Zadání soutěže

Jedná se o tradiční styl - zadaný obrázek a vy napíšete povídku podle toho, co vám ten obrázek řekne.

 

Nicméně! Na obrázku je jedna věta a tu v povídce použijete.

 

Popusťtě uzdu své fantazii, nechte ji pracovat, jsem zvědavá a těším se na vaše všelijaké pisatelské výtvory.

 

Pokud někdo obrázek zná, tak si vymyslí něco nového :)

 

A zde již samotný obrázek

Vypracování

I.

Je to již mnoho let, co jsem tu byl naposledy. Projíždím lesním porostem, obtěžkaný svými vaky a trudomyslností, na nepohodlném koňském hřbetě, krok za krokem se natřásám a polykám nadávky. Nemám rád koně. Nesnáším je, abych byl přesný. Neseděl jsem na nich stejně tak dlouho, jak dlouho jsem byl za hranicemi Beauclairu. Bohužel tady, v „království“ sličné Olympy, je jakýkoliv jiný dopravní prostředek zakázán. Po svých bych se však se svým drahocenným nenáviděným nákladem trmácet opravdu nechtěl. A tak jen tiše kleju jak skřetí přisluhovač a svého dopravce trpím. A nenápadně se rozhlížím.

Vstupní bránu mudlům zapovězeného regionu jsem opustil již před dobrými deseti minutami, tak jaktože u mě už dávno není nějaký průvodce? Opravdu bych mohl jen tak přijít a vydat se kamkoliv, aniž bych nejprve navštívil naši mocnou? Beauclair je velká oblast, na mapě nezakreslitelná, skrývající mnoho divů a tajných stezek, o kterých každý aspoň trochu znalý kouzelník sní. Mocní je vždy žárlivě střežili a Olympa v tomto směru nebyla žádnou výjimkou. Nevěřím, že upustila od starých zvyků. Určitě mne někdo sleduje... musí.

Brašna na mém rameni náhle ztěžkne, začne se mocně chvět, s každým nadechnutím mám pocit, že mi utrhne paži přímo v kloubu. Zastavím koně jedinou myšlenkou a unaveně na ni namířím hůlkou, zašeptám kouzlo. Mé sladké prokletí. Kéž už jsem za branami hradu a zbavím se té děsivé věci... Vlastně má Olympa pravdu - k čemu na mě plýtvat průvodcem? Já se jí nikde toulat nebudu.

 

 

V úlevném klidu a lehkosti tiše projíždím beauclairskými hvozdy. Zdají se trochu jiné, než jak si je pamatuji. Ale nejspíš je to tím, že jsem se já sám tolik změnil. Jsem zvyklý na prostornější cesty, na otevřené nebe. Mrtvé ticho všude kolem. Zatímco tady někdo všechny ptáky očaroval kouzlem trvalého křiku. Nebo tak vřeští sami od sebe? Nemám rád ptáky, vážně. Vlastně nemám rád ani lesy.

Z trudomyslného ticha mě náhle vytrhne klapot kopyt. Že by průvodce? Konečně? Zvědavě se ohlédnu.

„Gaiusi, jsi to ty?“ známý hlas zavolá mé jméno. Tvář však známě nevypadá, marně se ji znažím zařadit, zatímco sleduji blížícího se jezdce. Zastaví koně hned po mém boku. Nejistě se usměje. Plachý škleb v jinak strohém obličeji. Mladý Baptiste d´Esprit, samozřejmě, kdo jiný. Až na to, že k této tváři se označení „mladý“ už dávno nehodí. V duchu si ten přívlastek škrtnu.

„D´Esprite. Kde se flákáš, už jsem skoro venku z lesů. Naše malá královna nebude mít radost.“

„Gaiusi!“ Baptiste se opět plaše zasměje, pak se ale rychle rozhlédne a varovně přiloží prst k ústům. „Nežertuj o naší mocné,“ zašeptá horečnatě a nakloní se až ke mně, „tohle už dávno nepřináší nic dobrého. Věci tu jsou jinak než jak jsi je znal. A my... nevěřili jsme, že se ještě vrátíš. Deset let na tebe u brány čekal průvodce každý den. Dalších pět let měl správce pokyn neprodleně tě vyslat do města. Pak jsme už doufat přestali.“

Baptiste se napřímí, temné vrásky zahalí jeho kdysi jemné rysy. Marně v nich hledám toho nadšeného mladíka, kterému jsem kdysi býval učitelem. Teď přede mnou stojí dospělý muž, jemuž zjevné starosti vzaly všechnu radost ze života. Zůstala jen nervozita, špatně skrytý strach.

