Zadání domácího úkolu

Vaší závěrečnou esejí bude napsat příběh. Příběh, kde se bude vyskytovat zvěromagie a... to je všechno, co po vás budu chtít. Nechávám na vás, zda se v příběhu objevíte vy sami nebo ne, zda bude akční, zamilovaný nebo hororový... máte volnou ruku. Jen se držte zvěromagie. 

Vypracování

Ročníková esej – Zvěromagie
Lily Angelina Johnsonová

Studovala první ročník žabologie a děsně si to užívala, než nastal čas esejí. Spolu se zadáním každý student dostal vlastní čokoládovou žabku, o níž se měl následující čas starat a kterou měl na konci roku v pořádku odevzdat spolu s esejí. Žabka ihned vycítila příležitost k úprku, škubla s obálkou se zadáním a vyskočila ven. Dívka zakoulela očima a dala se do hledání toho nevděčného tvora. Na jednu stranu ji chápala, taky by nechtěla být zalepená v obálce a čekat, až ji otevře student, který ji bude všude tahat, ale zároveň se ji snažit hlídat, na stranu druhou by však, být žabkou, nezdrhala, pokud by člověk v jejím dosahu neprojevil tendence ji sníst. Jenže pozdě bycha – nebo žabku – honit. Rezignovaně si klekla na zem a dala se do šťourání pod postelí, aby tu potvoru čokoládovou vytáhla. 

U zadání eseje bylo napsané několik krizových situací, do nichž by se studenti mohli (měli) dostat. Žabka by jim mohla prchnout, což dělala pravidelně, roztéct se, pokud by se dostala do blízkosti nějakého tepelného zdroje, nebo by ji mohli ohrožovat nějací žabožrouti. Brzy se spřátelila s ostatními spolužáky z hodin žabologie a od té doby chodila celá desítka pevně semknutá po chodbách, aby si na ně náhodou nezačal vyskakovat někdo, kdo by si dělal zálusk na jejich svěřence. Od té doby to bylo výrazně lepší, někdy v začátcích se na ni vrhla nějaká silnější studentka Nebelvíru a dožadovala se její žabky, když jí ji odmítla dát, chtělo si ji děvče vzít násilím; naštěstí však poblíž bylo dost dalších svědků, kteří žabožroutku rychle zpacifikovali a pohrozili jí, že ji příště někomu napráskají, a ať se pak ze sklepení dobývá ven sama. 

Největší hrůzu měla ze dvou věcí: že jí žabka definitivně uteče a že se jí rozteče v kapse hábitu. Co se útěku týče, možná by se to dalo nějak zařídit, že by vrátila jinou žabku, to by však nějakou musela získat, navíc bylo dost možné, že je má žabí profesorka nějak označené, takže by poznala jasný podvod, strhla spoustu bodů a dívka by nepostoupila do dalšího ročníku. Roztečení bylo podobná kategorie, protože kdyby se žabka roztekla dočista, bylo by to taky potřeba nějak zakamuflovat. Navíc by měla upatlaný svůj rozpadající se hábit, u něhož se bála, že každé další vyprání ho přibližuje více a více k naprostému zničení. Případně by to šlo kouzly, ale její znalost tohoto oboru byla tak mizerná, že měla strach, že by to zkusila jednou a naposledy. Útěky byly na denním pořádku, ale to roztékání se ještě nikdy nedostavilo. Její přátelé měli žabky už krapet zdeformované, jak na nich natála svrchní vrstvička čokolády, ta její se ale pořád těšila dobrému zdraví. 

To bylo podezřelé. Tím spíš, že když si jednou potřebovala něco zařídit v kolejce a žábu nechala v pokoji, tak ji po návratu našla těsně vedle lampičky, která víc hřála, než svítila. Okamžitě žabku popadla a zchladila, ale jediné, co se na ní změnilo, byl výraz v žabí tváři; neutrální byl okamžitě nahrazen ublíženým. Tohle byla poslední kapka. Sakra, vždyť vzhledem ke konzistenci a bodu tání čokolády by z ní už dávno měla být hnědá loužička! A přece jí seděla na dlani v původní podobě a zle na ni koukala. Záhada jí vrtala hlavou několik dalších dní, nikomu však své podezření přímo nesdělila, jen se několikrát nepřímo zeptala, jak to mají jejich žáby se snášenlivostí tepla. Nikdo nepřišel na nic divného, jen ta její žába byla nějaká vadná. Samozřejmě jí nevadilo, že netaje, naopak byla ráda, že má o starost míň, ale chtěla tomu stůj co stůj přijít na kloub. 

