Zadání soutěže

Po všech těch fotografických i drabblových soutěží, bych si ráda zase jednou něco početla. Něco hezkého. Proto v téhle soutěži nebude stačit pár slovíček nebo jedna fotečka.

 

Dneska po vás budu chtít, abyste mi napsali povídku. Tahle povídka bude mít dokonce i téma. A protože brzy bude končit zima a přijde jaro, bude takové i vaše zadání.

 

Zadaní tedy zní: Napište mi povídku nebo i pohádku, která se bude týkat výměny paní Zimy s pánem Jara.

Maximální délka nechť je přiměřená. Mějte na paměti, že nezáleží jen na tom, zda napíšete 3 stránky, hned dostanete plný počet. Musí to mít hlavu i patu.

 

Hodně štěstí.

Vypracování

Zima se dlouze zahleděla z kopce dolů. V posledních letech neměla už příliš sil. Slábla a nevěděla proč. Ale tento rok to bylo jiné. Cítila, že zase síly nabírá. A nechtěla se své vlády vzdát, přestože věděla, že už nastal čas. Byla silnější než kdy dřív a chtěla si užít ještě pár dní, než zase skoro na rok o vládu přijde.

Krajina byla jako z pohádky. Krásné zasněžené lesy a pole se široko daleko střídaly. Zvířata si už nějakou dobu užívala zimního odpočinku a děti stavěly sněhuláky a smály se. Zima byla se svým výkonem opravdu spokojená. Dokonce se při tom pohledu na krásnou krajinu usmála.

A po chvíli přišel on. Usmíval se od ucha k uchu, něco na něm zkrátka bylo. Byl to veselý chlapík, vysoký, s krásnou mladou tváří, kterou si zachovával po dlouhá staletí. Sympatický blonďák se zelenýma očima si stoupl vedle vládkyně Zimy ve svém obleku pískové barvy. Na sobě měl světlemodrou košili a ruce si jako vždycky pohodářsky zastrčil do kapes. Zima otočila hlavu a tmavé dlouhé kudrny jí zavlály v silnějším závanu větru. Zablesklo se jí v krásných studánkově modrých očích. Vždycky pro něj měla slabost. Tak ráda ho konečně zase viděla.

„Je čas,“ začal Jaro. Usmál se na ni opravdověji, než na kohokoliv jiného. Vždyť i on ji měl radši než kohokoliv jiného. Byla tak klidná, tichá a odměřená… Ale on věděl, že je v ní víc. Mnohem víc.

„Já vím, ale… Letos konečně po letech… Podívej, konečně jsem trochu zesílila,“ smutně se pousmála a zahleděla na jedno z dětí pod kopcem, které zrovna nadšeně stavělo sněhuláka. Pán Jara se zadíval na její krásnou tvář. Byla opravdu nádherná. A jemu bylo každý rok líto, že jí vládu musí vzít. Ale tak to prostě chodilo po staletí. Bez určitého řádu a harmonogramu by lidé dlouho nepřežili. K něčemu potřebovali každé roční období. A teď byl čas na něm.

„Kolik času bys ještě potřebovala?“ zeptal se jí po chvíli odmlčení. Zima se na chvíli zamyslela. Ani nevěděla, co odpovědět.

„Dáš mi týden?“ prosebně se na něj podívala.

„Můžu ti dát jeden týden z naší společné vlády. Víš přece, že každý rok máme dva týdny na to, abychom vládli společně… Můžeme to zkrátit na týden,“ zauvažoval pán Jara. Zima se kousla do rtu. Nevěděla, jestli to opravdu chce.  Jejich společné dva týdny pro ni vždycky byly nakonec nejlepší část z celé vlády. Když byla silná, nechával ji z dost velké části rozhodovat. Když byla slabá, přebral většinu zodpovědnosti na sebe. Vždycky se jí snažil pomoct a přizpůsobit tak, aby to pro ni bylo co nejlepší. A ona to moc dobře věděla.

