Zadání domácího úkolu

Na délku minimálně 5 palců napíšete povídku podle vlastního výběru. Může být i ze šuplíku, tedy z toho, co už máte chvíli napsané, jen to zatím nebylo kam dát a připadá vám, že to vypovídá o tom, co umíte. Nechci nic, co už jste publikovali jinde.

Jako druhý úkol napište krátké zamyšlení, proč si myslíte, že máte na to být spisovatelem. 1,5 palce.

Vypracování

Vybrala jsem si můj příběh ze šuplíku, ovšem ne až tak starý. Psala jsem ho přibližně v polovině prosince. Nijak jsem ho neupravovala, přestože si nejsem jistá onou přímou řečí - mohla bych se s vámi o ní ještě nějak pobavit? Nevím, jestli i v tomto případě by bylo nutné psát každou promluvu na nový řádek.

V šest hodin se rozezněl můj služební telefon. „To nemůžu mít aspoň jednou na Vánoce volno?“ povzdychl jsem si a odstoupil od sporáku, kde jsem zrovna smažil řízky na večeři. 
„Prosím?“ ozval jsem se do telefonu a snažil se zakrýt své naštvání. „Šéfe, prosím vás, už je vaše chvíle, musíte ihned přijet!“ vychrlilo na mě telefonní sluchátko. „Já jsem si dneska vzal dovolenou!“ zvýšil jsem hlas. „Jenže vy si na Štědrý den dovolenou vzít nemůžete!“ zvýšilo hlas i sluchátko.
Vztek ve mně už bublal a bylo mi jasné, že brzy vybublá na povrch. Raději jsem hovor ukončil. Telefon se však po pár sekundách rozezněl znovu. „Už jdu!“ zařval jsem a rychle si oblékl kabát. Políbil jsem svou ženu i našeho synka, který poklidně dřímal v postýlce.  Pak jsem rychle zmizel do práce.
V továrně se kolem mě seběhli nasupení podřízení. „Tak šéfe, jdete pozdě. Kdo ví, jestli to dneska vůbec stihnete. Děti budou pořádně zklamané!“ promlouvali mi do duše a já se zastyděl. Ale jen na chvíli. Ti malí haranti by si neměli vůbec co stěžovat, dřu pro ně už spoustu let a vždy bez nejmenší chybky. A co jsem z toho kdy měl?
Beze slova jsem popadl první várku a vydal se na cesty. Když jsem vybíhal z továrny, nepěkně mě šlehly větve jakéhosi keře. Nevěnoval jsem tomu ale příliš pozornosti. Zastavil jsem se až u menšího domku se žlutou fasádou. Ze střechy mu visely umělé blikající rampouchy. Prodej tohohle by měli zakázat.
Vklouzl jsem dovnitř a instinkt mě vedl ke stromku. Blikal ještě více než rampouchy. Pustil jsem se do vykládání své nadílky, ani jsem to pod ten instantní epileptický záchvat nearanžoval.
„Mamííí!“ ozvalo se mi za zády. Abych to přehlušil, zabroukal jsem si v hlavě píseň. Žádnou koledu, jak by si možná mnozí mysleli, ale Heroes od Davida Bowieho. Mám ji jako vyzváněcí tón toho protivného služebního telefonu.
„Mamí, tady někdo je!“ hulákalo to dál. Bowie přestal zpívat. Rozhlédl jsem se okolo sebe, že tu snad uvidím ještě někoho dalšího. Bohužel jsme v místnosti byli jen dva – já a to děcko, které zabodávalo svůj pohled přímo na mě. Nebylo pochyb o tom, že mě vidí.
Jak se to ale mohlo stát? Copak je to nějaké médium, co vidí neviditelné? Sáhl jsem po knoflíku, který mě měl chránit, ale nahmatal jsem pouze látku. Nebyl tam!
To všechno vysvětlovalo. Knoflík, který celé mé osobě dodával neviditelnost, se někam ztratil. Musel se zachytit před továrnou, když jsem tak chvátal a podal si mě ten zpropadený keř.
„Ty jsi…“ dítě na chvíli zadrželo dech. „…Ježíšek!“ zašeptalo až s posvátnou úctou a v kukadlech se mu objevily jiskřičky radosti. Dobře, mnohem pravděpodobnější je, že se mu v očích odrážely světýlka ze stromku.
