Zadání semináře

Úkoly: Na výběr máte ze dvou možností. Vyberte si pouze jednu!

1. Napište příběh, kde bude hlavním hrdinou právě Skákající Jack. Minimálně tři palce.

2. Ve výkladu je obrázek Skákajícího Jacka. Avšak mně osobně připomíná mého oblíbeného zpěváka. Proto vás prosím, jestli byste mi mohli Skákajícího Jacka namalovat znovu. Přece jen, ani tahle fotka není dokonalá. Podle popisu určitě víte, co mu chybí.

 

Vypracování

ŠÍLENĚ ZAMILOVÁN

Můj život byl vždy velmi jednoduchý. Každé ráno jsem vstal kdykoliv jsem chtěl. A vlastně to nemuselo být ráno. Mohlo to být i o půlnoci. Prostě kdykoliv. Má překrásná asistentka kolem mě kroužila jako baletka. Nikdy si na nic nestěžovala. Všude mě doprovázela. Jídlo mi nosívala, a když jsem si přál tak mě i krmívala. Opravdové nebe na zemi.

Zazubil jsem se na svůj neupravený odraz v zrcadle. Mé vzezření mi dělalo radost. Fešák od pohledu. Trochu rozcuchané vlasy, pořád ještě všechny zuby – sic lehce do žluta, ale přeci. Obličej popálený, ale jizvy u mužů frčí. Opravdový krasavec. Moje překrásná asistentka to jistě dnes ocení.

„Můžeme vyrazit, pane Barlowe?“ Ozval se příjemný hlas mé pečovatelky.

Vycenil jsem na ní svůj krásný chrup a ona se ošila nervozitou. Určitě do mě byla zamilovaná až po uši!

„No jasně…,“ souhlasil jsem nadšeně a šel jsem směrem k zašedlým dveřím, které byli z druhé strany zamčené. Někdy jsem si tu připadal jako ve vězení, ale když tu byla má úžasná blonďatá Emma, tak jsem tu byl rád zavřený.

„Ukažte, já vám pomůžu obléci si ten kabát…,“ zabroukala konejšivě a sundala z věšáku zaprášený hnědý kabát, který mi pomalu začínala oblékat. „Tak, pane Barlowe… takhle je to dobré?“ Zeptala se a oprášila mi límec a ramena. Nadšeně jsem přikývl a zazubil jsem se. Znovu se ošila.

„Tak pojďte se mnou…,“ dodala po chvilce. Zaklepala na dveře, které byli z téhle strany bez kliky.

„Joshi, to jsem já… Emma. Jdeme s panem Barlowem do parku.“ Broukla do okýnka, co bylo zhruba ve výši mých očích. Netrvalo dlouho a z druhé strany se ozvalo tlumené cvak. Dveře nám otevřel nepříjemný hromotluk, který mě nesnášel. S oblibou mě tyranizoval různými způsoby. Dával mi menší porce k jídlu, někdy jsem nedostal ani najíst, zakazoval mi si nahlas zpívat anebo mluvit s duchy. Dokonce jsem jednou dostal vynadáno za to, že křičím na fotografie v novinách, že se nehýbou. Když ty mudlové mají tak nesmyslné technologie a noviny o ničem.

Když jsme procházeli kolem Joshe, Emma se mi zavěsila do ramene, a já se na něj vítězoslavně ušklíbl. Všiml jsem si, jak se mu zlostí rozšířily nozdry. Byl jsem na sebe pyšný, že jsem ho naštval. Emma byla totiž jen a jen moje.

„Nejdříve vám dojdeme pro léky, pane Barlowe.“ Pípla nesměle a vedla mě ztemnělou chodbou kolem blábolejícíh pacientů, které seděli ve svých zamčených pokojích. Sem tam se ozval i nespokojený bláznivý výkřik.

Došli jsme na konec ztemnělé chodby a vydaly se dolů po schodech. Celou dobu byla do mě překrásná Emma zaháklá a opatrně mě vedla, jakoby se obávala, že na schodišti každou chvíli upadnu. Sešli jsme dolů a rozešli se chodbou nalevo. Došli jsme do malé čekárny, kde mě usadila na jednu z dřevěných lavic.