Až ji napadlo kousek žabky ochutnat. Ano, byla to kacířská myšlenka, za kterou by ji Lecterová vyrazila ze třídy dřív, než by stihla říct kva, ale mohlo by to mnohé vyřešit. Tedy za předpokladu, že to nebyla čokoláda. Vypadalo to tak, ale rozhodně se to tak nechovalo. Jednou navečer si nehtem kousek uloupla a strčila ho do pusy. Ne, čokoláda to nebyla. Nechutnalo to sice nijak ohavně, ale dobré a sladké to taky nebylo. To bylo zvláštní. Vyzkoušela několik pokusů, které by jí mohly navést, co by to tak mohlo být, ale nic z toho nevyšlo. Na pokročilejší metody zkoumání už její lektvarové znalosti nestačily. Proto záhadu na nějakou dobu odložila, ale zapřisáhla se, že se k tomu vrátí. 

Další podnět dostala, když jí jednou přišla normální čokoládová žabka za úkol. Vůbec by ji to nenapadlo, ale tehdy si strčila novou žabku do kapsy k té původní, a když je obě vyndala, všimla si, že se trochu liší v tělesné stavbě. To by bylo normální, kdyby šlo o živé žáby, jenže ty čokoládové byly dělané podle jediného druhu, rozhodně nehrozí, že by jednou člověk dostal čokoládovou ropuchu a jindy pralesničku. Ta čokoládová je něco jako ideální žába s různými znaky od různých druhů. Jenže ta její vypadala spíš jako... živá žába, uvědomila si. Živá žába obalená něčím hnusným. To bude ono. Ale jak se sem dostala, proč má na povrchu to hnědé a může jí nějak pomoct? Nakonec se na povolení neptala a sáhla po svém nožíku na otevírání pošty. Žába sebou škubla, asi si myslela, že tupá čepel přináší smrt, ale jakmile s jeho pomocí dívka začala sloupávat hnědou vrstvu, žabka se dokonce natáčela podle toho, kde jí ještě zbývaly hnědé fleky. 

Najednou se všechno seběhlo nějak příliš rychle. Sloupla poslední kousek hnědého humusu. Žabka vyskočila a najednou na jejím místě seděla dívka ve zmuchlaném bradavickém hábitu a s rozhlížela se po pokoji vykulenýma očima, dočista jako ta žába. Pak jí zrak sjel na děvče s nožíkem v ruce a pousmála se.

„Dík za záchranu. Už jsem se bála, že mě zase pošleš zpátky Žábě a ona se mnou udělá... no, nevim, co by se mnou udělala, ale určitě by ze mě nezačala loupat tu pseudočokoládu.“ Menší děvče na ni stále vyděšeně zíralo. „Jo, promiň, Lily,“ napřáhla k ní žabí studentka pravici. 

„To jsi byla ty, ta žába, o kterou jsem se posledních několik dnů, týdnů starala?“

Nevesele přikývla. 

„A jak se to stalo, jestli se můžu zeptat?“

„No, jak sis určitě všimla, jsem zvěromág. Během tohohle roku jsem se poprvé přeměnila a čas od času to cvičím, abych si to zažila. No, a pak mám pošahaný kámoše. S jedním z nich, taky absolventem zvěromagie, jsem se vsadila, že se mu nepovede namíchat lektvar, po kterém se zvěromág nedokáže proměnit do své druhé podoby. On si myslel, že to zvládne, i když tam jsou takový suroviny, co se jen tak neseženou. Jednou za mnou přišel s tím, že to má hotový. Vypadalo to tak, jak má, to sice jo, taková hnusná hnědá břečka, ale moc jsem mu to nevěřila, stejně dobře mohl v laborce umíchat bahno a něco tam přidat, aby to smrdělo ještě hůř. Tak mi řekl, že to zkusí. Přeměnila jsem se a on mě do toho bez milosti hodil. Naštěstí jsem žába, takže jsem se neutopila, ale když jsem vyskočila ven a ta kejda začala tuhnout, nešlo mi přeměnit se zpátky. Naznačovala jsem mu, aby mě přeměnil zpátky, dokonce vytahoval tu lahvičku s protilektvarem z kapsy, ale pak ho tam načapala Lecterová. Napařila mu trest za to, že týrá žáby, a mě si odnesla do kabinetu k dalším čokožábám. No a tak jsem se dostala k tobě. Ony by účinky toho lektvaru za nějakou dobu vyprchaly, ale kdoví, jak dlouho by to trvalo, když jsem tím byla celá olepená. Ale když jsi to dala pryč, tak to očividně přestalo působit. Tady nemáš žádnou moc, ha.“ Ušklíbla se vlastnímu vtipu. „Takže ještě jednou dík.“

