Soutěže 1916
Výuka 2202
Semináře 753
Nebelvír

Autor: Beteramis Athenodoros
Práce odevzdána: 19. 2. 2017 23:04
Soutěž: Jaro střídá zimu
Zadavatel soutěže: Oresta McCollin Vianueva

Zadání soutěže

Po všech těch fotografických i drabblových soutěží, bych si ráda zase jednou něco početla. Něco hezkého. Proto v téhle soutěži nebude stačit pár slovíček nebo jedna fotečka.

 

Dneska po vás budu chtít, abyste mi napsali povídku. Tahle povídka bude mít dokonce i téma. A protože brzy bude končit zima a přijde jaro, bude takové i vaše zadání.

 

Zadaní tedy zní: Napište mi povídku nebo i pohádku, která se bude týkat výměny paní Zimy s pánem Jara.


Maximální délka nechť je přiměřená. Mějte na paměti, že nezáleží jen na tom, zda napíšete 3 stránky, hned dostanete plný počet. Musí to mít hlavu i patu.

 

Hodně štěstí.

Vypracování

Příběh, který budu vyprávět, se stal v dobách Merlinových. Tehdy Země ještě dýchala magií, voda byla křišťálově průzračná a vzduch voněl hlínou, životem a vírou v dobrou budoucnost. Taky svět rezonoval jinak než dnes. Mocně a hluboce. Starými slovy, silnými kouzly. Říkalo se jim kouzla čtyř Moudrých.

Dnes již nikdo nezná jejich jména, vždyť i samotné jméno Merlinovo už pomalu upadá v zapomnění, ale vězte, že se jmenovali Vercantos, Heliantos, Autumnos a Friga a že úkoly důležité plnili zde na Zemi...

 

 

Píše se dvacátý první prosinec roku osmitisícého dvacátého po velké potopě.

Vršek magií posvěcený, Albion.

 

„Vítám tě, sestro, opět jsi se opozdila. Jak se to pomalu stává již tvou tradicí...“ povzdechne si starý Autumnos. Ve světle měsíce a stínu vysokého menhiru vypadá na tisíc let. Starý a unavený. Zvláštní. Přitom by se to vlastně dalo chápat i jako kompliment, protože ve skutečnosti mu tisíc už dávno bylo – v nepočetném kruhu rokujících ovšem vypadá jako ten se smrtí na jazyku.

„Vždyť víš, že vždycky přijdu, drahý bratře. Nemusíš se bát, že bych zapomněla tvému břemenu ulevit. Dnešním dnem počíná má vláda, těším se na něj celý rok,“ odpoví Friga uštěpačně.

„Škoda, že jsi tu nebyla o rovnodennosti, bylo krásně,“ nadhodí mladší z přítomných mužů lehce. Ten s horkým pohledem a voňavými vlasy, sličný Heliantos. „A nebo o letním slunovratu. Ten mám ze všech nejradši.“

„Nepovídej,“ shlédne na něj Friga ledově. „Jak jsem řekla již mnohokrát, nebudu se sem honit jen proto, abych se účastnila něčeho, co se mne netýká. Své letní slavnosti si oslavuj sám, co je mi po nich.“

„Škoda že máš stále nějaký problém, drahá Frigo. Co přesně ti vadí? Střídáme se ve vládě spravedlivě tisíce let, každý má svých devadesát dní, přesně jak určil poslední Mocný.“

To promluvil nejmladší z přítomných, světlovlasý Vercantos. Ten se zelenýma očima a krví mocně pulsující pod tenkou kůží, v lehkém rytmu skřivánčích trylků.