Pokrčím v duchu rameny. Ani můj život nebyl snadný.

„Věř mi nebo ne, šel jsem tou nejkratší cestou, tam a zase zpět. Všechny odbočky, které jsem udělal, jsem udělat musel, abych pro mocnou získal to, co přináším. A pevně doufám, že to ještě i dnes ocení.“

„Já to vím, Gaiusi, kdo jiný než ty by svůj úkol nikdy neodložil a nikdy ho nevzdal. Pojeďme tedy, doprovodím tě k městu, pak ale raději pojedu dál.“

„Nejsi tedy můj průvodce?“

„Blázníš? Průvodce jsme už dávno zrušili, už nejsou třeba...“ pomalu se rozjedeme a Baptiste se odmlčí. Těžce vydechne, jako by na prsou nesl veliké břímě. Možná nejsem jediný, kdo má svůj vak těžký.

„Víš, Gaiusi, uvidíš, že se Beauclair během uplynulých let poněkud změnilo.“

 

 

Když nakonec opustíme hvozd a vyjedeme na prašnou polní cestu, pochopím, na co Baptiste narážel. Kousek za městem, které nyní leží před námi jako na dlani, se rozprostírají vysoké hory. Masivní štíty ozářené sluncem, s úbočími pokrytými sněhem. Překvapením zatajím dech. Zírám s otevřenými ústy. To tu před dvaceti lety nebylo.

„Iluzionistické kouzlo?“ zeptám se ohromeně.

Baptiste smutně zavrtí hlavou: „Jsou pravé, Gaiusi. Alespoň v tom smyslu, že po nich můžeš kráčet, že z nich na jaře tečou celé řeky z tajícího sněhu, že na horských úbočích rostou byliny, které bys jinak po celém světě jen těžko hledal... Ale těžko říct, co je pod nimi. Jejich vzniku nepředcházelo žádné zemětřesení. Jednoho dne ráno tam prostě byly.“

„Vytvořila je mocná?“

„Pravděpodobně. Ale jistě to nikdo neví, soudíme jen podle jména nejvyšší z nich.“

„Jména?“

„Je to Olymp, Gaiusi. Beauclairský Olymp. Bohové na něm ale nežijí, to mi věř.“

 

 

II.

Pod loubím pnoucích vistárií, ve své soukromé zahradě u vnitřního nádvoří hradu, sedí na své oblíbené lavičce jako vždy. Jako kdyby těch dvacet let vůbec neuběhlo. Velká a mocná, Olympa de Maxime. Na tvář se mi vloudí úsměv, tak vzácný, dnes ale důležitý. Můj úkol je konečně splněn, dobrý pocit. Stejně dobrý jako vidět starou přítelkyni.

„Gaiusi, už jsem ani nedoufala, že se ti nakonec povede uspět,“ její hrdelní hlas zní jako pohlazení. Už jsem málem zapomněl, jak je hluboký.

„Přináším, oč jsi mne před lety požádala. A opravdu doufám, že ještě není pozdě. Protože upřímně nevím, co bych si s ní počal, pokud ji už odmítneš.“

Olympa nakloní hlavu do strany. Naslouchá něčemu, co slyšet nemohu? Její pronikavý pohled mě sjíždí od hlavy k patě, zastaví se na vaku.

„Naopak, drahý Gaiusi, jsi se svým pokladem velmi vítán. Ukaž mi to.“

Zhluboka se nadechnu, sundám vak z ramene, položím na zem. Úlevou se mi div nepodlomí kolena. Tak moc byl těžký. Sáhnu do něj a vyndám hutnou kouli z ochranných kouzel, vypadá jako esence rtuti. Trvalo mi pár let, než mi došlo, že bez tohoto opatření se mi nikdy nepodaří do Beauclairu dorazit.