„Ne. Přišel čas na naše dva týdny a je to tak správně. Bude lepší, když budeme vládnout spolu,“ rozhodně se na něj usmála a on se trochu začervenal. V tu chvíli mírně vysvitlo slunce.

„Dobře, v tom případě tedy asi přišel čas na to, abychom se společně odebrali do plánovací chýše, ne?“

„Rozhodně ano,“ přikývla Zima. A tak spolu šli naplánovat co nejsnadnější přechod svých období.

 

„Myslím, že bychom tento týden měli dětem ještě nechat sníh.  Musíš si uvědomit, že letos jsem nabrala nejvíc sil až po Vánocích a děti milují sníh na Vánoce. Bohužel jsem je opět ošidila. Teď je sice sněhu hodně už nějakou dobu, ale i tak bych jim to ráda vynahradila.“

„Dobře, ale já potřebuji už co nejdřív probudit zvířata, aby mohlo přijít nové kolo mladých. A toho nejsem schopný, dokud bude tolik sněhu. Potřebuji. Aby už pomalu začalo svítit slunce a sníh roztával. Jinak je z těch zimních postelí nikdy nedostanu a všechno se dost špatně posune,“ řekl Jaro a napil se šálku svého horkého čaje, který měl položený na stolku vedle gauče, na kterém oba seděli. Zima se trochu zamračila, ale moc dobře věděla, že jeho postup je správný a celkem nutný. Nechtěla se ale hned tak rozloučit se svou skvělou prací.

„Ale na druhou stranu, letos jsem tě párkrát musela během svého období probudit, abys to za mě vzal, když mi nebylo dobře. Dohromady to dalo asi týden… Nemohli bychom se tedy aspoň domluvit, že mi dáš týden během svého období, abych trochu zamíchala kartami a všechny tak nějak… znejistila? Prosím, víš jak to je s mými silami. Mám je letos, ale jak tomu bude příští rok?“

„Jenže si taky musíš uvědomit, co to s lidmi dělá, když si během jara přijdeš a najednou jim všechno zmrazíš… Jsem ochotný ti věnovat pár dní v březnu. Ale týden ti dát nemůžu. Minulý rok jsem ti dal snad ještě víc a víš, jak to dopadlo. Sice jsi zrovna síly neměla, ale nakonec z toho byla pěkná paseka.“ Jaro unaveně promnul oči. Každý rok měli dopředu vypracované plány, ale nakonec se stejně vždycky o všem do poslední chvíle dohadovali a své plány měnili. Oba byli až moc tvrdohlaví a každý viděl přínos své vlády a naopak vládu toho druhého skoro jako zkázu. Jenže kdo z nich měl pravdu?

„Copak ty se mnou nechceš strávit o pár dní víc? Mohli bychom je vést spolu, ty bys mě korigoval, abych to tak hrozně nepřehnala… Nemůžeš mi dát jen pár dní v březnu, vždycky jsi mi dával i začátek dubna. A občas jsi mě probouzel i v květnu. Moc dobře si pamatuju, že málo sil jsi tehdy zrovna neměl,“ zadívala se na něj poněkud přísně a s jiskrou v oku. Tak ráda bojovala za to, co jí připadalo fér. A on jí skoro vždycky podlehl.

Oba moc dobře věděli, že spolu rádi tráví čas. Bylo jim spolu dobře, přestože se často hádali. Ale oba nemohli být vzhůru pořád. Všichni čtyři vládci období spolu totiž bydlí v plánovací chýši. Každý má svůj soukromý pokoj, ve kterém je speciální lůžko. V době, kdy nevládnou nebo někdo další nepotřebuje jejich pomoc, musí spát. Vláda je totiž nadmíru vyčerpává, a pokud by většinu roku nespali, nebyli by schopní dostatečně vládnout během svého období, protože to vyžaduje naprostou koncentraci. A proto spolu Jaro a Zima nemohli být pořád. Zkrátka to jejich povolání nedovolilo.

