Zadání domácího úkolu

Na hodině jste dostali za úkol rozebrat na součástky scénu svého randění s múzami, podmínky svého flow. To je samozřejmě proces delší než dvoutýdenní sprint v úkolu, budete ho odhalovat postupně čím dál víc. Přesto chceme, abyste svou všímavost zapojili už teď a pokusili se zodpovědět si otázky, které padly na hodině. Cokoliv, čeho si všimnete. 

Vypracování

Mé setkání s múzou probíhá obvykle za poměrně podivných okolností. Zásadně má na mě náladu jedině tehdy, když já ji nemám.
"Hej, hej!" šťouchá do mě.
"Nech mě být."
"Ty se na mě zlobíš?" ptá se, jak kdyby nevěděla.
"A víš ty co? Jo, zlobím se. Minulý týden, co to bylo? Slohovka na stole a ty ses flákala kde?"
To mlčí.
"Já jsem si tak lítala kolem...," vypustí ze sebe nakonec a provinile se usmívá, "Ale teď tu jsem. Něco podnikneme."
Samozřejmě si nevšímá, že není vhodná chvíle. Většinou jedu autobusem, jsem uprostřed nudné školní hodiny nebo se chystám na sraz s přáteli. Jí je to jedno. Jiné múzy se poeticky schovávají za lesním porostem, ale ta moje? Veřejná doprava ji fascinuje nejvíce. 
"Nemám teď čas."
"No, ale já jo," přisadí si, "Víš, jak píšeme ten příběh? Přišla jsem na to, jak to ukončit!"
"Ale vždyť nemáme dokončený začátek, natož prostředek!"
"A je to snad můj problém?"
Ach bože, no co s ní mám dělat? S touhle holkou je dobré vycházet. Vytáhnu mobil a nechám si diktovat. Popisuje to tak barvitě, tak živě, že i technika je na ni krátká. Když skončí, její výlev si ukládám. Je spokojená a já vlastně taky. 
Chvíli si tak jedeme spolu, ale tu se otočím a je pryč. Zmizí a já místo toho zírám do tváře nějaké nerudné spolucestující, případně hledím do chřtánu pekla v podobě písemky z matematiky.
Hudba jí občas pomůže přivolat, ale její sestra Depka, ta pomáhá ještě líp. Je pro ni jako kamarádka, ke které občas vzhlíží, i když by neměla. To z ní pak padají všemožné věci, až se člověk nestačí divit. Jen to, že je múza neznamená, že všechno, co vypustí ze své nevymáchané pusy, je zlato. Občas jsem i ráda, že není vždy na blízko, lépe se pak bojuje se všemi jejími vrtochy čistě technickou cestou.
Občas se stává, že nápady přímo přetéká. Zaslechne tón houslí, nebo se ponoří do ticha, a v tu ránu z nepadá jeden, dva, ale pět, deset nápadů. Obvykle absolutně nesouvisí s tím, na co ji zrovna potřebuji. Vždycky mám proto u sebe notes, abych si mohla zapsat všechny její pohnutky.
Na závěr se mi zdá, že na tom, co se děje v životě mně, jí příliš nezáleží. Zda sedím, stojím, nebo jím oběd. Myslím, že mi svou přítomností v některých chvílích pomáhá a dokáže mě vést. Ukáže na papír, podá mi pero a sedí, zatímco sepisuji Obvykle se tak stává v dobách, kdy se mi zdá, že nic kromě příběhů, které si sama vytvářím, nedává smysl. Společně s ní se pak přenáším do země, kterou jsme vytvořily společně. Není ideální,  není nejkrásnější, ale je naše.