Donesu poklad až přímo k mocné, zvědavě na něj nahlíží. Zlehka přetřu kouli rukou, zamumlám inkantaci. Rtuť zprůhlední, na prchavý zlomek okamžiku odhalí malou vílu spící uvnitř, zmraženou v krystalu ledu, který jsem musel před pár hodinami v lese opět posílit. Než rtuť znovu ochranitelsky překryje povrch koule a schová tak krásnou vílí tvář, zatřpytí se její stříbrná křídla ve slunečních paprscích, oslnivě rozzáří šatečky ze sněhových vloček, nyní klidně splývajících s ledovým vězením. Zablyští se jako pravý diamant krásy.

„Je nádherná,“ vydechne Olympa tiše, hlas se zavlní dojetím.

„A je nebezpečná. Velmi nebezpečná,“ pronesu varovně. „Ona sama by dokázala proměnit celé Beauclair v mrazivou pustinu. Nikdy nesmí opustit kouli. Na vlastní oči jsem viděl, co tyhle malé slečny dovedou, když se rozzlobí...“

„Jak se ti podařilo ji chytit?“

„Následovala mne dobrovolně...“ Jak jen je těžké přiznat největší ze svých vin? Třebaže víte, že to nebyla chyba, že to bylo nutné. Hluboce se nadechnu, ani před Olympou není snadné mluvit o tom, co vás tíží. „Trvalo mi, než jsem ji získal. Než mi s důvěrou začala zasypávat vlasy vlastními vločkami. A pak jsem ji zradil a zaklel. Jsem nejbídnější ze všech mužů, citová hyena, horší ubožák než kdybych byl vrah... A opravdu na to nejsem hrdý. Ale už jen z tohoto důvodu ti velmi nedoporučuji propustit ji z koule. Bude se zlobit, jakmile procitne.“

Olympa chápavě přikývne, vrátí mi vílí vězení zpět do ruky.

„Obávám se však, že za ta léta věci zde již pokročily,“ pronese tiše a mně je jasné, že jsem přišel pozdě. Srdce v hrudi jaksi ztěžklo. Všechno bylo marné?

„Máš na mysli mocný Olymp?“ bezděčně pohlédnu nad vistárie k jeho masivním štítům.

Olympa mlčky přikývne.

Tak je to tedy. Skalní tvorové již přerostli své skalní síně. Přesně toho jsem se bál, jakmile jsem dnes poprvé beauclairské pohoří zahlédl. Ale znáte to, naděje umírá poslední.

Olympa se postaví, zahledí se stejným směrem jako já.

„Ty hory jsou dnes již mocnější než já, drahý Gaiusi,“ zašeptá zničeně. „Nemohu tvou vílu ukrýt tak, aby o ní ti-uvnitř nevěděli. A oni ji velmi chtějí. Touží po ní od chvíle, co jsi překročil beauclairské brány.“

„Neměl jsem tedy přijít?“ vydechnu roztřeseně.

Olympa mi věnuje krátký pohled. Pevný a mnohoznačný. Velmi výmluvný. Ale ne pro mne. Znám Olympu celý svůj život, na samém dně těch tmavých očí leží naděje.

„Pojď, už nás čekají.“

 

 

III.

K mému překvapení nezamíříme ven k hradní bráně, nýbrž dovnitř, do zdí vznešených Krásnohůlek. Hned za branou hlavní věže na mne dýchne minulost, vzpomínky na má učitelská léta vystrkují růžky zpoza každých dveří, nahlížejí dovnitř okny. Nyní mám ale na zádech svůj přetěžký vak, jsem již dávno někým jiným. Ničitel křehkých vílích srdcí. Otočím se ke vzpomínkám zády. Jak jsou nepodstatné.

Olympa mne vede ke skrytým dveřím do podzemí. No jistě. Ti-ze-skal by za ní přece nepřicházeli přes městskou bránu.

