Zadání domácího úkolu

Za domácí úkol si zjistěte více informací o stížnostech, které dorazily na španělské ministerstvo a zabývaly se podobou kostýmů kajícníků a smrtijedů. Čím argumentovalo Španělsko? A na čí stranu byste se v tomto sporu přiklonili vy?

Rozsah vypracování žádám v minimální délce 4 palců před vložením do adminu.

Vypracování

Po podrobném průzkumu slavnosti Svatého týdne ve Španělsku, z čehož většinou se jednalo o fotky a drobné texty, rozhodla jsem se najít si raději ještě nějaký filmový záznam, přeci jen, většinou zachytí atmosféru aspoň trochu v pohybu, v síle okamžiku, souhře obrazu a zvuku. Pro účely své další práce jsem si vybrala především dvě. První je série fotek doplněná hudbou:
[link]
Druhé je záznam, jak semana santa probíhá:
[link]
V závěru úkolu pak přikládám i drobnou obrazovou dokumentaci, z které jsem čerpala.

Samotné stížnosti pak, které přicházely a přicházejí na španělské ministerstvo, většinou upozorňují na nehorázný exhibicionismus těchto španělských katolických slavností, na to, že postrádají hlubší smysl a jsou ze všeho nejvíc provokací běžných občanů, připomínkou zvěrstev jako byla krutá středověká inkvizice a mučení a upalování lidí. V neposlední řadě také představují strach z toho, že v řadách těchto kajícníků (nebo že by toho mohli využít) se mohou nacházet Smrtijedi i lidé oddaní spíše temnotě než bohu. Smrtijedům to pak nabízí možnost projít ve Španělsku do domů celkem bez potíží, vymluví-li se na to, že zkoušejí, jak se jim bude v novém kostýmu chodit po celý den, až nastane slavnost. Mnozí, a to především na území Mexika, ne už tak na území Španělska, spojují kostýmy kajícníků s róbou členů tzv. Kukluxklanu, což vyvolává stejně silnou odmítavou reakci jako s obleky Smrtijedů. Ve stížnostech se nachází také obavy a přímo zmíněné spojitosti, zde jsou některé z nich:

- Bratrstva pochodující v kostýmech kajícníků jsou určitou skupinou se vzájemnou vazbou členů v určité záležitosti, většinou je vede někdo „představený“; nejinak tomu bývá v „bratrstvu“ Smrtijedů a třeba i podobných, nám dosud neznámých, vede je jedna hlavní autorita a cíl, pro který jsou ochotni udělat téměř cokoliv. A protože mají na sobě masky, nikdo neurčí, kdo je vinen za určitý spáchaný zločin, když k němu dojde. Ze stejného důvodu myslím před časem mudlové ve Francii zakázali islámské části oděvu zakrývající tvář, především ženám. Z části to udělali kvůli svobodě žen ve Francii, ale z části, myslím, i kvůli identifikaci, především teroristů.
Otázka: Jak poznáte, že se pod kápí skrývá nebezpečný člověk?
- Jestliže se zakazují obecně symboly spojené se zvěrstvy, jako například obrácený pentagram, svastika…, je správné, aby si Španělsko zachovalo podobu kostýmů, které připomínají španělskou středověkou inkvizici a ránu, kterou zasadilo mudlům i kouzelníkům?
- Mě zaujala ještě jedna zajímavá stížnost, nebo spíš poznatek, spojující téma smrtijedů a kajícníků semana santa. Jedná se o podobu sochy, kterou Voldemort nechal umístit na Ministerstvu kouzel, tu, kde mágové seděli na trůně tvořeném z mudlů. Některé sochy Boha, Panny Marie a dalších svatých, které jsou během oslav nošené španělskými městy, dosahují výše prvního i druhého patra domu, takže při pohledu z dáli pak působí přesně jako Voldemortova socha, obří božský předmět nesený drobnými lidmi.