„Víš ty co, drahý? Nauč se počítat, abys tu neplácal. Devadesát dní tu mám pouze já a tady Autumnos – kterému to tak ale dokonale vyhovuje a občas ještě nějaký ten den přenechá Heliantovi. Ty sám jich máš ale devadesát dva. Střídáme se takto jak dlouho? Osm tisíc let? Tak si to vynásob dvěma dny za každý rok. Vyjde ti spravedlivé číslo?“

„Ale tak drahá, přece se nebudete škorpit o takovou hloupost. Země je tvou vládou zmožená, to přece víš, potřebuje ty dva dny navíc, aby se obrodila. Nelze nerozumět moudrosti, která je v tomto počtu obsažena,“ podotkne Heliantos mírně.

„No jistě, jestli tu někdo v počtu dní milého Vercantose trumfne, jsi to ty, že? Také bych na tvém místě byla shovívavá,“ odfrkne si Friga posměšně a zabodne do Heliantose svůj mrazivý pohled. „Dej sem žezlo, Autumnosi, na tuhle maškarádu nemám čas,“ natáhne poté ruku k holi, kterou svírá ve zkřehlých prstech její nejstarší bratr.

„Víš, drahá sestro, občas si říkám, kdy přijde den, o kterém se tu při jarní rovnodennosti prostě neukážeš. S tou tvou touhou po moci se vlastně divím, že k tomu ještě nedošlo...“ neodpustí si Vercantos jedovatou poznámku.

Friga vytrhne Autumnovi žezlo z ruky, zuřivě se otočí po mladém muži sedícím po její pravici a mávne rukou, její magie ho zcela ochromí, spoustá ledovými řetězy. Mocný poryv ledového větru prosviští mezi menhiry, starobylý Stonehenge se ponoří do mrazivé krásy miliónu ledových krystalků. Vláda Frigy započala – a když se paní hněvá, krev v žilách mrzne snadno jak lesní studánka.

„Řekl sis o to sám, Vercantosi, už mám dost těch tvých poznámek. Jak říkáš, drahý, o rovnodennosti mne čekat nemusíš. Vyberu si teď svých dvakrát osm tisíc dní.“

Mávne žezlem a je pryč, jen ledová mlha zakryje okolní zem. Vercantos se opět může nadechnout.

 

Té noci seděli tři bratři na vrcholku Stonehenge až do svítání. V tichém, hlubokém zamyšlení. Prokřehlí na kost, bez špetky naděje. Bez žezla moci ji nemohou zastavit. Pozitivní Heliantos doufal, že si to Friga nakonec rozmyslí a o rovnodennosti se ukáže, zbylí dva bratři ovšem jeho víru nesdíleli. Buď někdo Frigu přivede k rozumu, nebo Zemi čekají krušné časy.

 

II.

Zima toho roku byla neobvykle krutá, mladý Merlin to cítil do morku kostí. Seděl u ohně v domě svého učitele a přemýšlel o legendě, kterou od něj právě vyslechl. O posledním Mocném, který stanovil čtyři Moudré, vládce nad světem v patřičném ročním období. Nezdála se mu pravdivá, vždyť co za bytosti by tito Moudří museli být? Krásná paní Zimy, ta chladná a krutá, že by vydržela být krásnou osm tisíc let? Viděl tváře krutých lidí. Už po deseti letech v nich krásného nezbylo nic. Možná existují lektvary věčného mládí, takové, které vydrží věčně a ne pouze pár desetiletí, ale věčné lektvary krásy, tak na ty opravdu nevěřil.

„Chceš důkaz, Merline?“ zeptal se ho Éolin, když viděl pochyby svého žáka. „Vydej se o rovnodennosti ke Stonehenge. Tehdy se tam Moudří setkávají, předávají si žezlo moci. Samozřejmě to neuvidíš, celý magií posvěcený vršek je nepřístupný, zapečetěný jejich magií. Ale ucítíš ji. Syrovou a mocnou jako Země sama. Jdi tam a pouč se, to ti přikazuji.“

Merlin se hluboce poklonil svému učiteli. Bylo mu jasné, že ho tam vyšle, proč jinak by mu tuto legendu povídal zrovna v předvečer jarní rovnodennosti? Seslal tedy na sebe ohřívací kouzla a vyšel ven do mrazu. Ledová ruka prudkého větru mu sevřela plíce, ovinula srdce. Nikdo mu nevěřil, že je letos mrazivý vítr jiný než jiné roky, ale bylo to tak, on to prostě věděl. Byl jako živý, cítil z něj vůli, nesmírnou vůli. Vládnout. Vše si podmanit. Až do této zimy nevěřil, že by vítr nějakou vůli mohl mít, ale tento ji prostě měl.