Chodby tunelů pod hradem slabě září, bělostný mramor vibruje magií, všechno je tu tolik stejné. Po řadě schodišť a kamenných průchodů dospějeme k podzemní řece. Maxime použije práva mocných a povolá k sobě stříbrnou loď. Krásnou, avšak neprostornou, zohledníme-li Olympiny proporce. Ale už jsem s ní párkrát tuto cestu absolvoval, a tak vím, že se nepotopíme, ač se ponor lodi hluboce zhoupne. Jakmile začne příď prorážet průzračnou jeskynní hladinu, nakloní se ke mně a ač předstírá jen roztomilý úsměv, horečnatě zašeptá mým směrem: „Toto je asi jediné místo, kde nás nemohou slyšet. Jejich uši jsou spojeny se zemí, pokud se od ní ale oprostíš...“

Chápavě přikývnu. Teď jsme spojeni pouze s vodou a vzduchem. „Jaký máš plán? Opravdu jim ji chceš předat? Oni ji vypustí, nebudou se na ni jen dívat, to přece víš.“

„Rozhodně ji vypustí. Milují sníh a vše s ním spojené. Podcení ji. Protože ve své domýšlivosti si nepřipustí, že skutečný mráz je dokáže zastavit. Můj plán se nezměnil, Gaiusi, naopak, nyní ho potřebujeme o to více.“

„Ten plán ale nebude fungovat. Jak jsem ti říkal, ona zničí celé Beauclair - a nemyslím teď jenom město. Jistě, magické hranice regionu udrží mráz uvnitř, ale tady přijdeme o vše.“

„Jak říkáš, magické hranice ji udrží. Základy pro ně kolem celého města jsem vytvořila již dávno. Stihnu je aktivovat. Přijdeme o mnohé, ale město zůstane zachováno.“

Než stihnu vznést námitku, zakotví loď v přístavišti u dalšího z hlubokých bělostných tunelů. Je čas vystupovat. Konec rozhovoru.

A tak s těžkým srdcem následuji Olympu zpět na souš, do hlubin beauclairského podzemí. Vak mě tíží na rameni, více než kdy dřív. Umí si Olympa vůbec představit, jak umí být mráz rychlý? A jak definitivní?

 

 

IV

Rozlehlá kamenná síň, obrovské stalagtity na nás míří jako kopí, ze stropu vzdáleného stovky metrů. A přesto se zdají blízko, tak jsou veliké. Světlo sem dopadá mnoha průduchy, vyleptanými do povrchu nad námi. Hádám, že se nacházíme přímo v srdci Olympu, i když samozřejmě, z tohoto místa se to dá jen těžko určit s přesností. Cítím pohyb ze všech stran, nevidím však nic. Ty-z-podzemí pod zemí jen tak nezahlédnete. Tady jsou jako ryby ve vodě. Ale jejich upřené pohledy cítím, každý z nich patří mému vaku. Obrovský stalagmit před námi se pohne. A náhle hledím do starověkých očí. Sám vládce hory? Nebo jen jeho přisluhovač? Kdo ví, lidé se ve skalních bytostech nikdy vyznat nemohou. A vlastně je to jedno.

Hluboký hlas rozvibruje prostor síně, násobený stočetnou ozvěnou. Nebo stohlavým sborem? Omámeně se rozhlédnu. Odpověď nejsem schopný poznat.

Maxime se pokloní, odpoví cosi v řeči, jíž nerozumím. Její slova vyvolají podivné šelesty, pohlédnu ke stropu. Řady krápníků nad námi jakoby sestupovaly ještě níž, natahují své hlavy? Zvědavé? Obranné? Útočné?

Kamenná řeč mi zní jako hudba, hluboké vibrace, alikvotní tóny vracející se od stropu. Představují otazník, nebo rovnou celou odpověď? Jako bych byl ve snu, jsem naprosto omámený.

„Podej mi svou vílu, Gaiusi.“ natáhne ke mně Olympa svou velkou ruku. Probudím se. Realita je ostrá jako nikdy dřív.

Toužím jí nevyhovět. Ale mám snad na výběr? Lhář je ten, kdo tvrdí, že vždy existují i jiné cesty. Tady jiná cesta není. Vždy by mne dostihli, i kdybych dokázal utéct z hor, nestihl bych dojet k branám regionu. A tak s těžkým srdcem sáhnu do vaku, vylovím svou stříbrnou lesklou kouli z kouzel, podám ji mocné. Bohové, kéž opravdu ví, co činí.

