Zadání soutěže
Po všech těch fotografických i drabblových soutěží, bych si ráda zase jednou něco početla. Něco hezkého. Proto v téhle soutěži nebude stačit pár slovíček nebo jedna fotečka.
Dneska po vás budu chtít, abyste mi napsali povídku. Tahle povídka bude mít dokonce i téma. A protože brzy bude končit zima a přijde jaro, bude takové i vaše zadání.
Zadaní tedy zní: Napište mi povídku nebo i pohádku, která se bude týkat výměny paní Zimy s pánem Jara.
Maximální délka nechť je přiměřená. Mějte na paměti, že nezáleží jen na tom, zda napíšete 3 stránky, hned dostanete plný počet. Musí to mít hlavu i patu.
Hodně štěstí.
Vypracování
Dobrý den, slečno!
Výměna Zimy a Jara
V krajině se pomalu ukazuje končící Zima. Místa, která byla ještě nedávno lemovaná jarní jinovatkou, na těch raší první květiny. Ledové potůčky pomalu rozmrzají a voda se dere na povrch. První zvěř vylézá ze svých nor a pomalu se rozmrkává do světa. Všichni sněhuláci již roztekli a nahradili je pomalu zelené keře. Vše rozmrzá a chystá se probudit do nového ročního období.
Najednou se objevila velká záře, která ohlašovala příchod někoho velikého. Záře se objevila rovnou dvakrát, ze dvou krajů velké louky. Tato louka není jen tak, nazývá se Louka výměny. Z jedné strany byla krajina i přes přicházející teplé období stále studená, vločky padaly a vše bylo zahaleno v ledovém plášti. Na druhé straně již rašily květinami, ukazoval se zde první hmyz a vše rozkvétalo do barev. Právě na této louce probíhala výměna Zimy a Jara.
Z jedné strany kráčela nádherná slečna. Přicházela z té studené. Přes celé tělo měla přehozený bílý plášť ze sněhových vloček, který symbolizoval její vládcovství. Její obličej lemovaly dlouhé stříbrné vlasy spletené do dlouhého copu. Oči jí lemovaly kousky malého ledu. Byla velmi krásnou ženou, za kterou by se každý otočil. Říkalo se jí slečna Zima. Právě ona držela v tuto chvíli žezlo přírody a zapřičiňovala vše, co se v jejím zimním období stalo.
Z druhé strany šel někdo naprosto opačný. Mladý muž, který měl na sobě plášť z květin, který ukazoval, jaké období nastane. Celý obličej měl pomalován nejrůznějšími květinami a rostlinami, vypadaly, jako by byly jeho součástí. Na svých poměrně rozčepýřených vlasech měl věnec upletený z jarního kvítí. Nebyl to nikdo jiný než Jarní vládce, který si přicházel pro svou moc, kterou měl rozšířit po celé zemi. Nacházeli se na vzdáleném území v Irsku, které bylo stvořenené pro jejich rituál.
"Zdravím tě, můj nástupče!" Zima přešla až do rozmezí, kde se předává vládcovství a zahleděla se na Jarního vládce. "Také tě vítám. Uteklo to velmi rychle, jsem rád, že se opět setkáváme." Jaro se jen ušklíbl na svou kolegyni. Ta jeho obličej viděla, ovšem nedala na sobě nic znát a pokračovala ve své mluvě:
"Samozřejmě, že tě těší, že přebíráš svou vládu. Také mi řekni někoho, koho by to netěšilo?" Povšimla si nejistého výrazu na jeho tváři a proto se rozhodla ho nijak netrápit. "Nemusíš se nijak skrývat. Vím, že tvé sympatie k mému poselství nejsou nijak veliké a to ti nezazlívám. Nebudu se skrývat, ani mě netěší to tvé, ale musíme spolu nějak vycházet a to ty víš. Pokud se jedná o naše profese, snad nikdo z nás čtyř se nijak neobdivujeme. Je hezké, že na našich soukromých setkáních dokážeme tyto ambice překonat, ovšem to již odbíhám od tématu. Moje vláda přijde zase na řadu, ale o to se ty nemusíš zajímat. I když mi to možná neuvěříš, tak já už se na své odpočinkové časy těším. Přeci jen - tři měsíce neustálého zaměstnání jsou hodně. Tak přejděme k formalitám, nemusíme to dlouho prodlužovat," ukončila Zima svůj dlouhý monolog.
