Zadání soutěže

Sny se nám zdají pořád a kdo by neměl i ošklivé sny. Po delší době se Vám bude zase něco zdát na můj popud!

 

Představte si, že se vám zdálo, že děláte práci, na kterou nemáte žádné předpoklady. Tedy jste zaměstnán ve funkci, kterou vůbec neovládáte. Jak tento sen vypadal? Co vás na tom snu vyděsilo?

 

Jak jste se s touhle výzvou vypořádali? Zkuste tento sen sepsat jako povídku.

 

Dávám vám prostor cca 9 palců.

 

 

Vypracování

Vešel jsem do místnosti a zamířil k rýsovacímu prknu. Nebylo mi jasné, proč vlastně stojí vedle mého stolu. Prohlížel jsem si ho ze všech stran, včetně na něm umístěných přihrádek, v nichž se nacházela pravítka, pastelky, tuše, pera, tužky, barvy a podobně.

Zakroutil jsem hlavou. Někdo se asi pokusil o žert. Všichni věděli, že nemám naprosto žádné výtvarné nadání. Kreslím a maluji jako nenadané dvouleté dítě. Mé rovné čáry vypadají jako elektroencefalogram, mám porušený barvocit, takže obtížně nacházím rozdíl mezi modrou, zelenou a fialovou. A sem mi připravili malířské a kreslířské potřeby. Že se nestydí. Stál jsem tam se stisknutými rty.

„Pane Nebelbrachu, co tu okouníte? Proč nepracujete? Takovou neaktivitu my šéfové nemáme rádi,“ uslyšel jsem. Otočil jsem hlavou a spatřil tam stát správce Godrikova dolu, profesora Serge Renina. „To já vím, pane profesore. Kde je Nia?“ „Kdo?“ „No, Niane z Libelusie.“ Zarazil se. „Ona se mnou přišla udělat rozhovor? Říkal jsem si, že v Denním věštci už dlouho žádný nebyl.“ „Udělat rozhovor? Vždyť jste sem do redakce přišel vy.“ „Je vám něco?“ pohlédl na mne starostlivě. „Necítíte se dobře? Snědl jste nakažené kuře? Zasáhlo vás matoucí kouzlo? Kde si myslíte, že jste?“ „Přece v redakci Denního věštce.“

Povzdechl, udělal gesto typu: je to jasné, přeskočilo mu, vzal mě kolem ramen a tiše řekl: „To nic, možná jste trochu přepracovaný. Podívejte, zúčastnil jste se přece konkurzu na bytového návrháře v Godrikově dolu, a protože jste byl jediný přihlášený, vzal jsem vás. Pamatujete? No a teď máte před sebou první úkol. Profesorka Arless touží po nové ložnici, měl byste vytvořit design. Máte na to asi…“ pohlédl na hodinky, „…dvě hodiny, tak neztrácejte čas. Zálohu jste již dostal. Chce to pohodlnou postel, noční stolek, skříň,  toaletní stolek, nějaké ty rostliny, vzorek na zeď, lustr, lampičku, no, však vy si už poradíte.“ Poklepal mě po rameně a odešel.

Já a návrhář? Zřejmě jsem musel mít dračí spalničky a nevědět o sobě, když jsem se hlásil do konkurzu. Jenže nyní mi nezbývalo nic jiného, než udělat ten návrh, když jsem za něj už dostal zálohu.

Popadl jsem pravítko a nakreslil obdélník. To je teda ložnice. Tady okno, tady dveře… Dal jsem se do práce.

Za dvě hodiny jsem dorazil do kanceláře pana Renina. Profesorka Arless tam už byla. „Tak se předveďte, pane Nebelbrachu,“ povzbudil mě vedoucí. Roztáhl jsem výkresy. Oba vyskočili a vykřikli. Pak začali pobíhat po kanceláři. Chytali se za hlavu. Zastavili se a hleděli na mě. Pět minut bylo ticho, nikdo nevydal ani hlásku.

„Kde jsou květiny? Já mám tak ráda květiny!“ „Nejsou,“ odvětil jsem. „Víte, podle nejnovějších výzkumů květiny do ložnice nepatří. Ony sice přes den provádějí fotosyntézu a vyrábějí tak kyslík, ale v noci pouze dýchají, kyslík spotřebovávají a produkují oxid uhličitý. To by se vám špatně spalo. Věřte mi, bez nich je to lepší.“ „Pane Mechacho, jako vedoucí Godrikova dolu musím říci, že tak odvážný návrh jsem ještě neviděl. Chápu, že skříň nemusí být pravoúhlá, že nemusí mít rovné hrany, ale tato se mi zdá poněkud nestabilní. Naklání se vlevo.“ „Protože se tam jen budou věšet pyžama. Vpravo budou těžké věci, to ji vyrovná.“ „Ale proč stojí před oknem? Budu tam mít tmu.“ „Jistě, paní profesorko. Ložnice slouží ke spaní, alespoň vás nebude rušit světlo. Proto jsem také vše navrhl dočerna, jak vidíte, nehrozí vám tam žádné rušivé momenty.“ „Jak si však vyvětrám?“ „Dveřmi, to je přece jasné.“ „Pane Mechacho, on i ostatní nábytek má takové… abych tak řekl… avantgardní tvary.“ „Přece nebudeme vše dělat konvenčně.“ „Co říkáte, kolegyně?“ „Inu, co už. Zaplatila jsem si za to, tak beru.“

Zakázky se mi hromadily. Všichni obyvatelé Godrikova chtěli nábytek ode mne. Běžné vybavení leželo na skladě, nikdo je nechtěl. „Máte padáka,“ uslyšel jsem po třech dnech od šéfa. „Jste příliš dobrý, to nedělá dobrotu, věci se nekupují, ostatní návrháři nemají co dělat. A četl jste Denní věštec? Prý je hned vidět, že jsem jen upír, když jsem dovolil prodávat takový nábytek. Jen, napsali jen!“ Pak se zamyslel. „Neberte to ve zlém. Oba přece víme, že jste zcela neschopný. Nemůžete samozřejmě za to, že kouzelníci nemají vkus a líbí se jim vaše věci. Ale nedá se nic dělat, musím to zarazit.“

 

„Už máš hotový ten článek o Godrikově dole?“ vzbudil mě hlas šéfredaktorky Niane. Zvedl jsem hlavu od stolu, přiskočil k ní a políbil ji.