Přemístil se.

 

Ve sněhové vánici mu chvíli trvalo, než se zorientoval a vyrazil správným směrem ke Stonehenge. Jednou tu již byl, v teplém létě, studoval tu se svým učitelem magii menhirů. Teď v zimě to tu ale vypadalo úplně jinak. Závěje vysoké téměř po prsa, počasí jako kdyby tu bylo krutější a chladnější než v jiných částech země. V posledních týdnech hodně cestoval, Éolin ho vysílal na místa napříč zemí, od Hebrid až po Lyonesse, všude to bylo stejné: mráz a led a sníh a ten vítr. Nikde nic nenasvědčovalo tomu, že by se již mělo blížit jaro. Ale tady, pod starověkým vrškem s jeho starou magií, tady to bylo zdaleka nejhorší.

Kráčel sněhem a snažil se zorientovat v nepřehledné krajině, aby našel tu nejschůdnější cestu. Neodvážil se použít k prometení pěšiny svá kouzla. Kdyby tam mezi menhiry opravdu někdo byl, bude lépe, když ho bude považovat za neškodného kolemjdoucího, za zoufalého magií neobdařeného, který se brodí sněhem a hledá cestu k domovu.

Nakonec dorazil až k místu, které nedokázal překročit. Následoval jeho obvod a obešel celé Stonehenge ve velkém kruhu, až opět stanul v bodě, ze kterého vyšel. Magická bariéra, jeho učitel měl tedy pravdu. Merlin k ní přiložil ruce. Jako výboj blesku jím projela mocná magie. Syrová, mocná. A vědoucí. Velmi podobná větru, nad kterým tu celou dobu přemýšlel. Nepustila ho dál. Neubližovala, neodpuzovala, jen ho prostě nenechala projít. Cítil, že žádné z jeho kouzel před ní neobstojí. Zahleděl se tedy do dáli a snažil se mezi menhiry alespoň něco rozeznat. Zahlédnout. Neviděl však nic než snášející se soumrak.

 

III.

Vercantos nervózně prochází kolem menhirů.

„Říkal jsem, že se neobjeví. Sestřička naše proradná. Prošel jsem ale staré svitky, kouzla Mocného ji nenechají, aby vládla bez přestávky. Žezlo se v jejích rukách rozpadne, nebude-li předáno o letním slunovratu. Není možné držet ho déle než půl roku.“

Autumnos moudře přikyvuje. Teď, po devadesáti dnech odpočinku, vypadá o poznání mocněji. Jeho sněhově bílé vlasy divoce vlají ve větru. „Ovšem bude-li ještě dalšího čtvrt roku bičovat zemi tím svým větrem, bude těžké vzkřísit z ní potom nějaký život. Vysoká zvěř již pochází hlady, alespoň tedy ty kusy, které ještě nestihly umrznout. A vlkům se nedaří o mnoho lépe... Kdo z nich přežije další tři měsíce?“

Dokonce i Heliantos pomalu ztrácí sovu dobrou víru. Pravidelně hledí k zapadajícímu slunci, zkoumá sněhové poryvy na opačné straně. Friga nepřichází.