"Však já vím. Nikdo z nás se navzájem nemusí, i přesto můžeme skupinově spolupracovat," opáčil Jaro a čekal na Zimina slova.
"Právě teď se ti chystám předat žezlo přírody. Nejsi ještě tak zkušený, abych si tuto část odpustila. Tví rodiče tě jistě dnes také varování neušetřili. Nastupuješ na Dřevěný trůn teprve potřetí a proto nyní vyslechni má slova. Nesmíš si zahrávat s přírodou. Musíš jen plnit své pokyny. Ať se ti budou zdát podivné nebo hloupé, nesmíš od nich upustit. Nesmíš zneužít své moci v osobním životě. Byť jen malé změny zakusíš, pamatuj, v krajině se tato malá změna projeví ve velkou. Nikdy nehněvej Slunečního krále, plň jeho příkazy a vše dobře dopadne. Uposlechneš v má slova?"
Jaro už chtěl nasadit svůj mladický obličej, ovšem ve své funkci se musel chovat dospěle, řekl tedy jen: "Uposlechnu. I dalšího vládce varuji. Pojďme tedy k procesu." Jaro nastavil své ruce a čekal, až Zima pronese svůj rituál. Chytila jeho ruce a začala:
"Já jako Zima končím svoji vládu, ale tobě Jaro na srdce kladu: S žezlem přírody ti dávám velkou moc, neskončí jen tak, jako že přijde moc. V nadcházejících třech měsících se o zemi starej uctivě, pečlivě a hlavně poctivě. Rozvíjej sám sebe jak nejlépe umíš, snad jarním pokynům rozumíš. Květiny a rostliny popostrčit musíš, mráz nikdy nezakusíš. Déšť rozesívej po krajině, nesmí se ukázat v dědině! Březen, duben, květen na starost ti dávám, tobě vládu nad krajinou přenechávám. Nechť tvá vláda započne, připrav se, bude to náročné! Přísaháš v má slova? Šanci ti nedám znova." Zima ukončila varování, které musí rozdávat. Jaro řekl svůj slib:
"Slibuji, že splním vše zde řečené. Však už to mám cvičené. Pozorně budu hlídat krajinu, co nejvíce ji vyvinu. Na konci své vlády ji předám Létu, který bude pokračovat v mém květu. Nikoho nezklamu, nabydu svého významu." Po řečení těchto slov se stalo něco opravdu magického. Žezlo, které měla prakticky v ruce přilepené se vzneslo do vzduchu a ozářila jej velká záře. Rukojeť, která byla doteď vyřezávána sněhovými vločkami se změnila ve vyřezávané květy.
Jaro uchytil žezlo. V tuto chvíli se ale stalo něco, co v žádném případě nebylo plánované. Květiny na rukojeti jakoby obživly a začaly svazovat jejich držitele. Jaro se chtěl bránit, ovšem květiny postupovaly nevídanou rychlostí. Zima netušila, co má dělat. Chvíli jen koukala doslova s otevřenými ústy, co se děje s Jarem. Poté si uvědomila, co se to děje a rozeběhla se k němu. On se téměř svíjel v květinových spletích.
Mladá žena nemohla nic dělat. Snažila se ze svého příteli strhat všechny šlahouny, ale pokaždé, když se k nim jen rukou přiblížila, dostala z ničeho nic elektrický výboj, který ji odhodil na stranu. Nechtěla se vzdát a chtěla udělat něco, co by Jara zachránilo. Ale než se na něj stačila jen zahledět, zablýsklo se a on zmizel spolu s velkou září, která ani po této události neodešla. Zkrátka zůstala na místě jako by se spolu s ní vytvořil nějaký portál. Ona si uvědomila to samé a nedbale ke svojí eleganci se rozeběhla a do světla skočila.
Planina vyzařovala osamoceným místem. Jeden by řekl, že se tam nic nemůže nacházet. Kolem byl jen písek a husté lesy, ve kterým se občas mihl nějaký tvor. Pokud jste se ale zahleděli do dálky, uviděli jste tam něco úžasného. Uprostřed přírody jakoby stála civilizace. Stál tam velký hrad. Zvenku vypadal, že je jen velmi prosvětlený. Když jste přišli k němu, viděli jste hrad ze skla. Nebyl složený z ničeho jiného než ze skla. Bylo nejrůznější barvy i tvaru. To nepatřilo mezi jeho největší zvláštnosti. Nedalo se přes něj koukat dovnitř. Sklo vydávalo velmi oslnivé světlo, stejné jako vydávalo žezlo, když zmizel Jaro.
