se do práce. Ruka, noha, kmen, větev. Než se nadála, byla nahoře.

,,Tak co, vidíš tátu? Nebo mekáč?” zvolal na ní brácha zezdola. Mařenka si dlaní kryla oči. Ne proto, aby dohlídla dál, ale aby jí neoslepil světelnej smog, protože nahoře to bylo jak ve dne u moře.

,,Vidím kulový! Lezu dolů!” vzdala to Mařka a chystala se k sestupu, jenže ouha. Shlédla dolů a náhle zbělala jak stěna.

,,Co ti tak trvá?” hulákal na ní Jeníček.

,,Brácho… já to asi… nedám… ty jo, volej Kobru 11!” Mařenka se křečovitě držela stromu a snažila si vybavit, jestli v nějaký telenovele viděla slézat ze stromu Maríu Rosu Gonzáles Chuanítovou. Ale ani ťuk. Všechny na to vždycky měly rasově nekorektního sluhu.

 

Jeníček na ni chvíli koukal, ale za chvíli ho začalo bolet za krkem, tak si k tomu lehl do trávy.

“Ty si děláš legraci? To na mě jako budeš koukat a nepomůžeš mi?”

“A jak?”

Mařenka se na stromě nadurdila, chtěla si dát ruce v bok a pořádně mu vyčinit, jako to vídala u mámy, ale nějak jí nedošlo, že se nedá držet větve a zároveň mít ruce v bok, takže zakolísala a spadla.

“Tyjo!” vydechl obdivně Jeníček. “To byla rychlost!”

“Au!” Mařenka si třela zadnici a zahlížela na bratra. “NIc jsem neviděla, takže musíme jít na slepo a protože já jsem lezla na strom, ty jdeš první!”

“No, ale…” Jeníček hodlal protestovat, ale důkladný štulec ho přesvědčil o Mařenčině odhodlání. Vyrazil. drobnými krůčky opatrně našlapoval, každého prasknutí větve se lekal, ale rozhodl se, že bude kus chlapa. Jak Iron man! Nebo jako Wolverine! když si oči na šero zvykly a ušli asi padesát metrů, otočil se k Mařence.

“Ty, Mařko, proč nás ani jednoho nenapadlo, zavolat tátovi mobilem. Máš tu přeci svůj smartphon a tam je i GPS, měli bysme se dostat domů co by dup!”

Mařenka na něj zůstala koukat a brada jí pomalu padala níž a níž. Když se vzpamatovala, sáhla si do kapsy, ale byla prázdná. Začala se šacovat, ale kde nic tu nic.

plačtivě našpulila pusu a rozhodila ruce. “Nemám ho!”

“Tak to je vážný!” pronesl mudrlantsky Jeníček a povzdechl si. “Jestli nám sebrali mobily, tak nás vážně nechtějí.”

Mařenka přikývla a společně, tentokrát už ruku v ruce vyrazili dál. Připadalo jim, že jdou strašně dlouho a že už nikdy netrefí zpátky na paseku a ani nikam do civilizace. Všude bylo ticho a jediné co slyšeli, byl vlastní vyplašený dech. Mařenka byla unavená, klopýtala přes větve a kořeny a vzpomínala na všechny hrdinky svých oblíbených seriálů. Uvidí je ještě někdy…?

“Co je to?” Vytrhl ji z polospánku Jeníčkův hlas.

“Kde? Co?” snažila se zaostřit na bratrův ukazováček a pak směrem, kterým ukazoval.

“Tamhle! Nějaký světlo! Jdeme tam?

 

,,Jo! Musím vědět, jestli už Chuanita mu dala pusu! Co myslíš maj tam telku?”

,,Tak stopro, jdem!” a už si to štrádovali k chaloupce.

Opatrně a tiše vstoupili na dřevěný práh. Prkna zrádně zavrzala a dveře se rozrazily.

,,Smradi malý, co tu chcete?” otázal se jich podivný zasmrádlý zjev.

,,Sím, máte telku a smartphone?”

,,Jste od federálů nebo co?” zjev nakrčil obočí a podezíravě si je změřil.

,,Ne. Od táty! A potřebujem dom a smartphone!”

,,Jo od táty! Tak to pojďte dál!”

 

Děti vešly dovnitř jakési barabizny, která jim v ten moment připadala jako to nejhezčí stavení. Radostně si prohlížely tři muže uvnitř, i vybavení, čítající malou televizi,  jednu postel, stůl a čtyři židle.

“Jé postel!” zajásal Jeníček.

“Jé telka!” zajásala Mařenka a zatímco Jenda padl na postel, odtáhla si jednu židli před televizi a začala v ní lovit telenovelu.

Muži na sebe chvíli zmateně koukali a pak jednomu z nich na tváři zahrál zvláštní úsměv. “Mám nápad!

Otočil se k dětem a prstem šťouchl do Jeníčka. “Tak kdo vlastně jste? Kde jste se tu vzali?”

“My jsme děti, tos nepoznal? Táta nás odvedl do lesa, protože jsme ho stály moc peněz…”

Chlapík spokojeně přikývl. “Tak jo, my si vás necháme, budete pro nás pracovat a my vás budeme živit.”

“A kdo jste?” Mařenka se zvědavě otočila od televize.

“Noo, my jsme takoví hodní strejdové, co vaří perník.”

“Perník se přece nevaří, ten se peče!” poučila ho Mařenka a její zájem opadl.

“Správně, peče. Ale my děláme speciální perník a potřebujeme prodavače…”

Mužům se postupně rozjasňovaly tváře a horlivě přikyvovali. Jasné. Skvělý nápad! kdo by kdy podezíral tyhle dva? Jednak děti a jednak mega moulové. Přesně se hodí pro jejich účely.

“Prodavače? A koupíš mi nový smartphon?” zeptal se Jeníček.

“Třeba tři!”

 

Epilog:

Co se dál dělo v zemljance dál, není nutné popisovat. Řekněme si jen, že zvláštní trojka cukrářů, co vařili ten speciální perník postupně zemljanku přestavěla na vilu, každý si koupil nové fáro, Jeníček s Mařenkou měli na co si jen vzpomněli, vystudovali dálkově Oxford a všem se dařilo nad poměry. Na své bývalé rodiče si už ani nevzpomněli. taky proč? Měli peněz víc, než by se těm dvěma ekonomům snilo.

 

 

Andrew Uroboros - žlutá

Daria Renawalti - fialová