„Počkejte zde,“ broukla a vešla do dveří hned naproti lavici, na které jsem seděl. Dveře za sebou zabouchla a po chvíli se ozýval jen tlumený rozhovor. Já jsem poklidně seděl na lavici a rozhlížel jsem se po depresivní výzdobě. Na okamžik můj pohled sklouzl k zemi.

Ah… Emma omylem upustila číslo od mého pokoje. To se musí odevzdávat při odchodu… pomyslel jsem si, když jsem zahlédl na zemi malou měděnou tabulku s číslem dvacet pět. Raději jsem se ohnul a sebral ji.

Bude lepší, když to Emmě hned donesu. Třeba jí nebudou chtít dát ani léky… s myšlenkou na to, jakou radost Emmě udělám, až jí číslo předám, jsem neslyšně otevřel dveře a pomalu vešel dovnitř do tmavé předsíně.

„Je mi hrozně odporný. Nejradši bych dělala s tou bláznivou paní ze sedmičky, co pojídá výkaly…,“ zaslechl jsem zhnusený Emmin hlas. Při tom tónu jsem se musel zarazit. Nikdy jsem jí neslyšel takto mluvit. Snad nemluvila o mě?

Někdo další se zasmál.

„Ale no tak… tak má pan Barlowe příšerný zuby. Jsou tu i daleko horší než on.“ Zabručel pobavený mužský hlas.

„No ale to není všechno. Jemu i smrdí z úst a vůbec celý smrdí jako tchoř. A má výraz naprostého šílence. Opravdu mě děsí! Navíc nedokážu snést to, jak pořád blábolí o nějakých mudlech a motácích. A ten jeho obličej. Vsadím se, že ho nějaká žena praštila žhavou pánví. A určitě si to zasloužil! Slizoun.“ Pokračovala Emma naprosto zhnuseným hlasem.

Bodlo mě u srdce. Chvilku jsem měl velmi nepříjemný pocit zklamání a smutku. Zlobil jsem se sám na sebe, že mám tak divné pocity. Ztěžka jsem polkl a pozadu jsem vyšel ven. Zhroutil jsem se na dřevěnou lavici a prsty jsem si začal pohrávat s měděným číslem dvacet sedm. Chvilinku jsem musel přemýšlet.

Emmička mě nemiluje… přijdu jí nechutný. Vlastně hůře… přijdu jí naprosto slizký. Vždyť jsem se jí tolik snažil zalíbit. Často jsem se na ní usmíval. Byl jsem milý. Nikdy jsem se k žádné ženě takhle nechoval. Ani k žádné kouzelnici. Jenom k ní. Proč to neocení?

Když jsem takhle přemýšlel, začal se ve mně sbírat neuvěřitelný vztek. Během pár vteřin jsem pocítil nával neuvěřitelného horka. Chtěl jsem jí tak moc ublížit. Tak moc jí zranit. Celou dobu mě obelhávala. Tvářila se jako anděl a tančila kolem mě jako víla. Ženská jedna oblbovačná.

Zaskřípal jsem zuřivě zuby a sevřel pevně měděnou minci se svým číslem. Mačkal jsem jí tak dlouho a tak usilovně až jsem pocítil, jak se začíná rozžhavovat. Otevřel jsem dlaň a zjistil jsem, že držím jen rozpuštěné cosi v ošklivě popálené dlani. Mrskl jsem žhavou hroudou do stěny naproti mně.

A najednou jsem to měl. Měl jsem plán. Tak krutý a zlověstný plán.

 

Dne následujícího hlásil titulek v Denního Londýnským tisku:

Šílenec brutálně napadl mladičkou pečovatelku Emmu Swithersovou

- slečna skončila v místním blázinci

 

A tak vznikl Skákající Jack. Potomek čarodějů a blázen, kterého se snažili i mudlové zpočátku držet na uzdě…