Ve chvíli, kdy Zima prošla oním portálem objevila se na zmiňované planině. K hradu to měla asi dvě míle, ovšem ona se k němu potřebovala dostat co nejrychleji a proto jen mávla pláštěm a rázem se objevila u hradu. Sklo vydávalo tak neuvěřitelné světlo, že si musela zakrýt oči, aby mohla postupovat dál. Něco z její dobré intuice říkalo, že se Jaro bude nacházet právě tady. Netušila, co či kdo za útokem - pokud by se to dalo takto nazvat - stojí.
Dokázala projít až do hradu. Ten nikdo nestrážil. Žádné stráže, žádné překážky. Zima procházela celým hradem. Pohybovala se na svých střevících tak lehce, jak jen mohla. Bála se, že by sebemenší hluk mohl upoutat pozornost a ona by se z výletu nemusela vrátit.
Prošla několikatero komnat, otevřela několikatero skleněných dveří. Stále vše vypadalo stejně. Prázdné komnaty, ve kterých stálo několik prázdných skříní a polic, někdy se ukázala i postel. Nic více. Najednou ale stanula před něčím neuvěřitelným. Před ní se tyčily asi třicet stop vysoké dveře. Po stranách je lemovaly nejrůznější ornamenty, které dohromady vytvářely nádherné obrazce. Obrazce symbolizovaly… to snad ne! Zima se musela pomalu nadechnout, když zjistila, co za příběh obrazce ukrývají.
Jaro, Léto, Podzim a Zima byli čtyři nejmocnější vládci počasí. Už po dlouhá léta si předávali žezla přírody. Obsahovali generace a generace vládců. Nad jejich portréty stál někdo mocnější. Bylo to Slunce. Bůh všech, ten, který seděl stále ve své funkci. Nad ním byl ještě někdo silnější, koho neznala. Byl to muž, jehož obličej zdobila ptačí pera. Na sobě měl oblečení skládající se z kousků zvěře z nejrůznějších částí světa. Držel v ruce čarovnou dýku, kterou měl nad hlavou Slunce. Na dalším obrázku zaťal jeho dýku do Slunce. Všichni čtyři vládci se na něj jen zhrouceně dívali. Následující obrazec značil vládu muže. Všichni se mu klaněli a oni čtyři byli uvrženi do vězení. Co to bylo za obraz? Představoval snad něco jako legendu, proroctví.
Zima byla do obrazců natolik zahloubaná, že si nevšimla, jak se dveře pootevřely. Uslyšela zvuk z místnosti a to ji probudilo. Neměla snad jinou možnost, než do dveří vstoupit. Vešla a viděla obrovskou místnost. Po jejích okrajích stály v pozoru stovky strážných. Uprostřed ní se nacházel na kolenou svázaný Jaro. Na skleněném trůně, který stál na konci místnosti si uvelebeně hověl muž. Byl to přesně ten, kterého viděla na obrazcích. V ruce držel i tu dýku, kterou viděla. Když vešla, lenivě zvedl hlavu a promluvil:
"Vida, vida. Zima. Tak naivní a slabá. Jaká je to ironie, že zrovna ty máš být nejzkušenější z těch čtyř kašparů." Ušklíbl se a pokračoval: "Nevěřil jsem, že by mohlo být tak lehké tě sem dostat, ale jak se zdá, pro tvého.. no.. kamaráda jsi schopná uvrhnout v potaz svůj život. Chceš k tomu něco říci, jen tak, abychom se pobavili, co vymyslíš za obhajobu?" Slečna na něj jen vrhla odměřený pohled a vyhrkla: "Kdo jsi? A co chceš?" Muž se usmál a očividně se moc rád vrhl do vysvětlování:
"Já? Já jsem tvůj nový král. Jmenuji se Nian. A co chci? Chci spravedlnost a práva. Vy čtyři se střídáte už dlouhou dobu a chtělo by to převrat, nemyslíš? Chtělo by to nepravidelnost. Nebaví mě, jak kvůli vaší pravěké smlouvě musím na nějaké počasí čekat i tři čtvrtě roku. To se změní. Až dosáhnu své vlády, počasí se bude střídat každý den, jak si zamanu. Touto Dýkou návratů zabiji Slunce a zmocním se vlády. Vás uvrhnu do věznice za to, jakou neférovost už roky šíříte. Tento plán mi zabral hodně času a já se ho nevzdám. Čas, kdy se poslední z vás střídá s prvním je pro to ideální, nemyslíš?"