Malá blondýnka civěla do země a nevěděla, co na to říct. Pak zvedla oči a zeptala se: „A co já teď budu dělat, když nemám žábu?“ 

„Máš,“ Johnsonová máchla rukou směrem ke stolu, kde ještě před chvíli ležela skutečná čokožabka.

„A co když to slečna Barb pozná?“

Starší dívka se rozesmála. „Promerlina, Lecterová nic nepozná. Bude ráda, když se k ní dostane žába. Možná by jí bylo divný, kdyby byla fungl nová, ale pokud bude vypadat aspoň trochu použitě, bude to v pohodě. A kdyby ne, tak to nějak zařídim, hm?“

„Tak jo,“ řekla o poznání veseleji. „Chceš zavést ven?“

„Jo, asi by to chtělo, pamatuju si jenom houpání v kapse tvýho hábitu. V jaký koleji to vlastně jsem?“ napadlo ji a rozhlédla se po celkem neutrálně vybaveném a vybarveném pokoji. 

„V Mrzimoru.“ 

„Sakra,“ vyděsila se. „A ty přitom vypadáš celkem normálně,“ zahuhlala pak potichu, ale stále dost nahlas na to, aby to druhá dívka slyšela. „Co kdybych se zase přeměnila a ty vynesla ven žábu? To bude asi nejbezpečnější pro nás obě.“

„Může být, ačkoliv úplně nechápu, proč by vadilo, abys šla normálně.“

„No, já jsem ze Zmijozelu, jak sis možná všimla,“ mávla rukou ke své uniformě. „To je taková ta zlá kolej plná drzých a uštěpačných lidí, kteří nemají rádi všechny ostatní, nejvíce ale sluníčkové lidi. Kterých je bohužel v Mrzimoru plno. Mnozí z nich mě fakt nemají rádi, a můžu ti říct, že to je oboustranné. Takže v zájmu zachování krásy vaší kolejky a zdraví pár lidí by asi nebylo nejlepší, abych se tam promenovala.“

„Zachování krásy kolejky a zdraví pár lidí?“ vyděsila se. 

„Neboj, to bylo... nadnesené. Ale chci tím prostě říct, že bude lepší, když mě odtud dostaneš stejně, jak jsi mě dostala sem.“

Na chodbě se žába přeměnila zpátky na zmijozelskou studentku. „Děkuju, možná to máš u mě. Každopádně držím palce s esejí, a kdybys měla se Žábou nějaký problém, klidně houkni.“

„Dobře,“ usmála se. „A není zač.“

„Jo, kdyby se ti ta žába snažila utéct z kapsy, zkus tu kapsu zavřít pomocí Alohomory. Taky jsem tuhle esej kdysi dělala,“ mrkla. Pak se otočila a zamířila chodbou směrem ke schodům do sklepení. Mrzimorská studentka tam ještě chvíli stála a koukala za vzdalující se dívkou, pak zavrtěla hlavou a zamířila zpátky do svého pokoje, aby zjistila, co tam žabka, tentokrát normální, stihla udělat za neplechu. 

* * *

Jsem se onehdá bavila s jednou spolužačkou ze Zmijozelu, která se mě ptala, jestli nechci čokožábu, aby si mě printla a pak mě zdiskreditovala v eseji na žabologii. Tehdy mě poprvé napadlo, že by tahle esej mohla mít s tímhle předmětem od Lecterové něco společného, když se měním v tu žábu. No a nakonec z toho vylezlo tohle. Doufám, že se Vám to aspoň trochu líbilo a že jste se třeba i trochu pobavila. Děkuju za povedený ročník, a jestli nějaká ta dřívější zmínka o třeťáku nebyla nějaká kachna, tak se tam třeba uvidíme, jestli/až se otevře. A kdyby ne, tak se třeba někdy přihlásím o zkoušku. O:)