Zadání soutěže
Nedávno se konalo (nebo se teprve bude konat) rozřazování studentů do kolejí. Jelikož se při téhle události stane spousta zajímavých věcí (někteří jsou se svou kolejí spokojení, jiní dělají scény), tak by byla škoda toho nevyužít.
Vzhledem k tomu, že mám ráda veselé básničky, bude vaším úkolem mi dění na této události zbásnit, ať už to bude o tom, co se stalo vám či někomu jinému.
Vypracování
Jak jsem získala kolej svou
Dnes ráno dohledala jsem mincí pár,
Že si půjdu koupit oblek, co není stár,
Cíl mi však mezi prsty protek,
Neb nejsem skrblivý šotek.
Z obchůdku já odkráčela jsem mdlá,
Že já na ty obchodníky začnu být zlá?
Na rozřazení jsem chtěla býti ctná,
Krásná, milá, hebká a hlavně svá.
Vykročím si k Velké síni k večeru,
A všechny nováčky před sebou tam naženu,
Oči jsem měla rudé jako po rentgenu,
V posteli jsem totiž nespala, kvůli svému břemenu.
Nervózní ze slavnosti a zařazení,
Měla jsem celou noc strach z odsouzení,
Že koleji rudé či zelené strávím věčný čas,
A do žluté nevejde se ani můj pas.
Noc jsem protrpěla z depresí,
Musím to však brát s recesí,
A před kloboukem projevit radosti poskromnu,
A že s jakoukoliv kolejí se bezstarostně pohodnu.
Odpoledne v téže den,
Nakročila jsem ke Třem košťatům jen,
Abych sdílela nervozitu s Judith a slečnou Ann,
A smutnila nad jak nad mrtvým psem.
„Z nevyspalosti mě hlava třeští,
Jako když mi v ní sám hejkal vřeští!“
„Na ošetřovnu si vykroč hned,“
Pravila Judith tiše jak skřet.
Vyběhla jsem ze dveří hostinské,
Ač se mi to zdálo dětinské,
Vešla jsem na ošetřovnu s úsměvem,
Div jsem nezačala slova chrlit zpěvem.
„Zaběhla jsem sem, protože mě bolelo bříško,
Navíc jsem chtěla nechat ošetřovatelce velké dýško,
Bojím se klobouku tak moc,
Že jsem měla dlouhou noc! “
„Jsem totiž tak nervózní ze zařazování,
Ale těším se jak tvor patriarchální,
Snad mě zařadí do vytoužené koleje
a mě z toho štěstí poleje!“
Spustila jsem na slečnu hned,
A na čelíčko jsem dostala obkladů hned pět,
Bez bolesti bříška a hlavy,
Vkročila jsem do síně jak do šatlavy.
Nakráčela jsem si to k večeru do síně,
S obavami zda nevykoukne někde mámina tchýně,
Svalila jsem se do lavice prázdné,
Snad nezanechám zde fleky mastné?
I pohrozila jsem v duchu klobouku,
Aby neměl v hlavě žádnou mouku,
Že nechci ve špatné koleji shnít,
Neb všechny své dny chci šťastně žít.
Tak povstal ředitel a spustil monolog svůj,
V podstatě řek, ať zmlkneme hned,
Nebo z nás zbude jenom hnůj,
A teď už klobouku o budoucnosti všech pravdu duj!
Nu a klobouk se hnul,
Pod tíhou pohledu všech,
Zazpíval a tiše si dul,
Potom na první z hlav urychleně vplul.
Tolik nových tváří vběhlo mu vstříc,
Rozhodnuto nastavit mu svou líc,
Nechat ho o osudu svém rozhodnout,
I kdyby jej pak jejich zrak měl zlostí probodnout.
Čekajíc trpěla jsem v koutě,
Nervozitou a strachem se kroutě,
Zástupy nováčků nebrali konce,
A já začala mít chuť na kus dlabance.
Již přišel ten čas,
Já klepu se jak ďas,
Už klobouk mě chce pod sebou mít,
A mé sny mi třebas i vzít!
V duchu jsem se modlila k barvě žluté,
Říkala si, jak jsou ostatní barvy pro mě kruté,
Chtěla jsem se s klobouk i o svou pracovitost přít,
A k Mrzimoru jsem hned chtěla svůj klíč!
Pracovitost, spolehlivost a poctivost,
To je moje velká cnost,
Čestnost, upřímnost a ochotnost,
To je přece velký kolejní skvost!
Tak pod klobouk mé zrzavé vlasy vpluly,
Ostatní v síni na mě přitom zírali jak muly,
Klobouk se však dlouho neohřál,
A svou odpověď mi do ucha zazpíval jak chorál.
„Mrzimor, je čest v něm být,
Tvůj otec o něm tehdá mohl jen snít!“
Odběhla jsem zpátky na místo
A čekala konec už najisto.
Nakonec i poslední student vstal,
Do Zmijozelu se pak hnal,
Radost z konce mě přepadla,
Když konečně slavnostní nálada upadla.
Cpali jsme se všichni teplou hostinou,
Povinnosti nás v budoucnu určitě neminou,
Já však přemýšlím nad svou novou postelí,
Budu totiž spát jak když mě někdo zastřelí!
První noc ve své žluté posteli budu snít,
Ráno však v hlavě mi otázky jistě budou znít,
A tak šťastný konec to byl,
Že se mi snad jenom snil?