„Ty víš, že chci. Víš, že si vážím každičké minuty, kterou s tebou můžu strávit a jsem za ni vděčný. Jenže poslední roky jsi byla tak vyčerpaná… A já zkrátka nechci, aby ses ještě víc namáhala. Oba moc dobře víme, že tě potřebuju. Všichni tě potřebují a to ještě na dalších spoustu let. Nemůžeš se unavit už teď. Moc dobře víš, co se stalo před deseti lety, když jsi zůstala vzhůru déle, než jsi měla. Vyčerpalo tě to na několik dalších let. A já už tě prostě nechci znovu vidět tak unavenou a zničenou, když vím, že se tomu dá předejít,“ smutně se na ni usmál a chytil ji za ruku.

„Přemýšlel jsi někdy o tom, že bys někdy chtěl být jen obyčejným člověkem? Užívat si života, nemuset většinu roku prospat, pořádně si užít každé roční období… Tohle je vysilující.“

„To víš, že přemýšlel. A kolikrát! Ale není to možné, ne teď. Ani nevím, jestli to jde. Nejvyšší o tom nikdy radši nemluvil. Možná se bál, že by na naše místo musel někoho shánět,“ trochu se zasmál.

„Jenže já nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Miluji své období, ale tento systém mi přináší snad jen samé utrpení. Chtěla bych zkusit něco jiného. Třeba doopravdy žít.“ Zima stiskla pánovi jara ruku a na chvíli se mi zadívala do očí. Ba se na chvíli odmlčeli. Nakonec ho ale pustila.

„No nic, je čas tohle dořešit. Musíme se konečně domluvit. Tohle nemá smysl, jsou to stejně jen bláboly a pohádky, nic se nezmění. A my teď musíme naplánovat plynulý přechod našich období.“

Jaro byl poměrně zaskočený. Začal daleko víc uvažovat nad tím, jestli by pro něj byla možná i jiná cesta, než jen vládnout ročnímu období… Jestli by byl schopný vést lidský život se vším všudy. Třeba se Zimou po boku. Rychle se ale ze svého přemýšlení oklepal. Věděl, že by to byl šílený nápad. Stálo by ho to možná až příliš… A možná by toho nakonec litoval.

„Dobrá, takže první týden necháme sníh, ale od čtvrtku do neděle už pomalu začneme přidávat mé teplo a slunce, aby sníh začal tát. Další týden v úterý začneme postupně probouzet zvířata a během toho týdne si můžeš někdy ještě naposledy zasněžit. Jsi pro? S tím, že teploty samozřejmě stále budeš držet hlavně ty,“ tázavě se na ni podíval. Ona pomalu kývla.

„To by šlo. Sníh ještě naposledy spustím ten druhý týden v pátek. Bude sice možná silný, ale potom zvýším trochu teploty, aby rychle roztál. To je poměrně dobrý kompromis, ne?“

„Souhlasím,“ usmál se Jaro a dopil svou kávu.  Zima opět nahodila svůj tvrdý ledový výraz, zvedla se z pohovky a vzala do rukou  Žezlo Počasí. Tak, čeká nás ještě dost práce, pořád máme dost menších věcí, do kterých bychom se měli hned pustit. Můžeme?“

„Ano, pojďme na to,“ odpověděl Jaro trochu smutně. Věděl, že není šťastná, ale nebyl si jistý, jestli chce opravdu podstoupit to, co by ona nejraději udělala. Potřeboval víc času na rozmyšlení.

Nakonec se zvedl z pohovky i on. Oba se potom vydali ven společně vládnout a užít si alespoň dva týdny, které mohli strávit v přítomnosti jeden druhého. Víc jim bohužel nebylo přáno -  a ani nemohlo. Nikdo nikdy nepočítal s tím, že i velcí vládci ročních období by se do sebe ve skutečnosti mohli stihnout zamilovat. Ale paní Zimy a pánovi Jara se to povedlo, protože nikdo se nedoplňoval lépe než právě oni. A ti dva to moc dobře věděli.