Zima se v vnitru duše zasmála. On netuší jednu věc. On netuší něco, co ví jen jejich generace a Sluneční král. A to, že jsou všichni myšlenkami propojeni. Jí stačila jedna věc a tu udělala. Vyslala myšlenku se všemi informaci, které věděla Slunci. Požádala ho o jeho armádu, která by je vysvobodila. Král jí obratem odpověděl souhlasem Ona na sobě však nedala nic znát. Chtěla toho vědět co nejvíce.
"Jak jsi toho všeho dokázal? Vždyť to přemístění jsi nemohl zorganizovat sám!" Snažila se tvářit co nejvíce zděšeně, jakoby ji a Jarovi již Slunce neposílalo spolehlivé informace o tom, že do pěti minut budou vysvobozeni. Viděla to i na jeho tváři, přestal se jistě cítit tolik vyděšeně. Nian očividně nic netušil a proto jí vše řekl:
"Bylo to jednoduché. To si myslíš, že když někomu nepohrozíš, aby vyměnil žezlo za žezlo, jinak jeho blízké zajmeš, že to neudělá, když neví o co jde? Bylo to jednoduché, zkrátka jsem tvé žezlo vyměnil za jiné. Pokud se dostalo do jiné než tvojí ruky, mělo zařídit, že se daný člověk teleportuje přímo sem. To pravé mám zde pod trůnem. Tušil jsem, že brzy nastane výměna. Už jsem si zařídil, že jste tu dva. Až se tuto zprávu dozví vaši přátelé, jistě sem poběží naivně za vámi v doufání, že vás ihned zachrání. Já mám ale něco, co oni nemají." "Co?" vyhrkla Zima, jelikož tušila, že je to její poslední čas. "Dýku návratů. Dokáže zabít nesmrtelné a zničit ji dokáže jen nesmrtelný. Slunce o ní ale nic netuší a.."
Nian nestihl dopovědět větu. Celý palác ozářil sluneční svit a ze stropu se spustila stovka vojáků. Byli ze slunečního svitu. Strážní po stranách místnosti se k nim chtěli rozeběhnout, ovšem než stihli udělat pár kroků, vojáci vystřelili stovky šípů. Ty se zabodly to strážných a ti omráčení padli k zemi. Nian se snažil schovat za svým trůnem, ale ani to mu nebylo co platné. Chytili ho a chystali se odrazit směrem na oblohu ke Slunečnímu králi. Rozkřičel se: "Jak jsi to udělala? Jak jsi je zvládla zavolat?" Zima se ladně zvedla ze země a stejně znuděně jako on před chvílí pronesla: "Víš, organizace našeho férového spolku kašparů zabrala k naplánování mnoho času. Vážně jsi si myslel, že se nás ještě nikdo nesnažil tak barbarsky ohrozit jako ty? A co se týče," pokynula hlavou směrem k dýce,"tohohle. Slunce ji jistě rád a s radostí zničí. Ničeho se neboj, děkuji ti za informace." Kývla vojákům na znamení, že můžou Niana odvést.
V paláci zůstali jen s pár slunečnými muži spolu s Jarem, kterého také rozvázali. Rozpačitě se na sebe dívali a Jaro konečně promluvil: "Děkuji. Vlastně jsi mě zachránila. Mně by mi ta možnost komunikace došla až za dlouhou dobu." Došel k trůnu a vyzvihl zpod něj pravé žezlo, které ještě před změnou majitele podal Zimě. "Nyní mi ho můžeš skutečně předat" Ona se na něj usmála a také něco řekla: "Nyní sis zakusil něco z toho slibu - říkala jsem, že to bude obtížné. Můžeme doufat, že nic horšího ve své funkci nepotkáš. Přejděme tedy k rituálu."
Vrátili se společně s vojáky na Louku návratů. Slečna vzala žezlo do ruky a opět odříkala slib, stejně tak jako její nástupce. Nyní již pravé žezlo splnilo svou povinnost. Vyryly se na něj květiny a Jaro jej uchopil do ruky a máchl s ním. Najednou vše začalo rozkvétat ještě více, než předtím a příroda se probudila k oficiálnímu jaru.
Oficiálně proběhla výměna Zimy a Jara.
S pozdravem,
Kathy Mikealson
Kathy Mikealson