Španělské ministerstvo však svou tradici brání, neboť je prý koncipována jako možnost, jak kajícník, s řetězy na nohou, které vydávají po dláždění chrastivé zvuky, může dojít odpuštění nebo jen prozření, vyššího poznání a úlevy, když mu břemeno po přibližně sedmi hodinách nesení asi tak 30 kg váhy spadne ze zad (nebo z ramene) Spojení se středověkou inkvizicí se brání, neboť tehdy se špičatou kápí na hlavě byli prý odsuzování především vinní lidé a nedobrovolně, zatímco kajícníci si roucho oblékají a slavností se účastní zcela dobrovolně podle svého uvážení. Slavností také představují svou víru lidem, vynášejí ji do ulic v podobě svatých soch, což prý dělají i jiné národy, např. Indové, Japonci… K pohřební hudbě dodávají argument, že se jedná o tradiční španělskou pohřební hudbu, kterou uctívají Ježíšovu smrt, spojitost se středověkým vybubnováváním před popravou odmítají. Dá se říci, že mnoho Španělů je přesvědčeno, že stejně jako s Corridou nikdo zvenčí nedokáže pochopit opravdové základy a smysl Semana santa. Do bratrstev je tak přijímán taky pouze ten, kdo se narodil některému z členů nebo v okolí působiště bratrstva a prokázal jejich víru. Do nedávné doby mohl za kajícníka chodit v průvodu pouze muž, ženy přijímány nebyly. Kukly jsou pro ně ochranou, aby je za běžného dne pak nikdo neobtěžoval dotazy, proč ten či onen byl v průvodu či nebyl.
Nejspíš proto nebyly žádosti „zvenčí“ vyslyšeny, protože Španělé inklinují k názoru spíše zevnitř, co je jejich záležitostí, po tom nikomu zvenčí nic nemusí být.

A co si o tom myslím já? Řekla bych, že důvody obou stran dobře chápu. Oběti smrtijedů i kukluxklanu a jejich potomci a příbuzní určitě nemohou necítit nenávist a hrůzu, když vidí průvod takhle vymóděných osob. Musí se jim vařit krev v žilách nesouhlasem.
Přesto jsem ale nucena přiklonit se spíše na stranu Španělů, neboť jejich tradice je opravdu delší a ačkoliv mi jejich víra a způsob vyjadřování nejsou ničím blízké, vím, jaké je, když má člověk něco velmi rád a druzí si to vysvětlují jako projev neúcty, zvrácenosti a provokace. Vysvětlím svůj případ. Před časem v mudlovské televizi ve zprávách uvedli informaci, že „odsouzený neonacista svou příslušnost prokázal také oděvem, neboť si k soudu vzal tričko s nápisem Ragnarök“. Miluji severské mýty. Mít takové tričko, vezmu si ho klidně také. A znamená to, že jsem neonacista a zapřisáhlí germán, odhodlaný vyčistit svět od špinavých ras? Soudím, že ne. Chápu tedy, že kajícníci semana santa nejsou rovnou inkvizitoři, smrtijedi, mučitelé nosící zapálené kříže a bičující černochy. Kdybych to měla vyjádřit na stupnici od jedné do pěti, kde jednička je proti slavnostem a kostýmům a pětka je naprostý souhlas, byla bych tak někde mezi trojkou a čtyřkou. Pokud ta slavnost vyhovuje Španělům a pokud u ní netrpí nikdo jiný než oni (otlaky a únava), nezdá se mi na ní špatné ani ty kostýmy, pokud se pod nimi neukrývá někdo, kdo je zlý. Jenže… to jaký člověk je, stejně neurčuje oděv, jaký má na sobě, ale jeho činy. Jeden oděv nahradí druhý, ale srdce zůstane totéž. Snad ještě dodatek k hudbě. Docela se mi ty pohřební melodie líbí, je v nich melancholická tónina, přitom ale i jakási dávka španělské vášně. Ta kombinace mi není nepříjemná. :)

Obrazové přílohy:
Semana Santa:
[link]
[link]
[link]
[link]
Kukluxklan:
[link]
[link]
Smrtijedi:
[link]
Jiné:
[link]