Mohutný skalní tvor natáhne svou končetinu. Chvěje se nedočkavostí? Nebo jí jen nevyhovuje horizontální poloha? Olympa mu předá kouli. Opět se hluboce pokloní.

V tom okamžiku se stalagtity nad námi prodlouží ještě víc. Nyní již připomínají obrovské pařáty, natahující se po tom, co je na zemi. Musíme pryč.

 

Chvátám za Olympou, musíme opustit horu dřív, než ti-ze-skal zlomí má ochranná kouzla, dřív, než se má mrazivá víla probudí k životu. Pokud zůstaneme uvězněni uvnitř, nebudeme moci aktivovat ochranný kruh magie vytvořený kolem města.

Celí zadýchaní stihneme doběhnout k naší loďce poklidně kotvící na podzemní řece, když se za našimi zády ozve hukot miriád mrazivých vírů, razících si cestu skrze prostor. Olympa se omráčeně ohlédne zpět do ústí tunelu, zatímco já chvatně skočím do loďky.

„Mráz přijde dřív ze skály než z tunelu,“ vykřiknu zoufale, „pospěš, Olympo, tohle nemůžeme stihnout!“

V její šokované tváři vidím, že právě také pochopila pravdu. Naskočí do loďky tak razantně, až do ní nateče spousta ledové vody. Mám co dělat, abych nepřepadl. Okamžitě vytvoří mohutné kouzlo, které nás proveze tunelem vodního koryta rychlostí blesku. Voda stříká do všech stran. K čertu s ní. Vyskočit ven. A dál. Jeden letmý mžik přes rameno, voda již zamrzla, naše loď stojí v ledové podlaze pevně jako trůn. Ozdobná záď mírně zvednutá, jak se loď zhoupla, když z ní Olympa vyskočila. Musíme zrychlit.

Dlouhý tunel je nekonečný, vím, že by Olympa mohla utíkat mnohem rychleji, kdyby na mne nebrala ohledy. Jeden její dlouhý krok vydal na pět mých. Tohle se nedá stihnout, cítím, jak mi mráz dýchá za krk. Pot mi z čela odpadává v malých krystalcích. Koutkem oka v zákrutu tunelu spatřím odlesk vílích křídel, třpytivých ve svitu mramorových stěn. To za mnou letí. Bezmocně pohlédnu na Olympu. Běž, přítelkyně drahá. Jediná možnost, jak ti dát čas, abys aktivovala štíty, je zpomalit mrazivou vílu. Možná je to tak správně. Možná právě nadešel čas zaplatit za své viny. Určitě nadešel.

Olympa se zmateně ohlédne, když zpomalím a ztratím se z její blízkosti.

Utíkej.

Na dně jejích hlubokých očí vidím obrovský žal. Ví, jak jsem se rozhodl, a ví, že to je jediná cesta. Z řas jí odpadnou mrazivé krystalky, tvář se zkřiví zoufalstvím. A otočí se, utíká dál, rychleji.

Zatímco já se otočím na druhou stranu, čelem k mé mrazivé víle, překrásné a strašlivé zároveň. I její očka jsou plná bolesti. Obletí mne v chladném kruhu, třpytivá křídla, vločky se z nich sypají. Ještě k ní dokážu natáhnout ruku. Ještě cítím, jak se mi na ni usadí.

 

 

 

Epilog

 

Beauclair dnes stojí v mrazivých pustinách, mimo zdi chráněného města nežije nikdo a nic. Trvalo řadu měsíců, než dokázala mocná Maxime prorazit chráněný tunel alespoň ke vstupní bráně. Do té doby bylo město i se svou kouzelnickou školou zcela odříznuto od světa. Nyní pokračují odmrazovací práce, mocná nicméně trvá na tom, že nesmějí být moc rozsáhlé. Kdo ví, co by se s oblevou mohlo v zemi probudit... Svět tak přišel o mnoho divů, tajných míst a skrytých stezek, o mnoho dobrých kouzelníků. Spousta jich však byla zachráněna. A jak sama Olympa de Maxime říká, za svobodu se platí draze – a Beauclair je dnes svobodné.