„Musíme zakročit, musíme se minimálně ujistit, že chápe, že žezlo v jejích rukách nevydrží do další zimy. Bez žezla nebudeme nikým, jak bychom pak mohli poroučet mrakům nebo zemi?“

„Jenže kde ji chceš hledat, Heliantosi? Může být kdekoliv, může být malou vločkou nebo poryvem větru, rampouchem zmrzlého vodopádu. Bez žezla ji nenajdeme, to jen ona nás může vyhledat.“

„Nesmysl, musí existovat způsob.“

Vercantos nervózně přechází po obvodu kruhu z kamenů. Náhle si zacloní oči a pohlédne k severu. Tam, na samé hranici magické bariéry, stojí postava. Přes sněhovou vánici nedokáže určit, o koho se jedná, když ale napne svou magii, cítí, že je to kouzelník. Velmi mocný kouzelník, neboť v jeho žilách koluje tak silná magie, až z toho Vercantosovi srdce poskočí, náhle plné života.

„Bratři, tam kdos stojí, možná vyslanec naší sestry!“ chvatně ukáže prstem směrem, kterým hledí. Ostatním dvěma se nezdá, že by Friga byla ochotná mluvit s lidmi, ale shodnou se, že bude vhodné kouzelníka vyslechnout. Autumnos napne své síly k magickému štítu a stvoří v něm dvěře, kterými může Merlin projít. Heliantos vyšle svůj sluneční paprsek, aby mu prorazil ve sněhových závějích cestu.

 

IV.

Merlin zapomněl dýchat, snad i jeho srdce zapomnělo tlouci, když se kolem něj přehnal poryv sluneční energie, tak protikladné k počasí kolem. A tak mocné, že sníh zmizel v okamžení jako nepovedené kouzlo. Před ním se rozprostírala cesta vedoucí přímo k menhirům. Je to pozvání? Nebo bude potrestán za svou opovážlivost, protože vstoupil tam, kam je lidem zapovězeno chodit?

A je to důležité? Tak jako tak pozná pravdu, stane čelem proti čtyřem Moudrým. Možná pro tohle stojí za to zemřít. Možná že se pro tento den i narodil.

A tak vykročil, aby sníh, který se stále sypal z nebe, nezasypal laskavou cestu plnou slunečního tepla.

 

Uviděl je již zdálky. Byli tam tři, mocní muži – horkokrevný mladík, statný muž s jiskrou v oku a stařec téměř nad hrobem. Stáli a čekali na něj, dokud nevstoupil mezi menhiry. Jakmile se jeho noha postavila do stínu prvního z nich, slunce zapadlo a na svět padla noc, ta jediná, která je stejně dlouhá jako den. Merlin se v úctě sklonil až k zemi, poklekl. Netušil, jak si počínat, netušil ani, před kým stojí. Na pohled první jsou to lidé, druhý pohled mu však prozradil, že jejich oči vidí svět jinak než oči lidí, z perspektivy dlouhověkých. Merlinova magie potom vytušila, že stojí proti nelidské síle, takové, kterou snad lze najít pouze ve vesmíru. Byla mocná a tak nějak... původní. Voněla mu po hvězdách a zpívala o nekonečnu. Až se mu z toho roztočila hlava.

Nejstarší z mužů k němu došel, laskavě se dotkl jeho ramene. „Jsem Autumnos, ač tvůj lid mi raději říká pán Podzimu. Řekni mi, člověče, jsi-li vyslancem naší sestry, paní Zimy?“

Merlin se při těch slovech zachvěl. Neměl rád nedorozumění a upřímně se děsil hněvu mocných, když pochopí svůj omyl. Přesto se neodvážil lhát.

„Jsem Merlin a poslal mne se můj učitel, abych se dnes dozvěděl něco, co dosud nevím. Paní Zimu, žel, neznám. Nicméně hádám, že se těší dobrému zdraví, vzhledem k tomu, jaký chlad všude v zemi vládne...“

Nejmladší z mužů se zasmál nad jeho slovy.

„Nu, nevadí, milý Merline, za pokus to stálo. Řekni, dozvěděl jsi se, co dosud nevíš?“

Merlin zpříma pohlédl do zelených očí, zahlédl v nich upřímnou zvědavost, na pozadí též obrovskou sílu a život.