„Máš pro mě dárky? Celý rok jsem nezlobil, pomáhal mamince s mytím nádobí, utíráním prachu, vynášením odpadků…“ vyjmenovával snad každé domácí práce. Nemám žádné sledovací zařízení, abych viděl, kdo byl jak hodný. Dárky prostě dostávají i ti zlobiví. Tomuhle klukovi jsem ale nevěřil ani ň z toho, co vykládal. Musel jsem se ho nějak zbavit.
„Hele, kluku. O tomhle nesmíš nikomu říct. Nikoho jsi neviděl. Jasný?“ zkoušel jsem ho přemluvit. „Ale to ne, musím o tom říct klukům ze třídy, no ti budou koukat a závidět, normálně puknou závistí! To trumfnu i Káju, kterej říkal, že stopro dostane nový kolo!“ překotně mi vysvětloval ten špunt. Samozřejmě, Kája, to jeho kolo jsem tam měl, bydlel jen kousek vedle. „Koukej, malej, co kdybys letos dostal to kolo ty, a nějakej Kája utře nos? To by bylo dobrý, ne? Ale jedině, když o mně nikomu nic neřekneš!“ navrhnul jsem a viděl, že váhá. „K tomu ti přidám ještě tenhle tablet, co měl dostat Honza, jak bydlí vedle. Bereš?“ tohle prostě muselo zabrat. Děti milují tablety a všechnu tuhle elektroniku. „Jasan!“ odkývnul mi to a já mu pod stromek přidal další dva dárky. Tak mělo pár dětí chudší Vánoce, to je holt život.
Musel jsem se vrátit k továrně. Přesunul jsem se tam opravdu bleskově a jal se hledat knoflík. Jenže už byla docela tma a já nic neviděl. Vzpomněl jsem si, že ve své nadílce mám pro jedno z dětí i baterku, tak bych si ji mohl nenápadně vzít.
Jenže pytel s dárky nikde. Nechal jsem ho u toho caparta, jak jsem se snažil rychle vypařit! Chvátání mi tedy opravdu neprospívalo. Vrátit jsem se tam ale nemohl, ještě by mě mohl zahlédnout někdo další.
Raději jsem si klekl a pustil se do zběsilého hledání. Po několika desítkách minut jsem v ruce vítězoslavně třímal svůj knoflík. Z kapsy jsem vytáhl jehlu a nit, to je něco, co nosím vždy u sebe. Snad každý rok se mi totiž stalo, že jsem si natrhl kabát o klíčovou dírku, kterou se běžně dostávám do bytů a domů.
Zkušeně jsem se dal do přišívání a za chvíli byl knoflík zpátky na svém místě. Přistoupil jsem k nejbližší zamrzlé louži a všechno bylo v pořádku, neodrážel jsem se v ní. Neviditelnost zase fungovala.
V mžiku jsem se ocitl u blikajících rampouchů toho prcka, nedají se minout. Ihned mě zarazil pohled do okna. Vypadalo tak jak z nějaké přeslazené reklamy na rodinnou idylku – hořící krb, všichni posazení pod stromkem a všude kolem spousta dárků. Spousta dárků, které patřily celé ulici, ne jen jim. Už jsem je však nemohl nijak zachránit, byly jejich. 
Tak alespoň někdo měl šťastné a veselé.

 

A druhý úkol:

Já si vlastně nemyslím, že bych měla na to být spisovatelkou. Rozhodně ne teď. Jsem ještě poměrně malý špunt, který se musí spoustu učit. Proto jsem si vlastně vybrala tento seminář, abych se stále zlepšovala.
Řekla bych, že pravopis mám poměrně dobrý, budiž to mé plus. Je pravda, že někdy udělám pár hrubek, ale při kontrolování příběhu na ně většinou přijdu. 
Fantazie mi většinou také nechybí. Ráda si vymýšlím i naprosté hlouposti. Nespokojím se ale jen tak s nějakým nápadem, vždy to musí být ten z mého pohledu nejlepší.
Dokážu být neuvěřitelná pilná a precizní. Nad krátkým příběhem mohu strávit i několik hodin, abych ho vypilovala k dokonalosti. 
Navíc se zvládám velmi lehce pro něco nadchnout. A jakmile se pro něco nadchnu, nepustím to, žene mě neuvěřitelný zápal pro věc. Tohle by, podle mě, správný spisovatel určitě měl mít, protože jinak by se svou knihou brzy skončil.
Proto si myslím, že až se naučím více z tajů autorského psaní, mohla bych vyplodit poměrně slušnou knihu.