Zadání domácího úkolu

Během svého prvního ročníku jste se setkali s mnoha přísadami do lektvarů. Jistě máte i nějaké doma. Najděte (=vyrobte) si proto tři přísady, které mi doma s cedulkou se svým kouzelnickým jménem a aktuálním datem vyfotíte a přiložíte pomocí školní galerie do eseje. (pokud někdo nemůže z nějakého důvodu fotografovat, ať se mi ozve sovou. Sovy dotírající poslední týden výuky budu aktivně ignorovat.).

Dále v délce na 5 palců (minimálně) sepíšete pojednání na téma „Já a lektvary“. Jak esej pojmete je na vás, ale byla bych ráda, kdybyste to přežili!

Přeji hodně štěstí!

Vypracování

Dobrý den

Já a lektvary

“ A jé je, už sem zase leze. Nestačilo ti to minule?”

“Sklapni,” okřikla jsem drzé zahušťovadlo, “ dneska mi to určitě půjde líp. Dávala jsem totiž v hodině pozor.”

“To ti stejně nikdo nevěří, říkáš to pořád a obvykle to dopadá katastrofálně,” ozval se lektvar sytosti.

“ Být tebou, tak radši držím zobák nebo tě dám sežrat Humbertovi. Mimochodem už se na tebe moc těší,” usmála jsem se na něj a strčila si ho do tašky. Snažil se protestovat, ale měl prostě smůlu. Nikdy bych nevěřila, že může lektvar umět tolik nadávek, ale bude to asi tím, že se mi jeho vaření moc nedařilo.

“Nevšímej si jich, co budeš dneska vařit?” zeptal se mě můj oblíbenec violín. Ten jsem vařila s láskou.

“Dneska to bude docela složitý. Budu vařit kostní utrejch . Pomůžeš mi?” odpověděla jsem violínu.

“No to mě podrž, to vybouchne celá laboratoř. Vyhlašuji evakuaci!! Všichni rychle pryč!!” zakřičelo Laudanum .

“Jsem si říkala, že jsi byl nějak dlouho potichu. Tak v tom hezky pokračuj a vlož ve mě trochu důvěry. Vybouchla jsem zatím jen jednou,” umlčela jsem ho a vytáhla si kotlík.

“Fí, měla bys mít rukavice, vezmi si je, ” připomněl mi violín.

Dvakrát jsem prohledala tašku, vyslechla si několik nadávek od lektvaru sytosti, až jsem si konečně vzpomněla, že rukavice mi rozkousal Humbert a má peněžní hotovost nestačila na to, abych si je na Příčné nechala spravit. Vysvětlila jsem svou situaci violínu a on souhlasil, že se nedá nic dělat.

“Popálený ruce, popálený ruce. Juchů budou popálený ruce!” ozvalo se zase zahušťovadlo.

“Nemohl bys být ještě víc škodolibý? Buďte už všichni zticha! Potřebuju na vaření klid,” zařvala jsem na ně, už opravdu naštvaná.

“Už mlčím, už mlčím,” ozvalo se odněkud z poličky. Hlavně, že už bylo ticho. Lektvary jsou hrozná cháska, ale nemají rádi, když se na ně zařve.

Zatopila jsem si pod kotlíkem a začala vařit. Jedna surovina, druhá ingredience zamíchat, zamíchat. Další surovina, další ingredience, zamíchat. Rada od violínu, zamíchat. Přilít řvoucí zahušťovadlo. Vysvětlit ostatním lektvarům, že ano, bylo to opravdu nutné. Ne, nejsem vrah. Ne, nejsem ani masový vrah. Ne, neudělám s nimi to stejné, pokud mě nenaštvou. Ano, musí být zticha nebo je tam taky přiliju. Zrovna ve chvíli, kdy jsem se pekelně soustředila jedna z těch lektvařích potvor řekla něco o výbuchu, já se lekla, převrhla si kotlík a už to tady bylo. Bbbuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuum!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Celá laboratoř se zatřásla. Popálila jsem si ruce. A zase jsem vybouchla.

“Já to říkal, já to říkal! Popálený ruce a výbuch!” zajásal jeden z lektvarů.

Rychle jsem si sbalila věci, hodila po něm bramborou, práskla za sebou dveřmi a odpochodovala pryč. V životě už se tam nevrátím!