„Umíte stvořit štít, kterým neprojdu, vyslat sluneční paprsek, který roztaví v okamžení i tu největší sněhovou závěj. Hádám, že jste pánové Jara a Léta a že se vám ztratila paní Zima. Je toho málo, co jsem zjistil, ale už teď jsem za to rád.“

Vercantos přátelsky pokynul hlavou: „Mnoho toho není pravda. Ale... dnes jsem měl převzít od své sestry žezlo moci, abych mohl začít vládnout jaru. Zdá se, že tak neučiním, a proto vlastně nemám na příští měsíce žádné plány. Co kdybys mi během nich dělal společnost? Možná spolu vymyslíme, kde se sestra skrývá, a pokud ne – alespoň se toho dozvíš víc. Vyhovovalo by to tak tvému učiteli?“

Merlin překvapením ztratil řeč. Éolin by ho hnal nahého přes celý temný hvozd, kdyby takovou příležitost ke studiu nevyužil, to mu bylo jasné, přesto ovšem nerozuměl, proč mu pán Jara takovou nabídku učinil. Ale kdo jsou lidé, aby soudili pohnutky Moudrých? Možná Vercantos viděl v tu chvíli dál než Merlin, možná poznal, kdo před ním klečí. A možná byl prostě jen osamělý.

A tak Merlin nabídku přijal.

 

Jakmile si podali ruce, zvedl se obrovský poryv větru. Sněhové závěje se nahrnuly do stran, prostranství mezi menhiry se zcela vyčistilo a kameny samotné z poloviny zmizely pod bělostnou pokrývkou. A byl to opět ten vítr, Merlin se po něm překvapeně ohlédl. Rval dech z plic a teplo z těla, vháněl slzy do očí. Proud vzduchu se nakonec několikrát otočil kolem neviditelné osy a na jeho místě náhle stála Friga, mocná a krásná, s chladným výrazem ve tváři.

„Pěkný večer, bratři. Snad jste nezačali beze mne?“ s pozdviženým obočím obdařila každého ledovým pohledem. U Merlina se dlouze zastavila.

Neviděl však v jejím pohledu překvapení, měl pocit, že zcela jistě věděla, že ho tu najde. Možná že nepřišla až nyní, třeba se nad menhiry proháněla od západu slunce. A možná prostě jen věděla, že sem Merlin šel.

„Je mi líto, že ti kazím plány, bratře, ale rozhodla jsem se, že ti dnes žezlo ještě předám. Svůj dluh mi splatíte jindy,“ řekla s mrazivým úsměvem. Žezlo v ruce, podávala ho nejmladšímu z bratrů.

Vercantos na ni nedůvěřivě pohlédl. Musel se ujmout povinnosti, to mu bylo jasné, země potřebuje oteplení jako sůl. Přesto ale v jejím jednání tušil úskok. Pohlédl na Merlina.

„Můj slib platí. Buď tu přesně v den letního slunovratu, až předám žezlo svému bratru, stanu se tvým učitelem,“ řekl pevným hlasem, jehož tón sám o sobě mohl být nezrušitelným slibem. A možná že jím opravdu byl. Potom převzal žezlo moci a v tom okamžiku přestal padat sníh, ledový vítr se utišil. Jaro přicházelo.

 

Friga přimhouřenýma očima pohlédla na Merlina. „Nu, a do té doby... mi bude ctí když tvou výuku zahájím já. Doufám, že mne neodmítneš?“

Její hlas zněl podivně jemně, ač tichá výhrůžka v něm byla patrná. Merlin však nebyl z těch, kteří by se báli. Být učeníkem paní Zimy bylo stejně dobré jako se učit od pána Jara. Nakonec, byl odhodlaný učit se i od zbývajících dvou bratrů - protože člověk nikdy neví dost, aby nemohl vědět víc... Nakonec, nikdy nevíte, která znalost či zkušenost bude tou, jež vás posune nejdál.

 

......

 

Nu, snad se vám to líbilo. =)

 

S úctou

 

Beteramis Athenodoros